Na konci léta tohoto roku tomu bude rovných třicet let, co jsem měl možnost poprvé navštívit Vídeň v rámci studijního pobytu. Jednoho krásného odpoledne jsem se vydal po symbolických stopách válečné historie a začal jsem návštěvou Trutnovského náměstí (Trautenauplatz) […]. Narazil jsem tam na celkem fádní parčík – ostatně pojem náměstí se ukázal jako poněkud nadsazený – a udělal si alespoň fotku cedule s názvem.
Vracel jsem se pěšky poklidnou vilovou čtvrtí a dostal se na Türkenschanzplatz, připomínající pro změnu úspěšnou obranu Vídně před osmanskými vojsky v roce 1683. Dojala mě řada venkovních stolků, kde potomci bývalých obránců válčili mezi sebou na šachových polích. Ale potom jsem na Schlickplatz objevil něco, co opět souviselo s rokem 1866. Místu dominoval pomník vídeňského pluku Hoch- und Deutschmeister, kde se ve výčtu jeho vítězství uvádí jméno Rosberic. Jedná se o obec Rozběřice na královéhradeckém bojišti, kde se odehrála rozhodující partie poslední prusko-rakouské války.
Je vůbec možné v souvislosti s tak fatální porážkou připomínat dílčí úspěch? Není to jen snaha se podobného ódia před „učitelkou života“ (tedy historií) aspoň částečně zbavit? Skutečností je, že 4. řadový pěší pluk, který nesl jméno svého plukovníka-majitele (Oberst-Inhaber) – stávajícího velmistra Řádu P. Marie Jeruzalémské (německých rytířů), se roku 1866 zúčastnil v rámci Rosenzweigovy pěší brigády rakouského VI. armádního sboru války na takzvaném severním válčišti proti Prusku.
[…]
Rosenzweigova brigáda podstoupila křest ohněm 27. června 1866 v bitvě u Náchoda a vedla aktivní obranu lesíka severně od Václavic. Její velitel, ač dosud neprošel žádnou válečnou zkouškou, prokázal, že léta strávená službou u četnictva nepromarnil. Zřejmě i jeho přičiněním náležely jemu podřízené jednotky k nejméně postiženým ztrátami v prohrané bitvě. Kromě „dojčmajstrů“ k nim náležel 55. řadový pěší pluk hraběte Gondrecourta a 17. prapor polních myslivců. Prvně uvedený měl doplňovací velitelství v Béréžanech na dnešní Ukrajině a druhý se rekrutoval z jižní Moravy. To ovšem neznamená, že se 55. pluk skládal výlučně z Ukrajinců a 17. prapor ze samých Moravanů, ale jistě jich byla většina. Jak dokládá seznam padlých na pomníku 49. řadového pěšího pluku, který stojí na křižovatce silnice E 442 z Hradce Králové do Jičína a místní komunikace Dohalice – Čistěves, tak ani jej netvořili pouze „čistokrevní Hornorakušané“, nýbrž i vojáci z celé řady zemí habsburské monarchie – tedy i těch českých. A nejinak tomu bylo u „dojčmajstrů“, protože pojem vídeňský Čech (Wienerböhme) byl v roce 1866 již zcela běžným…
Dne 3. července 1866 dopoledne nevyhlížela situace na královéhradeckém bojišti pro spojené rakouské a saské zbraně nijak beznadějně. V centru bitevní linie se podařilo skvělé císařsko-královské artilerii na delší dobu zcela zastavit postup pruské 1. armády, přičemž Labská armáda také nepostupovala proti saským jednotkám na jižním křídle nijak energicky. Na opačném křídle sestavy se podařilo rakouským jednotkám vyrvat krví prosycený les Svíb z rukou Prusů. Stalo se tak za cenu neuvěřitelných ztrát, ale k dispozici pořád byly masivní zálohy […].
Jako osudová se ovšem ukázala změna pozic na severní straně bitevní fronty. Brigády, které se zapletly do boje o Svíb, ji de facto odkryly, vzniklými mezerami takřka nepozorovaně pronikly prvosledové jednotky 2. pruské armády a krátce před třetí hodinou odpolední obsadily klíčovou pozici rakouské obrany – ves Chlum. Zde se nalézal od počátku bitvy Benedekův hlavní stan a šokující zpráva, že máme Prusy v zádech, vedla k jeho kvapnému ústupu z návrší. Následovala logická řetězová reakce, již se Benedek pokusil přerušit rozkazem pro VI. armádní sbor k opětnému dobytí Chlumu.
Námi již zmíněná Rosenzweigova brigáda kolem půl čtvrté obsadila v boji muže proti muži Rozběřice a část obce Chlum. Bodákové zteče cvičila císařsko-královská pěchota ustavičně a v hořících vesnicích se pruská rychlopalba z pověstných cinodlí (jehlovek) příliš neuplatnila. Střelné zranění ovšem utrpěl mladý pruský důstojník a pozdější německý prezident Paul von Hindenburg. Člen pruské královské rodiny, princ Antonín (Anton) von Hohenzollern dopadl podstatně hůře, když o pár dní později v důsledku podobného zranění zemřel v pruském lazaretu ve Dvoře Králové nad Labem.
Další tři brigády se zřejmě dosud nevzpamatovaly z krvavých ztrát u Náchoda a rozvinout uvedený dílčí úspěch se jim nepodařilo. Ostatně stačí dnes stoupat po červené značce Úvozem mrtvých z Rozběřic na Chlum a vybavit si, jak po levé straně ve zmatku ustupují vlastní jednotky všech zbraní, zatímco přímo vepředu se rojí pruská garda a pravé křídlo ohrožuje pěchota a dělostřelectvo 11. pruské divize. „Mašírovat“ bez nejmenšího krytí v terénu výhodném pro protivníka vyžaduje opravdu silnou vůli.
Zmíněná brigáda sama neuspěla a stejně tak ani svazky I. armádního sboru, které se bezděky zasloužily o výstižný přívlastek pro úvozovou cestu z Rozběřic na Chlum. […] Stejně je zvláštní, že většina pomníků na bojišti připomíná účast pěších jednotek, které se za daných takticko-technických poměrů příliš neprosadily. V případě dělostřelců stojí za zvláštní zmínku monument van der Groebenovy baterie mrtvých na Chlumu.
Tak snad ještě jednu reflexi závěrem. V roce 1996 – pokud si dobře pamatuji – jsme s kamarádem Chodounským (nikoli telefonistou, nýbrž „brandejským“ dragounem) sledovali vystoupení van der Groebenovy kapely z Vídně na Trutnovském náměstí. Najednou zazněla povědomá melodie a my začali zpívat – možná spíš hulákat – refrén: Mir zán fom ká und ká infantrý regiment, hoch- und dojčmajstr numr fýr… Omlouvám se za fonetický přepis, ale Wienerdeutsch za to stojí. Herr Kapellmeister učinil bleskově čelem vzad, a ačkoli jsme neslyšeli, že by se k nám někdo přidal, oddirigoval zbytek skladby tváří k publiku…