Vietnamská válka byla zničujícím konfliktem, ale také tavicím kotlem, ve které se mísilo staré s novým. Vietnamská tradiční kultura šla ve stopách národně osvobozeneckého boje, zahaleného do hávu komunistické revoluce. Propaganda a státní ideologie dávaly tradicím nový smysl tím, že je využívaly k udržení jednoty armády a společnosti, a to jak na severu, tak na jihu. Ale soupeření a prolínání starého s novým se projevovalo také u amerických účastníků konfliktu. Válka ve Vietnamu se stala katalyzátorem hnutí, které ve Spojených státech tlačilo na změny společenského uspořádání. A myšlenky společenských změn – nebo odporu k nim – se do určité míry přenesly také mezi vojáky do Vietnamu.
OD REVOLUCE K TRADICI
Po druhé světové válce, kdy byla francouzská Indočína osvobozena od japonské okupace, se situace v oblasti začala vyostřovat. Po osmi letech bojů s Francií došlo sice k potvrzení nezávislosti, ale také k rozdělení Vietnamu podél 17. rovnoběžky na Ho Či Minovu severní Vietnamskou demokratickou republiku a jižní Vietnamskou republiku. Nejen válka za nezávislost, také další válka za opětovné sjednocení byly z pohledu severního Vietnamu válkou proti koloniální nadvládě.
V roce 1964 vstoupily do konfliktu Spojené státy americké, které přidaly další ideologický rozměr a vtáhly Vietnam do studené války. Přestože se de facto jednalo o válku občanskou, byla přítomnost cizí síly v podobě USA pro vietnamský národní příběh a potažmo severovietnamskou propagandu zcela zásadní.
Ho Či Min se při realizaci svých plánů na nezávislý Vietnam výrazně odklonil od klasického marxismu-leninismu směrem k nacionalismu. To se nejprve projevilo ve zrušení Komunistické strany Indočíny, otevřené všem podrobeným národům tohoto prostoru, a ve vytvoření čistě vietnamské komunistické strany v roce 1930. Během druhé světové války pak došlo k sjednocení revolučních skupin do Ligy pro nezávislost Vietnamu, která je známá pod názvem Viet Minh. […]
MÝTY VE SLUŽBÁCH NÁRODNÍ REVOLUCE
Vietnamský nacionalismus byl směsicí importovaných evropských myšlenek, místních tradic a konfuciánských konceptů loajality a synovské oddanosti. Tradice, které nebyly kompatibilní s cestou budování socialismu, byly nahrazovány novými, především oslavováním postav či událostí antikoloniálního hnutí. Zde ale existovala výrazná vazba na tradiční náboženství.
Stejně jako v sousední Číně sahají dějiny Vietnamu hluboko do období před naším letopočtem. Historické příběhy se často propojovaly s mytologií. Proto není překvapující, že také v období protifrancouzských povstání i obou válek ve 20. století byly hrdinkám a hrdinům hájícím vietnamskou nezávislost přisuzovány nadpřirozené schopnosti, nebo byli ztotožňováni s historickými postavami, především s protagonisty bojů proti Číně. Navzdory tomu, že se režim ve Vietnamské demokratické republice snažil potlačovat původní náboženské rituály, oslavy mytologicko-historických hrdinů a hrdinů antikoloniálního boje byly tolerovány. Dokonce se zachovaly i svatyně, komunitní domy či pagody jim zasvěcené.
Významnou roli ve snahách Hanoje o budování národního vědomí skrze hrdiny hrály sestry Trungovy, které vedly povstání proti čínské nadvládě v letech 40–43 n. l. Povstání skončilo neúspěchem a obě ženy byly popraveny, čímž získaly ikonické místo ve vietnamských dějinách. Během válek ve 20. století se jejich příběh často připomínal. Doboví propagandisté plně respektovali tradiční vyobrazování sester bojujících na slonech. Tento ústřední motiv byl pak doplňován o socialistické úderníky a partyzány. Trungovy sloužily i k propagaci moderních forem uspořádání společnosti. Navzdory tomu, že vietnamská společnost byla vždy silně patriarchální, se ženy skutečně zapojovaly do válek i povstání. Nicméně úsilí o ženskou emancipaci mělo a má ve vietnamské společnosti své limity.
Další výraznou postavou byl generál Tran Hung Dao […]. Jeho vojenská sláva vedla ke vzniku poměrně silného kultu, který vyústil v rozsáhlé budování svatyní. I v současném Vietnamu narazíme na řadu jeho soch a památníků, které se nacházejí i ve velkých městech.
Situace na jihu, tedy ve Vietnamské republice, byla v tomto ohledu velice podobná. Oproti severu však nedocházelo ke snaze limitovat tradiční rituály. Vzhledem k tomu, že se Hanoj těšila přímé podpoře Čínské lidové republiky, bylo využití protičínských hrdinů v jižní propagandě přirozenější a mnohem jasnější než na severu. Kromě antikomunismu bylo výraznou složkou státní ideologie křesťanství, respektive katolicismus. […]
VOJENSKÁ SYMBOLIKA
V asijských zemích se stalo běžnou praxí propojování vizuálních prvků vlastní kultury s importovanými prvky vojenské kultury evropské. V praxi to znamenalo doplnění lokálních ornamentů například do vyznamenání, hodnostních označení či bojových zástav. Vietnamská demokratická republika se mohla inspirovat u čínských sousedů, a zejména Sovětského svazu. Řada vyznamenání (např. Medaile za vítězství nebo obdobná vyznamenání Vietkongu) vzhledově odpovídá řádu Hrdiny SSSR, jen jsou barevně a tematicky upravená.
