„Od nynějška až do chvíle, kdy budou síly nepřátel vyhnány z území Republiky, bude francouzský lid trvale k dispozici ke službě ve vojsku. Mladí muži se vydají do boje; ženatí muži budou vyrábět zbraně a převážet zásoby; ženy budou šít stany, ošacení, a budou sloužit v nemocnicích; děti budou získávat odletky starého prádla; staří muži půjdou a na veřejných místech budou povzbuzovat odvahu válečníků a hlásat nenávist ke králům a jednotu Republiky.“
Dekret Národního konventu první francouzské republiky o všeobecné mobilizaci obyvatelstva z 23. srpna roku 1793 představuje symbolický zlom v chápání vztahu mezi státem a občany. Symbolický proto, že myšlenka spojit občanství s povinností obrany vlasti, respektive tuto povinnost se sociální rolí muže, kolovala mezi evropskými mysliteli nejpozději od časů, kdy Nicolò Machiavelli nahlédl do antických spisů. Ostatně již v prosinci 1789 navrhoval Edmond Dubois de Crancé coby člen vojenského výboru Ústavodárného shromáždění zavedení všeobecných odvodů pro všechny muže bez výjimky. Tou dobou se podobný krok mohl zdát příliš unáhlený, ale stačil jeden rok války s polovinou Evropy a revoluční Francie, mezitím proměněná v republiku, se chápala stébel. […]
MUŽSKÁ ZÁLEŽITOST
V dekretu skrytá symbolika – a o tu šlo především, neboť ani jakobínská revoluční diktatura nebyla schopna si realizaci dekretu zcela vynutit, výsledkem čehož bylo vedle řady výjimek i masové vyhýbání odvodům a dezerce rekrutů – měla jeden důležitý rozměr. […] Dekret tím jen navazoval na dřívější opatření Konventu z dubna téhož roku, kdy bylo veškerým osobám ženského pohlaví, jež se přímo nepodílely na logistické podpoře revolučních armád, nařízeno okamžitě opustit polní ležení s odůvodněním, že je jich příliš mnoho, pouze šíří zmatek, odvádějí pozornost mužů od služby a tím je zbavují mužnosti.
Tak jako jakobínské puritánství postupně vytlačilo ženy z veřejného života a politiky, identifikovalo sféru války jako další symbolický prostor, jenž měl být zbaven škodlivého ženského vlivu spojovaného v osvícenském duchu s přílišnou emocionalitou a iracionalitou. Desítky žen- -vlastenek, z nichž řada dokonce sloužila u vojska v uniformě a se zbraní v ruce, skončily na základě této logiky pod gilotinou či v ústavech pro choromyslné. […]
Když v roce 1798 Direktorium zavedlo brannou povinnost mužů ve věku 20 až 23 let, identifikace národa s muži-válečníky spojenými právem volit a povinností bojovat byla finalizována. Záhy nato byla konstrukce národa coby odrazu patriarchální rodiny zkompletována „císařem- -otcem“, jehož synové-vojáci tvoří aktivní složku, doslova ozbrojenou paži, definující jejich vztah k národu a státu.
Válka se tak stala pokračováním „sociálně konstruovaného mužství“, tj. maskulinity, jinými prostředky. Tato parafráze slavné Clausewitzovy definice nás přitom přivádí k jeho životnímu dílu O válce (1832) […].
Inherentní vnímání války coby výhradně maskulinního podniku je ostatně zřejmé i ze skutečnosti, že Marie von Clausewitz, jež manželův opus magnum coby redaktorka posmrtně vydala, cítila potřebu se čtenářům za tento čin téměř omlouvat. Právem asi udiví, že se ruka ženy odvažuje doprovodit předmluvou dílo takového obsahu, jako má tato kniha, napsala s odkazem na zjevné očekávání čtenářstva, jemuž není nic vzdálenější než spojení ženy s válkou. Tato omluva, jež pokračuje odkazem na manželovo přání a nátlak přátel, nám říká mnohé nejen o tom, co berlínská společnost očekávala od ženy z lepší společnosti – redakční práce to rozhodně nebyla – ale i o tom, co se očekává od války jako tématu: jeho spojení s mužským světem i na poli psaného slova. V Prusku, kde reformátoři jako Clausewitz během takzvaných osvobozovacích válek proti napoleonské Francii adoptovali francouzské pojetí národa ve zbrani mimo jiné i s odkazem na odčinění nemužné porážky roku 1806, tato logika sotva překvapí, je však i dokladem, do jaké míry se tento diskurz šířil Evropou, než ji nakonec ovládl.
