Vlastimil Vondruška vyniká ve výrobě historického skla a čtivých románů. Jeho tvorbou se ĎaS dosud kriticky nezabýval, historické romány nás baví a ze skla pijeme rádi. V posledních letech však tento bývalý etnograf z Národního muzea a Československé akademie věd porušil pravidla hry a začal provozovat něco nebezpečného: nezdráhá se vystupovat jako historik s oprávněním vyjadřovat se kvalifikovaně k dění v současném světě. Jeho hojně provozované analogie mezi minulostí a současností jsou často mylné a vulgární. Zaštiťuje je ale mýtem o svém dějinném poznání, autoritou pramenů a zkušeností. Své názory na problémy současného světa rád prezentuje na besedách a v médiích, souborně je vydal i v knize Breviář pozitivní anarchie (MOBA, Brno 2016). Název vysvětluje jako rebelský akt snoubící dodání naděje, zálibu ve středověké kultuře a odpor k autoritám a „ideologiím“. Zatímco na první položku většinou zapomíná, ohlášená nedůvěra k autoritám se paradoxně projevuje hojnými citacemi slavných postav, jimiž svá sdělení systematicky podpírá. Podle Vondrušky by se historik měl místo „ideologií“ přidržovat prostých a objektivních „fakt“. Jinými slovy odmítá teorii a interpretaci a rád by představoval jen nezvratná zjištění. Jenže i on interpretuje a jeho výklad je pevně ideologicky ukotven, jen to nepřiznává: jeho výpovědi vězí v pragmatismu a víře v selský rozum, historickém materialismu a představách o cyklickém a fázovém vývoji kultur, lidovém antiklerikalismu, sexismu a aplikaci přírodní logiky na dějiny. Těžištěm jeho výpovědi je pak nostalgie. Věci už nejsou, co bývaly, prý se zhoršují: politika zjalověla; Evropa ztratila vitalitu. Breviář je plný nářků zahalených v opar exaktního vědeckého poznání. Že je text spíše plodem rozčilení než erudované reflexe, dokládají i vnitřní rozpory (politici byli vždycky stejní). O dějinách Vondruška mluví jako o pravidelně uspořádaném mechanismu: historie má své zákony a neúprosnou logiku. Sám tyto zákony zná, a může tedy i predikovat a varovat. Problém je, že představa zákonitého vývoje je zaprvé ideologická, zadruhé vyplývá z nepochopení znakové povahy kultury – plete si prožitky s jejich reprezentacemi. Když pak dojde na budování narativu pomocí těchto matematických modelů, dopadá to takto: Změnu přístupu k toleranci přineslo křesťanství. Uznávám, že podobné tvrzení má charakter hypotézy, protože se těžko dají najít statistická či jiná data, jimiž by se dalo kvantifikovat. Jenže v historii, pokud chcete analyzovat ideologii a duchovní hodnoty, musí každý autor do svých tezí vnášet subjektivní pohled. Já to se znalostí pramenů a souvislostí tak vidím. To jen na vysvětlenou těm, kteří se mnou nebudou souhlasit. Předstírání objektivity škobrtá a rovnováhu hledá v akrobacii alibismu.
