Reformace zásadně ovlivnila šlechtickou konfesionalitu a učinila z víry podstatnou součást identity urozených. Projevy této proměny je možné sledovat v různých oblastech šlechtické každodennosti, včetně náboženského rozdělení jednotlivých rodů. Přestože některé se i po více generací dokázaly přidržet jedné věrouky, častější byly případy, kdy se členové jednoho rodu hlásili k odlišným vyznáním. Obvyklé to bylo u početných rodů s několika rodovými liniemi. Právě víra výrazně ovlivnila i politickou činnost šlechty v době vyhrocených střetů na počátku 17. století, jež vyvrcholily v českém stavovském povstání. Na obou znepřátelených stranách přitom bylo možné nalézt šlechtice, které spojovalo rodové jméno. Vedle rozvětvených Berků z Dubé, Kolovratů, Lobkoviců či Valdštejnů šlo ještě o další urozené rodiny […].
Spolu s nimi lze jmenovat i Slavaty z Chlumu a Košumberka, jejichž nejznámějším příslušníkem byl Vilém, jedna z obětí pražské defenestrace z 23. května 1618. V jejím stínu nestojí pouze pozoruhodná a dlouhá Slavatova politická kariéra, ale také životní osudy dalších členů rozvětveného a starobylého rodu. Diviš Slavata byl za účast v prvním protihabsburském odboji potrestán ztrátou podstatné části pozemkového majetku. Jeho synové a vnuci se tak dělili jen o část původních držav, což se podepsalo na společenském propadu členů rodu. Působili zpravidla jako krajští hejtmani, naopak na zemských sněmech nebo v některé ze soudních institucí zasedali jen málokdy. Výjimkou byl právě Vilém, jemuž se prostřednictvím výhodného sňatku s Lucií Otýlií z Hradce podařilo zdědit společenskou prestiž pánů zlaté pětilisté růže a úspěšně navázat na jejich politické působení v nejvyšších zemských úřadech.
[…] Náboženskou jednotu rodu jako první narušil právě jeho vnuk, který v srpnu 1597 konvertoval ke katolicismu a někdy před rokem 1618 ho následoval i bratr Jáchym. Zbývající Vilémovi bratři a početní bratranci se při propuknutí stavovského povstání stále hlásili k učení českých bratří.
ZA STAVOVSKÉHO POVSTÁNÍ
Rozdělení rodu do dvou nábožensky odlišných táborů se projevilo hned při květnové defenestraci, při níž iniciátoři revolty exemplárně potrestali také Viléma Slavatu jako jednoho z nejvíce nenáviděných katolických stavovských politiků i královských místodržících. Podle jeho pozdějšího svědectví událost v české kanceláři sledoval bratr Michal a šest bratranců.
Po exekuci, při níž se vážně zranil, musel být Vilém donesen do Lobkovického paláce, kde Polyxena Lobkovická z Pernštejna ještě týž den zabránila vzbouřencům dokonat jejich záměr. Přestože pak přestali usilovat o Slavatův život, na konci května si na něm vynutili potvrzení jimi stylizovaného reverzu. Zraněný a vystrašený prezident české komory a současně nejvyšší sudí Království českého v něm schvaloval právo stavů na defenestraci, zříkal se činnosti v zemských a dalších úřadech, sliboval dodržovat Majestát a další svobody nekatolíků i odvádět všechny dávky nařízené nově ustaveným direktoriem. Dokument měl vzbudit dojem, že ho Slavata vydal sám, aby pomohl legalizovat kroky stavovské vlády. Vilém svůj podpis vnímal jako bezprecedentní ponížení. […]
Přestože Slavatu v Lobkovickém paláci hlídala stavovská stráž, mohl se pohybovat v areálu Pražského hradu a přijímat návštěvy. Podle svého pozdějšího svědectví byl informován o jednáních stavovské vlády, a to přímo od osob, které se jich účastnily. Zprávy o dění v Praze pravidelně odesílal do Vídně císaři Matyášovi, některým osobám z řad jeho radů i dlouholetému císařskému vyslanci ve Španělsku Františku Kryštofu Khevenhüllerovi. Direktoři se snažili jeho listy zachytit a použít jako důkazy při novém procesu proti nenáviděnému oponentovi. Jelikož neustále hrozilo, že se jim podaří korespondenci zabavit a následně provést prohlídku v jeho domácím vězení, Slavata část své korespondence pálil.
[…] V usnesení českého zemského sněmu, který se v Praze sešel v březnu 1619, se jeho jméno objevilo mezi zpronevěřilými syny vlasti. Zatímco první část seznamu obsahovala jména šlechticů, měšťanů a duchovních, kteří emigrovali ze země a neměli se do ní vrátit, Slavatovo jméno bylo v druhé části mezi osobami, jež napříště neměly v zemi zastávat žádný úřad.
