Tak dlouho se o něčem říká, že je to krásné a že je to velké, až z toho začne jít strach. Božská komedie bezpochyby jedním z takových nechtěně děsivých literárních úkazů je. Z praktického středověkého průvodce zásvětím a obrazné básnické zpovědi se s postupem staletí stal prapor v rukou bojovníků za upřednostnění vernakulárních jazyků, místy nesrozumitelný až obskurní text, a především opěvovaný, leč polomrtvý kulturní artefakt dokumentující údajný zlom epoch. Verše uvízlé v čítankách jako nedotknutelné exponáty mohou dnes být oživovány překlady a převody do srozumitelných a snadno přístupných forem, nebo novým obráběním a komentováním. Martin Pokorný, jenž se Dantovou básní zabývá již řadu let, spojil obé ve výboru italských studií psaných ještě před první světovou válkou (Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, Institut pro studium literatury, Praha 2016). Četba více než sto let starých interpretací a úvah nad kompozicí a skladbou národního klenotu přináší radost z precizní a dobře srozumitelné argumentace. Vybrané a přeložené texty objasňují mnohé záhady pekla, očistce i nebe, a promýšlejí možnosti jejich tělesného zření a vnímání. Důkladně jsou vysvětlovány Dantovy i Vergiliovy reakce na zjevené tresty; mrazivé utrpení Luciferovo je vyloženo tak, aby o sebezničující povaze zla nemohlo být pochyb – Dantovy obrazy formulují to, na co prostá analýza nemá vždy sil. Strach tedy netřeba, lze rozumět. A Pokorného příručka zájemce ochrání před zablouděním: Dobře cestu znám, neobávej se.
- mš -