Skrytý rasismus, otevřený machismus Rekonstruujme stručně Vondruškův rozporuplný světonázor: Dříve byli prý Evropané pracovitými a šťastnými realisty. Církev ale omezovala svobodu slova a teprve protestanti byli veřejné diskusi otevřenější, což mělo nějak svědčit rozvoji kapitalismu. Zároveň ale reformace znamená začátek rozkladu tradičních hodnot, k nimž se Vondruška neustále obrací jako k vrcholnému imperativu. Na náboženskou reformu měla navázat reforma sociální, a právě ta devastovala tradiční vazby, jež se prý ctily déle v zemích katolických než v těch protestantských. Když se to tedy hodí, stává se katolictví z utlačitele strážcem pořádků. Současnou Evropu hodnotí Vondruška negativně, politici totiž nerespektují ani tradice, ani jim protichůdné osvícenské ideály a nastolují totalitní fundamentalismus falešné demokracie a politické korektnosti. Na druhou stranu prý ale osvícenství a ateismus přivedly civilizaci k honbě za ziskem, pokrokem, přemrštěnými lidskými právy a svobodami. Svobodu podnikatelskou přitom Vondruška s ohledem na vlastní řemeslo hájí proti regulacím a sociálnímu státu. Věří prý i v demokracii a toleranci, politiku by ale dělal věcně, rozumně a silou, bez zbytečných řečí: ... z mechanismů moci a vlády (...) se vytrácí přirozenost, elementární přírodní pudy, a nahrazují se ideologií, demagogií a naivitou. Vondruška zkrátka neváhá vršit silné teze bez hlubšího kritického rozboru, ačkoli sám volá po nutnosti diskuse a poctivé argumentace. Zatímco současná historiografie detailně přehodnocuje velké příběhy o vývoji lidstva, on si náhodné zlomky starých schémat vybírá k zaobalení útočných výkřiků. Zvlášť těžce mu na srdci leží genderová filozofie. Ženy totiž nejsou osoby jemu rovné – ctí je jen proto, že jsou slabším pohlavím, které je třeba ochraňovat. (…) Přirozená reprodukce rodu je základním biologickým zákonem světa. Respektovat tento zákon je povinností každého jedince, který myslí na budoucnost své země. Muži mají válčit a ženy rodit. Heterosexuální jedinci nesou na svých bedrech odpovědnost za budoucnost rodu. (…) Jejich vztah má proto jinou (a podle přírody vyšší) kvalitu. Pozoruhodné spojení neodarwinismu a vlastenectví vede také k arogantnímu postoji vůči cizincům (ostatně mnozí homosexuálové nám sem prý přijíždějí ze zahraničí). V témž duchu je naznačena paralela českého stavovského povstání s Majdanem – převrat prý nevyvolala naše česká šlechta, ale zase Němci. Cizinci mu nevadí, jsou-li pod kontrolou a civilizovaní, zároveň chce nicméně v Egyptě potkávat Egypťany a u nás Čechy. Pomoc druhému musí stát vždy až na druhém místě, nejdřív se totiž národ musí postarat sám o sebe. Nesmyslných a směšných tvrzení o dějinách a současnosti jsou spousty a není na tom nic zvláštního. Jenže Vondruška se prezentuje nejen jako prostý český chlap s jasným (šovinistickým) názorem na svět, ale především jako vědec, který podklady pro své šílené výroky objevil „v pramenech“. Falešná aura badatele a znalce dějin je úspěšná. Svůj Breviář charakterizuje jako „literaturu faktu“ a jako taková je kniha i přijímána. Selhávají totiž některé kontrolní mechanismy: není divu, že jeho knihy patří mezi nejpůjčovanější tituly, když například anotace Breviáře na webu Městské knihovny v Praze, jež vlastní čtyřicet tři exemplářů, sděluje následující: Kniha, podložená hlubokou znalostí vývoje lidských dějin, přesvědčivě a na faktech dokazuje, že současná cesta evropské společnosti opakuje chyby našich předků. Přesnější název Ideologie v době uprchlické krize autor pro jeho bulvární nádech zavrhl, snaží se o objektivitu a maximální míru serióznosti. Historik apeluje na zdravý úsudek a pochopení, že podle prověřených zkušeností se můžeme vyvarovat stejných a mnohdy fatálních chyb minulosti. V historické analýze, doplněné o velmi trefné a vtipné citáty, se čtenář může spolu s autorem zamyslet nad otázkou korupce, slibů politiků i migrační krize. Veřejná instituce čtenářům orientaci neusnadňuje. Tato kniha není historickou analýzou, jen bulvární agitkou. Vondruška rád zdůrazňuje, že historik musí mít od hodnocených událostí odstup. Sám se ale vyjadřuje k současnosti, od níž žádný odstup nemá. Když pak dojde na dějiny, většinou jen účelově kombinuje předsudky a klišé. Domnívat se, že historické zkušenosti a „fakta“ mohou být přímým zdrojem poučení pro současnou politiku, je naivní a nekritické. Smysl nesou jen v zapojení do teorie. Kdo se jí ve jménu selského rozumu zříká, nepracuje s prameny poctivě a klame.