Před zásadní rozhodnutí, zda nadále setrvávat v zemi ovládané nepřáteli a zbavené krále, jemuž zachovával věrnost, nebo ji opustit a zvolit nejistotu emigrace, postavilo Viléma Slavatu a jeho souvěrce až rozhodnutí generálního sněmu, který v srpnu 1619 odmítl nároky Ferdinanda II. na českou královskou korunu a na jeho místo zvolil falckého kurfiřta Fridricha V. Krátce předtím navíc sněm přijal Konfederaci, která měla být základem nového státoprávního uspořádání pěti korunních zemí, přičemž řada jejích článků byla namířena proti veřejnému působení katolíků. I když stavové počítali s možností, že katoličtí páni budou chtít opustit zemi, a obnovili jim proto domácí vězení, jejich snaha se minula účinkem. Slavatovi, stejně jako Adamovi ze Šternberka, se podařilo na konci srpna 1619 odjet i s rodinou do Saska, odkud přes Erfurt, Würzburk, Augšpurk a Mnichov dorazil do Pasova, který se brzy po květnu 1618 stal jedním ze dvou nejvýznamnějších středisek české katolické emigrace.
[…] V prvním roce revolty se však Jindřich ani jeho českobratrští příbuzní nijak významně neangažovali. Z anonymity vystoupili až v létě 1619 v průběhu generálního sněmu, v jehož druhé části došlo k volbě nového krále. Jindřich se podílel na jednání reprezentací jednotlivých korunních zemí, neuznávajících legitimní vladařské nároky Ferdinanda II. Následně se spolu se svým bratrem Jaroslavem a bratrancem Michalem účastnil královské volby, v níž dal svůj hlas Fridrichovi V.
Spolu s činností na generálním sněmu stojí za pozornost také působení Slavatů ve stavovském vojsku, které ale spadalo až do závěru revolty. V červenci 1620 byl Michal Slavata jmenován jedním z komisařů, kteří vyprovázeli anglický pluk z Horní Lužice. V září velel vojákům z několika krajů, s nimiž operoval v jižních Čechách, kde měl poskytnout pomoc stavovským posádkám v některých městech a zabránit nepříteli v jejich dobytí. K velitelům krajských hotovostí patřil také Diviš Lacembok Slavata, který po porážce revolty přešel na císařskou stranu.
[…]
SOUDRŽNOST V OPOZICI
V tradičně vyprávěných dějinách českého stavovského povstání vystupují nejhlasitěji jeho vůdčí osobnosti a jejich klíčoví političtí spojenci, nebo naopak odpůrci. V jejich stínu stojí méně rozhodní a aktivní stoupenci revolty i oponenti z řad katolické šlechty. Mezi mnoha urozenými osobami, které stanuly na znepřátelených stranách konfliktu, přitom existovala různě pevná pokrevní příbuzenská pouta. Ani válečná doba nebyla prostá projevů rodové solidarity, která měla kořeny ve společném původu a nedokázalo ji zcela zpřetrhat ani odlišné vyznání nebo politické směřování.
Právě ohled na příbuzenská pouta mezi šlechtici na obou znepřátelených stranách představoval jednu z důležitých okolností podrývajících snahu o konfiskaci pozemkového majetku katolických emigrantů, který měl být mimo jiné použit na financování stavovského vojska. Na část rozsáhlého jindřichohradeckého panství si po emigraci Viléma Slavaty dělali zálusk tamní evangeličtí měšťané, jimž se podařilo v létě 1618 ovládnout město a za pomoci stavovských vojáků odrazit pokusy o jeho dobytí. Snaha o rozšíření majetku obce šla ruku v ruce se snahou o přijetí mezi česká královská města. […] Michal Slavata, jenž byl jedním z komisařů jmenovaných k vyřízení této kauzy, se totiž razantně postavil proti jejich snaze převzít část panství, jehož pánem byl jeho bratr. Na konci října 1619 se Michalovi přímo ve městě ve spolupráci s vrchnostenskými úředníky i několika katolíky podařilo prokázat, že měšťané nejsou ve svých požadavcích jednotní, a evangelíci tak nemohou své požadavky vznášet jménem celé obce. Uvedený argument se spolu s mizivým politickým vlivem měšťanů zasloužil o nezdar jejich plánů. Michalu Slavatovi, který se k jejich překvapení s našimi ouhlavními nepřáteli sjednotil, se tak podařilo zabránit konfiskaci a rozprodeji domény, o níž se opíralo privilegované společenské postavení rodu.
Projevů rodové solidarity v táhnoucí se kauze konfiskace majetku katolických emigrantů by bylo možné vyjmenovat více. Ze šlechtického chování nezmizely ani po bělohorském zvratu. Výjimkou nebyli ani Slavatové, které nadále rozdělovala víra i emigrace některých členů rodu. Jen ve stručnosti je možné zmínit osudy tradičního rodového sídla v Košumberku, o něž na jaře 1623 přišel Diviš Lacembok. Ještě před konfiskací ho získal do zástavy a následně koupil svému strýci Vilémovi, jenž svou ojedinělou akvizici odůvodnil tradicí, tedy že jest vždycky v rodu pánův Slavatův týž statek byl a z něho se také titulírují a píší. Za okupace Prahy vojáky saského kurfiřta na počátku třicátých let zase Vilém, který tehdy jako nejvyšší kancléř Království českého pobýval ve Vídni, žádal svého bratra Michala, navrátivšího se z emigrace společně s vojáky, aby se ubytoval v jeho pražském paláci a pomohl ho uchránit před rabováním. Právě Michalovi i některým bratrancům Vilém několikrát nabízel pomoc při konverzi ke katolické víře, která by jim zajistila spásu duše i návrat do země.