Holocaust přišel do Norska ve čtvrtek 26. listopadu 1942. Ruth Maierová byla jednou z mnoha, kdo byl ten den zatčen. (...) drobnou židovskou dívku viděli její přátelé, když ji vyváděli ze dveří domu v ulici Dalsbergstien 3. Ruth Maierová byla naposled viděna, jak ji dva velcí norští policisté nutí nastoupit do černého nákladního auta. O pět dní později byla tato dvaadvacetiletá dívka mrtvá – zavražděna v plynových komorách v Osvětimi. (...) Vraždu Ruth Maierové a dalších Židů nesporně spáchali nacisté. Ale byli to Norové, kdo zatýkal. Byli to Norové, kdo řídil nákladní vozy. A stalo se to v Norsku. Tato slova pronesl v roce 2012 Jens Stoltenberg, tehdejší norský premiér a současný generální tajemník NATO. Stalo se tak v rámci Mezinárodního dne památky obětí holocaustu, který připadá na 27. leden. Omluvný projev, pronesený v doku přístavu v Oslo, odkud vyplula loď s norskými Židy do vyhlazovacího tábora, byl jen jednou, byť nepochybně důležitou částí veřejné debaty o morální odpovědnosti za podíl skandinávské země a jejích občanů na deportacích Židů v době druhé světové války. Do této debaty také zasáhlo vydání knihy s názvem Deník Ruth Maierové, jejíž jméno premiér ve svém projevu zmínil. Kdo byla tato norskorakouská „Anna Franková“ a jakým způsobem přispěla k oné diskusi?
Ruth a její deník
Ruth Maierová se narodila 10. listopadu 1920 ve vídeňské středostavovské sekularizované a plně asimilované židovské rodině. Její matkou byla Irma Maierová, rozená Grossmannová (1895−1964) a otcem Ludwig Maier (1882−1934), z jehož strany měla rodina Maierů moravské kořeny: Ludwig se totiž narodil v Žarošicích a jeho otec a děd pocházeli z nedalekých Dambořic. Do příbuzenstva rovněž patřil pražský rodák Stephan Körner (1913−2000), filozof, který se později usadil v Británii. Ruth Maierová se obzvlášť ve třicátých letech musela v rodné zemi vyrovnávat s nárůstem antisemitismu. Zásadní přelom v jejím životě představoval rok 1938, kdy bylo Rakousko připojeno k Hitlerovu Německu. Její mladší sestře Judith a matce se podařilo odcestovat do Británie dětským transportem, obdobným, jaké v Praze organizoval Nicolas Winton. Ruth však byla o sedmnáct měsíců starší, než byla věková hranice pro zařazení do vlaku, a tak zůstala ve Vídni sama. Díky kontaktům, které měla po zemřelém otci v zahraničí, se jí podařilo vycestovat do Norska. Na hlavní nádraží v Oslo přijela 30. ledna 1939. Po příjezdu se začala rychle integrovat do společnosti. Záhy se naučila norsky, složila nostrifikační zkoušky, mohla tedy začít studovat na univerzitě, pracovala jako dobrovolnice. Tragickému osudu ovšem neunikla. Po okupaci Norska nacisty začali být pronásledováni i tamní Židé. Ruth byla internována a na lodi SS Donau spolu s dalšími 532 osobami deportována do Štětína. Odtud pak odjela vlakem do Osvětimi, kde byla hned po příjezdu 1. prosince 1942, spolu s dalšími 345 norskými Židy, zavražděna. Krátký život Ruth Maierové by pravděpodobně zůstal jen jedním z více jak šesti milionů podobných smutných osudů Židů, obětí holocaustu, nebýt Gunvor Hofmo. Byla to právě tato básnířka, která zachránila pět set dopisů a osm deníkových sešitů z let 1933−1942 své blízké přítelkyně Ruth. Již roku 1953 požádala Hofmová jedno velké norské nakladatelství o jejich vydání, k tomu však během jejího života nedošlo. Až básníkovi a synovi protinacistického bojovníka Janu Erikovi Voldovi, který čtrnáct set stránek deníků a dopisů Ruth Maierové přeložil, se podařilo v roce 2007 zařídit jejich knižní vydání. Následně byla publikace přeložena do německého a anglického jazyka. Ke čtenáři se tak dostaly deníkové záznamy, ve kterých bedlivá pozorovatelka velmi plasticky a autenticky zaznamenává po dobu přibližně deseti let (od svých třinácti let) postupně narůstající antisemitismus a stupňující se protižidovská opatření. Právě proměna rakouské společnosti ve třicátých letech 20. století je odpovědí na otázku, zda byli naši sousedé první obětí Hitlerovy expanzivní politiky, či jeho spojencem.