ŠKOLA NÁRODA
Společenská a institucionální reflexe války na počátku modernity odráží tendence společnosti ve vztahu k roli genderu ve veřejném prostoru, ve formující se národní komunitě, státu i v jím monopolizovaném násilí. Soběstačný, na státu či vrchnosti nezávislý muž-občan, zrozený občanskou společností, nebyl jen produktem Rousseauových či Jeffersonových spisů a nezhmotňoval se pouze ve stále se rozšiřujících volebních seznamech. […]
Podle stejného vzorce byly aktivní účastnice revolucí či válek za národní osvobození označovány za Amazonky, tedy symbol nebezpečného sociálního radikalismu, nebo rovnou vymazány z paměti. Stovky příslušnic Lützowových sborů se nehodily do dobového občanského diskurzu ženy stejně jako radikální feministky dožadující se v Paříži roku 1848 práva na službu ve zbrani ve jménu lidu. Zatímco jedny byly tiše zapomenuty, druhé stihl stejný osud jako jejich následovnice z časů Pařížské komuny. Tehdy se mýtus o zuřivých les pétroleuses, oněch odporných dračicích… fúriích opilých pachem krve a vína (jak o nich psal londýnský Pall Mall Gazette) stal odrazem niterných obav spořádaných občanů, v jejichž očích byl genderový rozvrat tou nejhorší ze všech zvráceností revoluce. […]
Z revoluce vzešlý diskurz muže-občana-válečníka a ochránce feminizované metafory národa jako pomyslné rodiny našel během 19. století své institucionální vyjádření v bezpočtu mužských společenství, ať již šlo o formální milice, pozůstatek válečného landwehru, městské ostrostřelecké spolky či tělocvičné jednoty všeho druhu, jejichž militantní kořeny lze těžko přehlédnout. Pro Friedricha Jahna byl Turnverein cestou k obnovení národní mužnosti i přípravou na boj, a nejinak tomu bylo u Miroslava Tyrše, jehož sokolský projekt s uniformami, vlajkami, pochodovou hudbou, obsesí maskulinní tělesností „národního těla“ a úpěnlivě střeženou genderovou exkluzivitou si kladl za úkol přispívat národní brannosti. […]
Zatímco pro liberální nacionalismus 19. století bylo spojení mezi občanstvím a vojenskou službou téměř automatické, neboť jedno zdůvodňovalo druhé v ideálu lidu ve zbrani, vztah státních institucí k tomuto konceptu byl poněkud ambivalentní. Jejich představa byla obvykle bližší ideji lidu v armádě, která s postupným zaváděním branné povinnosti ve všech větších evropských zemích s výjimkou Velké Británie dostala vedle čistě vojenské funkce také funkci sociální, mimo jiné i ve vztahu k dominantnímu pojetí maskulinity ve společnosti.
Rakousko-uherská ozbrojená moc je zde ideálním příkladem, neboť branné zákony let 1868, 1889 a 1912 utvářely rámec nejen pro samotnou povinnou vojenskou službu, ale i pro její pojetí coby školy národů (Schule des Volkes), jež v ní měly získat ty správné mužné kvality: vedle odvahy a zdatnosti především smysl pro povinnost a poslušnost k autoritám. Zároveň armádní předpisy úředně definovaly, kdo je vlastně celým mužem (tauglich) a jak takový muž vypadá – je mužského pohlaví, věku 20 let, dobře stavěný, psychicky zdravý, minimálně 155cm vysoký. Specifické detaily tělesné maskulinity v podobě svérázného držení těla, úpravy vousů a vlasů a samozřejmě uniformy armáda dodala později sama, výsledkem však byla veskrze přijímaná oficiální podoba tělesného mužství.
[…]
ZKOUŠKA OHNĚM A JEJÍ ODKAZ
Celospolečenský konsenzus, na jehož základě byly válka a vojenská služba inherentní součástí představy o moderní mužnosti, došel naplnění v roce 1914 a letech bezprostředně následujících. Narukovat ve chvíli, kdy stát s argumentem ohrožení země povolal muže do zbraně, bylo téměř automatické pro každého, kdo se cítil být mužem.
