"Jít do muzea“ někdy znamená náhradu výletu během dovolené, když prší, jindy možnost zavzpomínat na čas strávený v konkrétním místě (na vojně, u příbuzných, v zaměstnání), nebo touhu porozumět vývoji města, oboru či techniky. Do muzea můžeme jít také cíleně na doprovodný program nebo s třídou jako žáci/studenti a učitelé. Existuje celá škála důvodů a způsobů, proč a jak muzea navštěvovat. A s každým z nich jsou spojeny historické příběhy a obrazy dějin, které jsou pro návštěvníky připraveny.
Muzea jsou natolik samozřejmou součástí české sítě kulturních institucí, trávení volného času a vzdělávání, že leckoho možná ani nenapadne se hlouběji zabývat jejich fungováním a rolí, kterou hrají při utváření našich představ o minulosti. […]
Tímto textem i následujícím rozhovorem zahajujeme sérii článků, které budou v ĎaSu vycházet do konce roku 2021. Seriál navazuje na loňskou konferenci Dějiny ve veřejném prostoru, věnovanou právě tématu vystavování dějin. Z ní také pocházejí vybrané texty. Autoři v nich vysvětlují, proč muzea stojí za pozornost, poukazují na některé ze současných globálně diskutovaných témat či na inspirativní příklady historických expozic. Než dáme slovo autorkám a autorům příspěvků, chtěli bychom nabídnout několik jednoduchých pozorování, která nás vedou k přesvědčení, že na muzeích záleží a má význam o nich diskutovat i mimo muzejní komunitu.
CO SE DĚJE S MUZEI?
První pozorování má podobu seznamu: Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku, Rudá věž smrti ve Vykmanově, věznice v Uherském Hradišti, věznice Cejl, Muzeum paměti XX. století, stálé expozice Národního muzea, nové expozice Památníku národního písemnictví, rekonstrukce Náprstkova muzea – to jsou jen některé z příkladů aktuálně budovaných a připravovaných muzeí a památníků v České republice se zaměřením na minulost.
Vznik muzea či expozice neznamená jen další bod na mapě turistických cílů či pietních míst. Znamená vždy nový pohled na konkrétní historické téma, na dějiny místa, kde se expozice nachází. Často je také investicí veřejných prostředků do úpravy veřejného prostoru, budování zázemí, do technologií či architektury. Sledovat proces vzniku muzea znamená být svědkem, jak se ve společnosti vyjednává o významu historických témat. A ve všech zmíněných případech jde o témata velmi závažná: dějiny holokaustu českých Romů, zkušenost se stalinistickou diktaturou či vztah k mimoevropským kulturám. Muzea se tak mohou stát platformou pro hledání identity a přinést české společnosti nejen hlubší reflexi vlastních dějin, ale také názorové střety. V seriálu se aktuálním způsobům vystavování zkušenosti s komunismem bude věnovat text Karolíny Bukovské (ĎaS 8/2021), naopak historický rozměr zdůrazní Tereza Arndt a Bohumil Melichar v článku věnovaném zaniklým muzeím (ĎaS 9/2021).
Muzea v České republice nepůsobí ve vakuu, ale jsou součástí globálních trendů a proměn. Toho se týká druhé pozorování. […]
Na světové scéně se vedou diskuse o reformulaci definice muzea, dekolonizaci, o vlivu politik paměti na muzejní instituce a také o roli muzeí v postkonfliktních společnostech, jako je například bývalá Jugoslávie nebo Jihoafrická republika. Z těchto debat do českého prostředí nejvíce pronikly zprávy o Muzeu druhé světové války v Gdaňsku, vzniku Humboldtova fóra v Berlíně nebo vracení bývalých koloniálních kořistí, nyní uložených ve sbírkách západních muzeí, do zemí původu.
V těchto diskusích muzea nejsou jen místy nezúčastněného odstupu, dějin uzavřených do vitrín, ale aktivními spolutvůrci identity a hodnot společnosti. Tyto hodnoty pak také uplatňují ve své vlastní činnosti. Zahraniční debaty zde představí rozhovor s Barbarou Kirshenblatt-Gimblett (ĎaS 6/2021) a text Martiny Lehmannové (ĎaS 7/2021) o nové definice muzea.
Třetí pozorování se obrací zpět do České republiky. Muzea nejsou jen velké celostátní, nebo dokonce globální instituce, existuje také celá řada regionálních a místních muzeí. Jejich nabídka je někdy redukovaná na kostru skrčence v archeologické sekci, vycpanou vydru říční v „přírodě regionu“ a figurínu městské honorace v historické expozici. Ovšem výstavní projekty v celé řadě těchto muzeí ukazují, že právě vztah k místním dějinám je obrovskou příležitostí. Například Prácheňské muzeum v Písku upoutalo v roce 2019 pozornost výstavním příběhem podniku Jitex, který zásadně ovlivnil podobu města a nemálo místních na jeho éru s různými odstíny obdivu, vděku i kritičnosti vzpomíná. Podobně také muzea v Hlučíně, Litomyšli nebo Turnově – abychom jmenovali jen několik příkladů – svými výjimečnými expozicemi oslovují nejen místní obyvatele, ale také návštěvníky zdaleka. Lokální dějiny mají rovněž velký potenciál pro muzejní edukaci, které se bude na závěr celé série (ĎaS 10/2021) věnovat Iva Vachková.
MUZEA BEZ DISKUSE
Čtvrté pozorování zachycuje spíše absenci. Vybavíme-li si významnější kontroverze o minulosti v české společnosti posledních dvaceti let, koncentrují se tyto paměťotvorné spory kolem televizních seriálů, filmů, pomníků a architektury. Muzejních expozic se takové celospolečenské diskuse týkají jen okrajově. Je smyslem muzea vzbuzovat kontroverze? […]
Jednou z možných odpovědí může být, že potenciálně kontroverzní témata – a mezi nimi zejména ta, která by mohla ukázat podíl české společnosti na minulých bezprávích – nemají v expozicích českých muzeí příliš prostoru. Máte-li v rodině předky, kteří byli vyhnáni po válce, jejich příběhy se ve většině místních muzeí nedozvíte, a to ani v těch oblastech, kde před válkou žila německá většina. Ostatně jste-li čeští Romové nebo Vietnamci, také své dějiny v expozicích pravděpodobně nenajdete.
Všechny tyto načrtnuté situace ukazují, že muzea si zaslouží naši průběžnou pozornost, protože objekty a expozice, které po desítky let ležely mimo zorné pole, se mohou vlivem rozmanitých okolností stát prostředkem nového porozumění minulosti, vzdělávacích aktivit nebo odborného či politického sporu. Společným jmenovatelem začínajícího seriálu je přesvědčení, že na muzeích – nejen z těchto důvodů – záleží.