Termín „neznámý“ či „zapomenutý“ holocaust, který se ve vztahu k osudu evropských Romů za druhé světové války ve větší míře začal užívat od počátku devadesátých let, referoval ke dvěma – vzájemně propojeným – aspektům „neznalosti“ či „zapomenutí“ těchto historických událostí. V kontextu vývoje společenské situace a posunu historického poznání je dnes možné dát oba přívlastky do uvozovek. Jejich revize je zároveň příležitostí poukázat na ty aspekty romského holocaustu, které ani v současné době nejsou samozřejmou součástí většinového povědomí o této tragické kapitole v dějinách nejen českého, ale i celoevropského společenství. „Neznámý“ holocaust Přívlastek „neznámý“ se v diskurzu o romském holocaustu v devadesátých letech objevil jako poukaz na nedostatek informací ve veřejném povědomí a prostoru (včetně školních osnov a veřejných míst paměti) a obracel se tedy k neznalosti těchto událostí a absenci jejich připomínání u majoritní neromské společnosti a společnosti jako celku. Často zmiňovaný „nedostatek“ informací však zřejmě nebyl zásadní příčinou této „neznalosti“. Spíše k ní přispívala celková společenská amnézie ve vztahu k tématu pronásledování Romů, vyrůstající z jejich společenského postavení jako historicky i soudobě marginalizované skupiny. Jakkoli československý komunistický státní aparát – svým specifickým způsobem – usiloval o zlepšení materiální i sociální úrovně „občanů cikánského původu“ a o jejich asimilaci/integraci, diskriminace a odmítavé postoje veřejnosti vůči „Cikánům“ byly pevnou součástí tehdejší reality. Romové zůstávali skupinou na okraji, byť se jejich ekonomické i společenské postavení postupně zlepšovalo, , jejich historická paměť se však nikdy nestala součástí celospolečenského povědomí – a ideologicky motivovaná prohlášení o Romech jako o obětech fašistického a kapitalistického režimu na tomto faktu nemohla nic změnit. Zdrojem této amnézie byla i skutečnost, že majoritní společnosti v jednotlivých státech Evropy včetně společnosti české nesly na tragickém osudu Romů žijících na jejich území svůj díl (nepřiznané) odpovědnosti. Její kořeny na úrovni postojů, ale i administrativních postupů a normativních nařízení v případě českých zemí sahaly již do období první republiky. Písemné prameny dokazují, že některým neromským občanům organizovaný postup proti „Cikánům“ ve druhé polovině roku 1942 vlastně vyřešil jejich problém s přítomností Romů v obci. Po skončení války se někteří také jen neradi smiřovali s návratem byť jen hrstky romských přeživších. A pod tlakem sílící poválečné migrace Romů ze Slovenska do českých zemí padaly na lokální i centrální úrovni návrhy na „řešení“ opětovně zvýšené přítomnosti Romů v českých zemích blízce inspirované válečnými postupy, jdoucí přímo proti demokratické ústavě těsně poválečného Československa. Dosud živý negativní stereotyp „Cikánů“ jako skupiny asociálních živlů ohrožujících veřejnou bezpečnost nahrával také interpretaci pronásledování Romů za druhé světové války jako kriminálníků – tedy ignorování jeho rasové podstaty. Například v Německu a Rakousku znemožňoval tento pohled (v součinnosti s dalšími právními otázkami) až do 80. let bývalým romským vězňům koncentračních táborů domoci se odškodnění. Právě (dlouhý) boj Romů za uznání statusu (rasových) obětí nacismu a za zahrnutí do veřejného prostoru paměti je pevnou součástí historie romského holocaustu.
