Moc vládců v raném novověku nebyla soustředěna výhradně do jedněch rukou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Rozhodování panovníků v politických záležitostech ovlivňovali svými názory a skutky vysoce postavení dvořané, radové a ministři, kteří si byli dobře vědomi svého mimořádného postavení. Někteří z nich opírali svůj vliv na vladaře o skutečné mocenské postavení „druhého muže ve státě“. Jiní upoutávali pozornost svými politickými a diplomatickými činy, které nebyly podmíněny jejich místy v mocenských grémiích dvorských organismů. V obou případech šlo na habsburských dvorech o „favority“, jejichž výjimečné životní příběhy přitahují v poslední době zájem historiček a historiků.
„Potom přišel pana maršála navštívit pan maršál Rumpf, velice ctihodný a letitý pán, který nepochází z této země. Pan Rumpf je nejvyšším hofmistrem dvora a zároveň také prezidentem komory. Tou dobou přišel také nejvyšší dvorní maršálek Trautson, člen tajné rady, a co do významu druhý na císařově dvoře.“
Svědectví francouzského diplomata Pierra Bergerona z roku 1600 o dvoře Rudolfa II. v Praze; E. Fučíková (ed.), Tři francouzští kavalíři v rudolfínské Praze, Praha 1989, s. 48.
„Rozhodl jsem, že nebudu mít žádného prvního ministra či favorita, ale budu sám sobě pánem. Avšak k naprosté většině záležitostí si přizvu poradce, a to z mnoha důvodů: 1. jsem ještě mladý a mám dost sil na práci; 2. já jsem ten, kdo vládne, a nemohu dopustit, aby veškerá vláda závisela na někom jiném; 3. všechno jsem schopen lépe vyřídit, neboť sám za to všechno nesu odpovědnost.“
List Leopolda I. Františku Eusebiovi z Pöttingu z 18. února 1665; A. F. Pribram – M. Landwehr von Pragenau (eds.), Privatbriefe Kaiser Leopold I. an den Grafen F. E. Pötting 1662–1674 I, Wien 1903, s. 105 (ve volném českém překladu).
„Císařský dvůr považuji za Babylon. Císař nevládne, vládnou jeho ministři. Co se týče těchto osob, v převaze jsou členové urozených rodin z Čech, kteří svádějí neustálý boj o moc se šlechtici z Rakous. Ti jsou sice v menšině, ale vyznačují se velkým bohatstvím. Dále tu jsou Němci, kteří nenávidí Italy a současně z nich mají strach. Také jsou zde Španělé, frakce císařovny a Montecuccoliho. Ten se těší největší vážnosti u císaře.“
Relace zvláštního apoštolského nuncia ve Vídni Alfonsa Litty z roku 1678, která je uložena v Archivio Privato Famiglia Odescalchi Roma, sign. III A 11 n 6 (ve volném českém překladu).
„Nakonec Leopold I. neměl žádného prvního ministra, což někteří považovali za chybu, neboť se tím vyřízení mnoha záležitostí značně protáhlo. Císař totiž vše řešil velmi pomalu a s rozmyslem. O všem chtěl být zpraven a mít přehled.“
E. G. Rinck, Leopold des Grossen Röm. Kaysers wunderwürdiges Leben undt Thaten II, Leipzig 1708, s. 147 (ve volném českém překladu).