Britský literární historik Malcolm Bradbury stvořil v sedmdesátých letech 20. století v románu Bořitel dějin (z anglického originálu The History Man přeložila Petra Martínková, Leda, Praha 2016) postavu docenta Howarda Kirka, korunovaného mizery (jak jej charakterizuje sám autor) a antihrdiny, jehož prostřednictvím se zdvihne vlna odporu proti oboru sociologie, který se těšil od padesátých let nebývalé pozornosti − a dodnes se marně snaží ji na sebe opět upoutat. A fiktivní univerzita, kde Kirk „rozvratně“ působí, ne zrovna málo připomíná univerzity dnešní – jak z pohledu učenců, tak z pohledu studentů. Hemží se to tu novými vědeckými přístupy, trendy ve všech směrech, biomatkami i problematizovanými elitami, jež má svrhnout vzpoura proti starým strukturám – dědictví studentských revolucí konce šedesátých let... A nejde jen o specifika univerzitního prostředí. Howard Kirk se sice vzpouzí proti dosavadním konvencím a snaží se být pokrokový: Freud kdysi podal velice lakonickou definici neurózy. Prohlásil, že je výrazem abnormálního příklonu k minulosti... Ale jeho osobní příběh je propojen s příběhem „institucionálním“, kdy sledujeme dozrávání sociologie jako vědy. A užíváme si ho díky trefným Bradburyho postřehům: Síň se zaplňuje odborníky (...) Ve schůzování jsou mistři (...) takže vesměs do písmene znají rozdíl mezi skupinou a setkáním. Jakožto experti na dynamiku interakce si už ode dveří bedlivě vyhlížejí stanoviště, pročež obzírají nastolené vztahy, úhly pohledu, ba i sklon dopadajícího světla...
- ivc -