Severovietnamské vedení nemělo dost prostoru, času ani prostředků vytvářet vizuální nebo ideové podklady, které by se do armádní identity promítly. Navíc to, co se za války proti Francii mohlo jevit jako dočasné, se nakonec spojilo s ohromným étosem vítězství. Tento nový význam „starých uniforem“ měl samozřejmě vliv na to, že ani během krátkého období míru a následné války se zapojením Spojených států nedošlo k výraznějším změnám. […]
Po vizuální stránce se jeví jako zajímavější armáda Vietnamské republiky. Zde se promítly francouzské, a zejména americké motivy. Asi nejvýraznějším vietnamským prvkem byly insignie jednotek, do nichž pronikalo tradiční vyobrazení zvířat (draci, kočkovité šelmy aj.). Tyto emblémy se u elitních jednotek objevovaly namalované na přední části přileb – například příslušníci jednotky Rangers byli označeni stylizovaným černým panterem jakožto symbolem zuřivosti a síly.
ROZPOR, TRADICE A IDENTITA
Armáda Spojených států amerických měla a stále má celou řadu symbolických rituálů a vizuálních prvků, které nějakým způsobem reflektují její historii a tradice. Dvacáté století díky rychlému rozmachu vojenských technologií, které se samozřejmě dotkly výstroje vojáka, přineslo celou řadu moderních aktualizací. Zároveň se i v rámci unifikace vojenské kultury začaly uplatňovat individuální přístupy. Také u amerických vojáků ve Vietnamu byla patrná široká škála vizuální personalizace vybavení a techniky. Do ideového světa vojáků pronikly i myšlenky mírového hnutí a subkultur. Vojáci si své vybavení zdobili politickými či satirickými nápisy, a někteří dokonce využívali symboly hnutí hippies. Armáda tyto osobní projevy v době války do určité míry tolerovala.
[…] Výrazným fenoménem bylo využívání symboliky Konfederace a států amerického Jihu. Konfederační bojová zástava se v americké armádě objevila v době II. světové války a dosáhla velké popularity během konfliktu v Koreji. Zatímco ještě ve třicátých letech se armáda striktně držela svého federálního odkazu z občanské války, v následujících desetiletích užívání symbolu svého bývalého nepřítele tolerovala. Tuto změnu s sebou přinesl přísun branců během druhé světové války, kteří se nepovažovali za profesionální vojáky. Z hlediska předpisů se vedení armády snažilo tyto projevy eliminovat, ale prakticky je spíše ignorovalo.
Konfederační zástava i dnes obsahuje několik významů. V průběhu padesátých let její obliba napříč Spojenými státy výrazně stoupla, avšak na americkém Jihu bylo její užívání signálem vlastní výlučné identity a stala se symbolem odporu proti politice federální vlády, která již na konci čtyřicátých let začíná bojovat proti segregaci, přičemž první krok je směřován právě na armádu. Během této doby začíná konfederační symboliku oficiálně přejímat i Ku-klux-klan. Vojáci využívající tento symbol tak dávali najevo svoji příslušnost k regionu, ale často i politické postoje v těchto otázkách. Příslušnost k dixie (americkému Jihu) v sobě nesla otázku nadřazenosti bílého muže, která na asijských bojištích získávala ještě další význam. Rasismus a předsudky vůči Asiatům byly v bojích ve Vietnamu běžně přítomné. Nehledě na to, že sama armáda odkaz Konfederace využívala v názvech základen nebo jednotek. S ohledem na hnutí za občanská práva a desegregaci během šedesátých let vyvolávalo užívání konfederačních symbolů mezi vojáky značné pnutí, konfederační prapor byl symbolem rasové intolerance a násilí. […]
OD TRADICE K MODERNITĚ A ZPĚT
Vietnamská válka není z pohledu rozporu mezi modernitou a tradicí unikátním konfliktem v obecném slova smyslu. Vytvořila prostředí, ve kterém se mohly propojit tradiční motivy s komunistickou ideologií. Vietnamským komunistům se tak dostal do rukou účinný nástroj válečné i politické propagandy. Situace na jihu byla k vietnamské tradiční kultuře příznivější, avšak s ohledem na vládnoucí garnituru byla aktuální i křesťanská, respektive katolická tradice.
Armády všech válčících stran ve Vietnamu zastávaly ve své vizuální prezentaci výrazně moderní přístupy. Armáda severního Vietnamu a partyzáni spíše vycházeli z tradic mezinárodního komunistického hnutí a Sovětského svazu. Z ideového hlediska, akcentujícího společenskáou změnu, byli právě tito vojáci v obecné rovině chápáni jako nositelé modernity. Armáda jižního Vietnamu sice rovněž přijala prvky moderních ozbrojených sil, ale její ideový rámec tvořily kromě boje proti komunismu v intencích studené války obrana tradic a zachování tradiční společnosti. Armáda Spojených států se tak dostala do paradoxní role, kdy na jedné straně hrál roli antikomunismus a na straně druhé obrana amerického stylu života, který je spjatý s modernitou a svobodou, což je v přímém rozporu s tím, co jižní Vietnam bránil. Válka zvýraznila i rozpory uvnitř americké společnosti, jež byly viditelné i u vojáků nasazených ve Vietnamu: proti sobě stály ideje hnutí požadujícího společenskou změnu a obranu tradic.