„Zapomenutý“ holocaust Termín „zapomenutý“ holocaust obracel pozornost k romské společnosti, resp. k romským pamětníkům. Jako dominantní bývá zdůrazňována role těch, kteří o tomto tragickém období odmítali hovořit – zejména se svými dětmi – a prakticky jej vytěsnili z rodinné paměti. Činili tak mimo jiné proto, že se rozhodli – slovy Ceiji Stojky, jedné z rakouských pamětnic - „žít ve skrytu“, tedy v maximální možné míře tak, aby jejich etnická identita, zejména romský původ jejich dětí, zůstala okolní neromskou společností nerozpoznána. Doufali, že právě to jejich děti ochrání před podobným možným kolektivním pronásledováním. V některých romských komunitách tento postoj vedl např. také k téměř úplné jazykové asimilaci. K „mlčení“ pamětníků (jak ukážeme, nebylo úplně absolutní) výrazně přispívala společenská atmosféra – veřejně mluvit a psát o pronásledování Romů se sice přímo nezakazovalo, ale ani nijak nepodporovalo – nad rámec unifikovaného připomínání kolektivního utrpení (československého) národa pod „jhem fašismu“ (v Rakousku rakouského národa jako první z obětí nacismu, atp.). Představě o zapomínání na romské straně nahrává také další rozšířený romantizující stereotyp Romů jako „dětí přítomnosti“ – tedy lidí bez zájmu o vlastní minulost a její připomínání. V lepším případě bývá odlišnost ve vztahu (určitých) Romů k historii „vlastní skupiny“ z pohledu členů majoritních společností vysvětlována „tradiční oralitou“, ovlivňující kromě jiného možnosti šíření paměti/dějin přesahujících rámec ústně předávaného rodinného vyprávění. I v tomto případě se však přehlíží otázka samotné potřeby komunikace na nad-rodinné, nadskupinové úrovni (historické prameny dokládají, že pokud takovou potřebu jednotlivci z řad Romů pocítili, písemná komunikace se jim stala samozřejmým kanálem). Dále se tak upozaďuje jiný aspekt marginalizovaného postavení Romů – jako skupiny bez historicky budovaných struktur umožňujících institucionální/institucionalizované vzpomínání a připomínání, které jsou pro členy evropských majoritních společností a jejich představu o dějinách, paměti a vztahu jednotlivce k historii samozřejmostí.
Paměť a historiografie Informace o válečném vraždění a utrpení Romů v českém kontextu existovaly a byly i státní správou používány hned v prvních letech po válce, později také v souvislosti s otázkou odškodnění. V Československu bylo pro přeživší Romy určitou (byť omezenou) možností rehabilitace dosažení statusu účastníka národního boje za osvobození (podle zákona 255/1946 Sb.; Romové byli nejčastěji ve vydaných osvědčeních identifikováni jako političtí vězňové – zákon pro ně nepřipouštěl jinou možnost). Agenda spojená s vyřizováním „dvě stě padesát pětky“ je dnes cenným pramenem svědčícím o obtížích, kterým romští přeživší jako jednotlivci čelili (obecně Romové ještě v šedesátých letech nevěděli o možnosti požádat touto cestou o kompenzaci , a pokud věděli, byla pro ně z administrativních důvodů – listinné důkazy o věznění apod. – často nedosažitelná), i o vnitřních organizačních kapacitách: k výraznému posunu došlo počátkem sedmdesátých let, kdy se v rámci celorepublikové romské organizace Svaz Cikánů-Romů (SCR, 1969−1973) ustavila Komise bývalých vězňů koncentračních táborů, která na pomoci pro přeživší a pozůstalé Romy spolupracovala se Svazem protifašistických bojovníků. Státem nařízené zrušení SCR – v roce 1973 – mělo za důsledek i ukončení této spolupráce. K podobnému vývoji došlo i na mezinárodní úrovni: v dubnu 1971 byla založena organizace později nazvaná Mezinárodní romská unie (IRU) a v rámci ní i mezinárodní komise pro odškodnění obětí nacismu (jejímž členem byl JUDr. Tomáš Holomek, mj. významný člen Ústředního výboru SCR). Požadavek na uznání Romů jako rasových obětí nacismu (především ze strany Německa) se pak stal i jedním z klíčových bodů kongresu IRU v roce 1981 v Göttingenu, na němž vystoupil i Simon Wiesenthal. Ve stejné době také dochází k rozvoji historického výzkumu, jehož výsledky mimo jiné výše popsanou snahu Romů a romských organizací podporovaly. V Československu se tématu na počátku sedmdesátých let systematicky věnovali historikové Ctibor Nečas a Vlasta Kladivová. Jejich vzájemnou spolupráci usnadnila – byť krátkodobá – existence mezioborového týmu ustaveného na půdě ČSAV. (Výsledky jeho práce měly být využity – jak se ukázalo, nakonec v podstatě pouze ideologicky, jako důkaz vědeckého přístupu k řešení palčivých soudobých otázek – při plánovaní komunistického „řešení cikánské otázky“ v Československu.) K dispozici měli jen několik dřívějších historických publikací (z poloviny padesátých a konce šedesátých let), zmiňujících válečný osud československých Romů (okrajově a tezovitě) v