Skutečnost, že válka coby kolektivní forma násilí zcela nahradila některé tradiční rituály mužnosti 19. století, je patrná i z téměř okamžitého úpadku soubojové kultury ve Francii a Německu – poslední soubojové příručky byly úspěšně vydávány v letech 1913–1914 a všechny následné pokusy, včetně těch poválečných, narazily na téměř naprostý nezájem společnosti. Kdo potřeboval souboj, když se rituálem mužnosti stal slavnostní odchod na frontu? Ve Švédsku, jež bylo krvavé lázně zákopů ušetřeno, vedla internalizace diskurzu válkou produkované mužnosti až k veřejné debatě o potenciálně odmužňujících důsledcích, jež mohla neúčast na (do té doby) největším konfliktu v dějinách lidstva mít pro švédské muže.
První světová válka pochopitelně nesplnila to, co se od ní očekávalo – a platí to i s ohledem na maskulinitu. Naopak, lze říct, že normy i samotný prožitek mužnosti v ní byly destabilizovány a kompromitovány. I když měli muži to „štěstí“ a byli do války skutečně odvedeni či se do ní dobrovolně přihlásili – a nemuseli tedy doma čelit stále jízlivějším otázkám, proč právě oni zůstali, jak se to běžně dělo po celé Evropě včetně českých zemí –, válka jejich genderovou identitu spíše rozkládala, a to jak děním na frontě, tak v zázemí.
[…]
A co bylo nejhorší, nepomáhal ani maják naděje v podobě domova, jenž měl obzvláště v kontextu střední Evropy svoji vlastní dynamiku definovanou nedostatkem, hladem, vynucenou seberealizací žen, jež se stále častěji dostávaly do pozic rovných či nadřazených mužům. Když pak některé ženy například v Rakousko- -Uhersku vyšly ze sice genderově přípustné, ale i tak společensky podezřelé role zdravotních sester-pečovatelek a navlékly vojenskou uniformu armádních pomocných sil (Hilfskräfte bei der Armee im Felde – na 50 000 žen v roli písařek, telefonistek, řidiček jen v c. a k. armádě.), subverze genderového řádu totální válkou, která jej měla původně potvrdit, byla dovršena.
Ani otřes vyvolaný střetem se světem moderní industriální války však nevedl k trvalé změně. Většina evropských zemí s důležitou výjimkou Francie sice překročila pomyslný Rubikon a dala ženám s koncem války volební právo, prakticky všude však došlo k remaskulinizaci společnosti ve všech rovinách. Ženy byly vytlačeny z nově nabytých rolí zpět do podřízené pozice a prakticky nikde nebyly chápány jako autonomní občanky, resp. členky národního společenství. Naopak maskulinita odvozená od obrazu muže- -vojáka se stala jedním z ústředních bodů poválečné politiky.
Tam, kde zvítězila kultura porážky, se socializovaná mužnost záhy přetavila v nejrůznější radikální, často paramilitární hnutí, jež si kladla za cíl mimo jiné nápravu pocitu genderového ponížení. V zemích, kde převládla kultura vítězství, sice tato potřeba nebyla tak silná, ale i zde se společenská debata točila kolem oběti, kterou tito muži přinesli na oltář národa či vlasti, oběti, jež zavazovala společnost k návratu k čemukoliv, co považovala za „normální“. Neznámý vojín, symbol maskulinní válečné oběti, představoval nejen splynutí těla individuálního s tělem národním – byl objektem připomínajícím dnes a denně, že je rolí mužů přinášet národu oběť nejvyšší, a hierarchie genderového řádu s maskulinitou na vrcholu tomu tudíž musí nutně odpovídat.
Například meziválečné Československo tak stálo na odkazu československých legií a velkých mužů, kteří je formovali, což se promítlo do ryze maskulinní státní mytologie formované kolem uniforem, vojenských rituálů, a nakonec i svérázného kultu uniformovaného patriarchy bdícího nad národem – což bylo v případě celoživotního nevojáka a intelektuála Tomáše G. Masaryka obzvláště paradoxní. Účel však byl i v československé společnosti, navenek se honosící svým demokratickým rovnostářstvím, splněn – maskulinní autorita ve veřejné sféře, destabilizovaná válkou, byla obnovena a s ní i privilegia staronového genderového řádu. Tak jako po revolucích 19. století neměla ani meziválečná evropská společnost chuť nechat zajít sociální změny, vyvolané válečným konfliktem, příliš daleko. Vojna nadále dělala chlapy, kteří mohli i nadále takříkajíc dělat moc.