Vysoké teploty tohoto léta měly bezesporu pozitivní efekt: nutnost minimalizovat pohyb mi dovolila sáhnout po tlustých knihách, které se mi na nočním stolku nahromadily. Jednou z nich byla i Harmonia caelestis a rovněž „nečekaný“ dodatek Opravené vydání. Příloha k Harmonii caelestis Pétera Esterházyho (obě přeložil Robert Svoboda, Academia, Praha 2013 a 2014). Historie Esterházyho rodu se ve spisovatelově dílně stala tvárnou hmotou, která nejenže vydrží všemožné autorovy pokusy, ale po závěrečné tečce si jakoby dál žije svým vlastním životem. Košaté historky i „seriózní“ historické události se mísí přesně v duchu žánrového kolísání Esterházyho tvorby. A současně jsou učebnicí dějin střední Evropy i ukázkou toho, co znamená dlouhá historie rodu, co všechno si dědic tradice nese v sobě: Marie Terezie poprosila mého otce, aby ji, používaje hodnosti kurfiřta za Čechy, zastupoval ve Frankfurtu, kde byl její synátor Josef korunován na císaře… Můj táta neměl Josefa zvlášť v lásce a on jeho taky ne. Jakýpak císař, jakýpak král, jenom geniální ouřada... To je teda namoutěkutě unheimlich, když král není aristokrat, bručel můj tatínek, kterého ani ten nejzarytější pomlouvač nemohl nařknout, že by snad byl liberál nebo osvícenec, nicméně však měl smysl pro styl. A když se pak Péter Esterházy téměř v přímém přenosu podělí i o rodinné(ho) kostlivce (po odevzdání původního rukopisu zjistil, že jeho otec byl od konce padesátých let 20. století informátorem ministerstva vnitra), jako by se symbolicky shledal se stálicemi literárního panteonu Josefem K. a Řehořem Samsou.
- ivc -