rámci širších témat. Nečas začal sledovat historii perzekuce Romů na území Československa v letech 1939−1945 (jako první badatelsky využil mj. tehdy neuspořádané písemnosti letského tábora v třeboňském archivu), Kladivová se zabývala jejich osudy v „cikánském rodinném táboře“ v Auschwitz-Birkenau (na základě shromážděných výpovědí a výzkumu ve fondech Státního muzea v Osvětimi). Kladivová mohla z politických důvodů výsledky svojí práce publikovat až v roce 1994 (Konečná stanice Auschwitz-Birkenau), Nečas první ze série článků v českých i zahraničních odborných časopisech publikoval již v roce 1972, v roce 1981 pak i první tematickou monografii (Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939−1945). Zásadní byl také jeho podíl na publikování seznamů vězňů z českých zemí v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu (1987) i v Auschwitz-Birkenau (1992), vycházející z unikátního pramene dochovaných táborových knih osvětimského „cikánského tábora“. Příkladem paralelního zájmu regionálních vlastivědců budiž historická a osvětová činnost zvěrolékaře a aktivního účastníka protinacistického odboje na Olešnicku Františka Čípka (např. jeho „metodický materiál pro průvodce“ Po trasách protifašistického odboje v okrese Blansko, 1983). František Čípek jako člen SPB, který se také osobně znal s Josefem Habancem (bývalým lékařem v takzvaném cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu) po mnoho let téma romského holocaustu propagoval v rámci své bohaté přednáškové činnosti na školách i před širokou veřejností. Ještě v osmdesátých letech například realizoval besedy přímo v areálu bývalého internačního tábora v Hodoníně u Kunštátu, kde od padesátých let fungoval pionýrský tábor. Texty o válečném osudu Romů se objevily i na stránkách interního periodika SCR Románo ľil / Romský list: hned v prvním čísle (RĽ 1/1970) např. článek bývalého vězně Františka Kýra Osvětim 1945 připomínající 25. výročí osvobození tohoto tábora. Vůbec nejstarším veřejným autobiografickým textem o věznění v Osvětimi je však text Leona Růžičky Včera a dnes − Vzpomínka cikána na nacistické lágry, napsaný jako příspěvek do literární soutěže SPB v roce 1958. Nedílnou součástí výzkumu vedeného od sedmdesátých let bylo zachycování výpovědí přeživších − pomocí dotazníků je zaznamenávala Kladivová, nahrávali a zapisovali je i Nečas a etnomuzikolog Dušan Holý, vůbec nejrozsáhlejší pozornost jim věnovala přední česká romistka Milena Hübschmannová. Ta již koncem šedesátých let přešla od klasického písemného zápisu k audiozáznamům (ponejvíce v romském jazyce) a jejich přepisům. Moderní audiovizuální záznamy pak byly z iniciativy zejména zmíněných badatelů (a dalších) podle možností pořizovány v devadesátých letech, kdy se tato činnost do jisté míry (po r. 1997) prolnula s další vlnou odškodňovacího procesu, do nějž částečně vstoupila i v té době nová paměťová instituce, Muzeum romské kultury. Dosud však byly knižně publikovány pouze čtyři výbory ze zachycených svědectví: výpovědi Romů z protektorátu publikovali Nečas (Nemůžeme zapomenout / Našťi bisteras, 1994) a Polansky (Tíživé mlčení, 1998; Američan Polansky však s pamětníky komunikoval pouze prostřednictvím tlumočníka a výpovědi bohužel ani nenahrával), výpovědi Romů ze Slovenska publikovala Hübschmannová v knize, která patří z hlediska postupu a přístupu orální historie k metodologicky nejpropracovanějším (Po židoch cigáni, 2005), a Kramářová (Ne/bolí, 2005). Autobiografie Memoáry romských žen dvou romských pamětnic z protektorátu vydalo Muzeum romské kultury (2004). S uvolněním politických a společenských poměrů po roce 1989 tedy došlo k rozmachu publikační, ale i přednáškové a výstavní činnosti a k zapojení dalších mladších badatelů (např. Jana Holomková-Horváthová, Petr Lhotka, na Slovensku například Vladimír Gecelovský, Karol Janas, Arne Mann). Velký posun v bádání přineslo také zpřístupnění archivních fondů (i pro zahraniční badatele), které umožnilo otevřít další do té doby nezpracovaná dílčí témata nebo pokládat nové, dříve neakcentované otázky. Nepřehlédnutelné aktivity jsou spojené zejména s americkým genealogem P. Polanskym a německým novinářem M. Papem, kteří svým entuziasmem prolomili mlčení v souvislosti s účastí Čechů na provozu tábora v Letech u Písku (a nad kriminální odpovědností konkrétních osob) a aktivně se podíleli na větší medializaci tohoto tématu. Historickou skutečností je, že před poválečné soudy bylo s obviněním z účasti na vyvražďování Romů postaveno v ČS(S)R jen několik lidí – a až na výjimky nebyli za svoje činy odsouzeni. Materiály pocházejícími ze soudu s bývalým velitelem letského tábora Josefem Janovským se jako první zabýval právě Pape (1997).
