Oblíbenou součástí vyprávění o křížových výpravách je nepochopení, s nímž se západoevropští rytíři setkávali u ostatních křesťanů, ať už v Byzanci, nebo později třeba v Etiopii. Zatímco křižáci byli často vedeni k tomu, aby si cestu na východ představovali jako zásadní expedici proti silám zla, místní byli uvyklí sousedství s lidmi jiných náboženství, vedle války znali i kompromisy, dlouhodobá příměří, obchodní vztahy i dílčí spojenectví. V Malé Asii před příchodem křižáků nepanoval mír, ovšem pohraniční boje mezi křesťanskými a muslimskými elitami obvykle nebyly vnímány jako existenciální střet světla s temnotou. Jak se o tom básní v byzantském eposu Digenis Akritis (přeložili Ondřej Cikán a Markéta Kulhánková, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018), mytickou přitažlivost zde neskýtala ani tak projekce apokalyptického zápasu do anatolských plání, jako spíše nestabilita meziprostoru, marné snahy o trvalou nadvládu nad pohraničím. Příběh o hraničáři, jeho muslimském otci a křesťanské matce, se odehrává na pomezí, daleko od center, kde se moc mezi válečnickými rodinami obou náboženství průběžně přeskupuje, kde jsou brutální křesťané vůči křesťanům, a kde se muži jako květ zmocňují udatných válečnic. Digenis pomezí ovládne, ale jen v čase příběhu. Běda, kam ztratila se ohromná ta mužnost? / Bože, kam síla nesmírná a ušlechtilá smělost? / Běda, a kam se poděl strach z pouhého tvého jména? Hrdina je bezdětný. Když umírá, báseň končí a pole se uvolňuje pro někoho, kdo by tu třeba zkusil působit zase jinak.
- mš -