Vina a hanba?
Vyrovnáváním s vlastní minulostí si prošlo i Norsko. Tamní historiografie i celá společnost prošly ve vztahu k otázce morální odpovědnosti za podíl na holocaustu značným vývojem. Po jisté období byl holocaust zcela opomíjen, a to nejen ve školních osnovách, ale i ve vědeckém výzkumu. První práce o osudu Židů v Norsku během druhé světové války začaly řídce vznikat v šedesátých letech, častěji pak v letech osmdesátých. Jak s odstupem času upozorňuje publicista a filozof Espen Søbye, téma norské spoluodpovědnosti nebylo bohužel považováno za relevantní. Židovská perzekuce byla (nesprávně) považována za záležitost mezi německými okupanty, Quislingovým kolaborantským režimem a norskými Židy. Z tohoto pohledu téma holocaustu nespadalo do norské historie. Podle údajů norského Centra pro studium holocaustu a náboženských menšin se stalo obětí holocaustu 775 z předválečných 2173 norských Židů (v tomto čísle je však zahrnuto i přibližně 300 až 400 židovských uprchlíků z rakouských a českých zemí). Ti tak tvořili celou polovinu občanů Norska zahynuvších během války v nacistických koncentračních táborech. Pokud byla holocaustu věnována větší badatelská pozornost, tak byla patrná snaha spíše ukázat na tu část veřejnosti, která Židům pomáhala. Za první vyváženější pokus o pohled na tuto problematiku lze považovat publikaci Samuela Abrahamsena Norská odpověď na holocaust (1991). Autor v ní popisuje nacizaci své země a na rozdíl od svých předchůdců nepovažuje Nory za nečinné diváky dění v době okupace, ale ukazuje jak na ty, kdo pomáhali Židům při útěku do Švédska, tak na aktivity kolaborantů, úředníků a policie při zavádění protižidovských opatření a deportacích. Kritický přístup k citlivé problematice morální spoluzodpovědnosti za holocaust a změnu postoje laické veřejnosti lze vysledovat až v posledních dvaceti letech, kdy o ní byla rozpoutána veřejná debata. Za jejího klíčového iniciátora lze označit historika, publicistu a univerzitního profesora Bjørna Westlieho. V jednom ze svých investigativních článků poukázal roku 1995 na zmizení židovských bankovních aktiv a dalšího židovského majetku. Toto obvinění vedlo k tomu, že vláda sestavila vyšetřovací komisi, která měla celou věc prozkoumat. Na základě komisních zjištění vláda prosadila zákon o finančních kompenzacích pro fyzické osoby − každý z 980 odškodněných dostal v přepočtu přibližně 900 000 Kč). Další finanční prostředky byly převedeny na zvláštní fondy, ze kterých se podporují různé projekty související s židovskou komunitou, mimo jiné z nich byl roku 2001 financován i vznik výše uvedeného výzkumného a edukačního Centra pro studium holocaustu a náboženských menšin. V projevu, citovaném na úvod tohoto článku, se vláda také oficiálně omluvila za podíl země na protižidovských opatřeních a deportacích. Ve stejném roce při příležitosti sedmdesátého výročí první deportace Židů z Oslo se rovněž omluvil za aktivní roli policie i její šéf Odd Reidar Humlegaard.