Místa a dny paměti Od roku 1995, kdy byl za přítomnosti tehdejšího prezidenta Václava Havla odhalen památník romským obětem holocaustu v Letech u Písku (jehož umístění v těsné blízkosti vepřína – dosud nepřemístěného, navzdory prohlášením hned několika představitelů státu, minimální zohlednění představ pozůstalých o podobě památníku a samotných pietních aktů i instituce současného správce jsou dodnes předmětem kontroverzí), se v České republice také postupně šíří i další – veřejné – připomínkové aktivity, např. v souvislosti s Mezinárodním dnem obětí holocaustu (27. ledna), s připomínkami konkrétních událostí a míst holocaustu Romů v ČR: pietní akty v Letech u Písku (13. 5. a 3. 8.), v Hodoníně u Kunštátu (21. 8.), v Brně, odkud byl vypraven první transport protektorátních Romů do Osvětimi (7. 3.). V mezinárodním kontextu připomínkových a vzdělávacích aktivit má zcela zásadní význam bývalý koncentrační tábor v Osvětimi. V části bývalého táborového komplexu v Březince se každoročně 2. srpna – symbolicky v den výročí likvidace zdejšího „cikánského tábora“ a hromadné vraždy zbývajících zde vězněných Romů – konají mezinárodní pietní akty. Stálá expozice Státního muzea v Osvětimi však byla rozšířena o část pokrývající pronásledování Romů v Evropě (ve spolupráci s organizací Centrální rada německých Sintů a Romů) „až“ v roce 2001. Datum 2. srpna se připomíná každoročně na celém světě (letošní rezoluce Evropského parlamentu z 15. dubna požaduje uznání 2. srpna za Holocaust Rememberance Day) a například v Polsku (2011) bylo vyhlášeno významným státním dnem.
Historiografie má před sebou byť i jen ve vztahu k osudům Romů na území protektorátu ještě mnoho nehotových úkolů: výzkum v německých a rakouských archivech týkající se osudu Romů a Sintů z českého pohraničí po jeho připojení k německé říši; zmapování osudů Romů vězněných mimo osvětimský táborový komplex; vyřešení otázky zabavení a dalšího nakládání s majetkem perzekuovaných Romů a otázky zapojování Romů do protinacistického odboje; revize poválečného přístupu společnosti a státního aparátu k osobám podílejícím se na válečném pronásledování Romů atd. Přesto však platí, že kdo má zájem se o osudu Romů za druhé světové války něco dozvědět (např. i v souvislosti s mediálně prezentovanými připomínkovými akcemi i aktuálními kontroverzemi), má v současnosti k dispozici dostatek ověřených zdrojů (tištěných i elektronických, včetně materiálů vzdělávacích). Romský holocaust tedy dnes již pro majoritní společnost nemůže být neznámým či zapomenutým – pokud se na něj nerozhodne (znovu) zapomenout, resp. jej (dále) ignorovat. Ze strany romské společnosti ani nikdy úplně neznámým či zapomenutým nebyl – a změna v pojetí veřejného vzpomínání snad zajistila i další platformu a společenskou podporu původně ryze osobnímu (ne)připomínání.
Lety a Hodonín u Kunštátu
Důležité místo v otázce „zapomínání“ na romský holocaust mají místa obou táborů, v nichž byla od počátku srpna 1942 shromážděna asi třetina romské populace z protektorátu. Na místě tábora v Letech u Písku byla na počátku sedmdesátých let vybudována velkokapacitní výkrmna vepřů (od devadesátých let v soukromém vlastnictví), areál v Hodoníně u Kunštátu po roce 1944 dále sloužil pro ubytování a internaci různých skupin lidí (mj. zde bylo cvičiště wehrmachtu, lazaret Rudé armády, tábor pro Němce určené „k odsunu“, tábor nucených prací, a konečně − rekreační areál. Za soustavného tlaku romských i neromských organizací v roce 2009 vykoupila česká vláda areál ze soukromých rukou a nyní tu dochází k přeměně na památník. Situace v Letech je i přes zřízení malého památníku nedaleko velkovýkrmy roku 1995 (a jeho rozšíření například o naučnou stezku v roce 2010) stále komplikovaná. Roku 1993 historik Ctibor Nečas žádal Ministerstvo kultury ČR, aby byl hromadných pohřebištím vězňů tzv. cikánských táborů v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu přiznán status kulturních památek. Pietní místo v Letech bylo prohlášeno za kulturní památku r. 1998, později (2013) stejně tak Žalov v Hodoníně u Kunštátu.