Historické téma
Odškodněním a omluvami však debata o minulosti neskončila. Již zmíněný Søbye položil řečnickou otázku, proč trvalo sedmdesát let, než se deníky Ruth Maierové dostaly k veřejnosti a proč jejich vydání zařídil básník, a ne historik (tím spíše, když se druhé světové válce věnuje tolik badatelů). Nad stavem norského historického výzkumu se pozastavuje ve své knižně vydané dizertaci i Synne Corellová, která norské historiografii vyčítá nezájem o problematiku norských Židů. Žurnalista Jahn Otto Johansen v článku „Židé nebyli priorita“ kritizuje norskou exilovou vládu v Londýně, že se, stejně jako majoritní norská společnost, o osud Židů nezajímala. A profesor historie Paul Levine v rozhovoru pro BBC přirovnal norskou odpovědnost k té, kterou měla vichistická kolaborantská vláda ve Francii. I Norové totiž řadu protižidovských opatření zavedli dříve, než je nacisté požadovali. V bourání tabu pokračoval i výše citovaný Westlie, považovaný za jednoho z největších znalců problematiky holocaustu v Norsku. Kromě knihy o svém otci, dobrovolníkovi jednotek SS, napsal i řadu dalších příspěvků k norským dějinám v letech 1940−1945. Za připomenutí stojí například publikace o roli státních železnic při deportacích Židů. Situaci srovnává s Francií či Nizozemskem. Vedení společnosti také obviňuje z exploatace Židů (a sovětských válečných zajatců). V rámci kritiky železničních zaměstnanců mimo jiné uvádí, že sice nevěděli, jaký osud Židy očekává, ale přirozeně museli vědět, že budou násilně odvezeni na lodích ze země, protože vlaky směřovaly do přístavu. Zatím posledním „rozvinutím národní hanby“, jak napsala norská média, je kniha z roku 2014 s příznačným názvem Největší zločin – oběti a pachatelé norského holocaustu (Den største forbrytelsen. Ofre og gjerningsmenn i det norske Holocaust). Nekompromisní Marte Micheletová se v ní snaží na řadě konkrétních lidských příběhů ukázat nejen hrdiny-oběti holocaustu, ale zejména ty „obyčejné“ Nory, kteří se podíleli na růstu antisemitismu, realizátory protižidovských diskriminačních opatření, udavačství, zatýkání nebo pronásledování těch, kteří pomáhali uprchnout Židům do Švédska. V souladu s titulem své knihy pak označuje norský podíl na holocaustu za největší provinění v dějinách země. Z komparativních prací stojí za pozornost norsky psaná publikace Dánské poměry – norské poměry 1940–1945. Rozdíly a podobnosti za německé okupace (Danske tilstander – Norske tilstander 1940–1945. Forskjeller og likheter under tysk okkupasjon 1940–1945, 2010), ve které se autorský kolektiv snaží porovnat, jaký vztah měli k Židům během války Norové a jaký Dánové, kteří většině své židovské komunity pomohli k úspěšnému útěku do Švédska Výše uvedená díla vyšla v norském či anglickém jazyce. Pro českého čtenáře jsou však k této problematice zajímavé též dvě knihy, které byly vydány i v ČR. První z nich je Deváté dítě. Židovský chlapec z Československa v rodině norského fašisty (2010). Její autor Frank Rossavik v ní na příběhu Edgara Brichty, židovského chlapce z Bratislavy, ukazuje, jak během nacistické okupace pomáhali Norové Židům přežít (viz recenze in: DaS 2/2011, s. 47). Druhá publikace nese název Lékař pro život. Příběh Lea Eitingera (2012) a autor Magna Skjæraasen v ní líčí životní osudy moravského židovského rodáka a pozdějšího norského psychiatra, který patřil mezi ty Židy, kteří přežili deportaci z Norska do nacistických vyhlazovacích táborů. Dan Diner, historik a ředitel institutu pro židovskou historii a kulturu (Simon-Dubnow-Institut), kdysi napsal, že problém debaty o holocaustu tkví v tom, že je často prezentován jako souhrn statistik, a ne jako příběh, který může oslovit běžného člověka. Deník Ruth Maierové takový příběh nabízí. Snad bude někdy přeložen do českého jazyka. A snad se dočkáme i v dalších zemích takové debaty, která byla vedena v Norsku, protože otázka morální odpovědnosti za spoluúčast na utrpení Židů se netýká, či by se neměla týkat jen skandinávského království. Fundamentální principy této debaty by měly být závazné pro všechny evropské státy postižené holocaustem. Zdaleka ne všechny země se se svou minulostí vyrovnaly tak jak Norsko, které prošlo od mlčení přes obhajování až ke kritice vlastního podílu na holocaustu.