Historická osobnost kněžny Ludmily i její „druhý život“ otevírají řadu zásadních témat. K nejaktuálnějším zřejmě patří problematika postavení žen a genderových rolí v raném středověku. V západoevropské historiografii jde už několik desetiletí o frekventovaný a respektovaný směr výzkumu. Jak je na tom bádání o středověkých ženách ve střední Evropě a v čem spatřujete největší perspektivy?
Dá se říct, že bádání o raném středověku je v tomto ohledu dost pozadu, a to nejen co se týče počtu publikací, ale obecně co do směrů výzkumu různých aspektů ženské problematiky, utváření nové metodologie a podobně. Uveďme si jen příklad – máme životopisy většiny českých nebo polských vládců, ale kolik jejich manželek se dočkalo vlastní biografie? Přesto jsme v posledních letech svědky velmi pozitivních změn, a dá se tedy předpokládat, že dynamický rozkvět témat teprve přijde. A perspektivy? Vždy jsou spojeny s širším odklonem od tradičních přístupů historického výzkumu, a s ohledem na raný středověk určitě s větší interdisciplinární spoluprací mezi historiky a archeology. Za pozornost stojí i skutečnost, že problematice žen se věnují častěji historičky než historici, takže dynamičtější rozvoj tématu by mohla přinést i větší přítomnost žen ve vědě…
[…]
Můžete v hlavních bodech charakterizovat, v čem se postavení žen v raném středověku lišilo od toho současného?
Žena ve středověku bezesporu patřila k takzvaným „tichým menšinám“, samozřejmě ne co do počtu, ale ve smyslu sociální diskriminace. Nebyla samostatným, plnoprávným členem středověké komunity. Vždy byla závislá na mužích: jako dívka na otci, bratrovi nebo jiném mužském příbuzném, poté jako manželka na svém manželovi a po jeho smrti coby vdova na jiných mužských členech rodu – ačkoliv právě vdovy měly mnohem lepší pozice než dívky nebo provdané ženy. V dobovém mínění byly ženy předurčeny hrát roli manželky a matky, což je uzavíralo v kruhu domácího a rodinného prostředí. Nepředpokládalo se, že by se měly aktivně účastnit veřejného života, nebyly po právní stránce nezávislé, nemohly volně nakládat se svým majetkem bez souhlasu manžela, byly omezeny v otázkách dědictví, u soudů měly jejich výpovědi nebo svědectví menší váhu. Důvody? Žena byla obvykle považována za méněcennou bytost, tělesně i duševně slabší, neschopnou racionálně řídit svůj život a svoje počínání, náchylnější k hříchu. Proto bylo nezbytné, aby stála plně pod mužskou kontrolou. A samozřejmě byla povinna muži sloužit. Církev tuto manželovu moc nejen podporovala, ale přiznávala mu i plné právo, aby ji trestal. Násilí na ženách, nebo prostě bití, nebylo ničím neobvyklým. Ještě v pozdním středověku nacházíme u některých duchovních pouze výhrady, aby manželé své ženy nebili příliš a aby „jejich hůl nebyla příliš silná“.
Žena se také stávala objektem manželské politiky, nebo jak někteří říkali „výměny“, na různých stupních společenského žebříčku, za účelem navázání spolupráce, jako garant politických spojenectví nebo uzavřeného míru. Ačkoli církev teoreticky zakazovala nucené sňatky, vůle ženy – nebo spíše dívky, protože sňatek mohla dívka uzavírat už od svých dvanácti let – nebývala vždy brána v potaz.
Zde je však třeba zdůraznit, že to, čemu říkáme postavení žen ve středověku, nebylo něčím stálým a neměnným. Záviselo na sociálním statusu ženy a jejím postavení v rodině, odlišnosti lze doložit i v jednotlivých zemích nebo v různých stoletích. Někdy také odráželo osobní predispozice konkrétních dam a historické okolnosti, které jim umožnily vystoupit z role „poslušné manželky a matky“, přidělené jim tehdejší společností.
[…]
Jaké tradice utvářely středověké pohledy na ženy?
Ve skutečnosti vycházely z několika proudů: z tradice židovsko-křesťanské, z odkazu řecko-římské antiky a z tradic barbarských kmenů. U judaistické, reflektované ve Starém zákoně, i u antické šlo o tradice patriarchálních společností, které považovaly ženy za méněcenné, podřízené mužům. Žena neměla žádná veřejná práva. Řecký filozof Aristoteles, jehož dílo bylo ve středověku všeobecně známé, tvrdil, že žena je neúplný muž – sice nepostradatelný, ale přece jen omyl přírody. Starověký Řím nebyl o nic méně patriarchální, s absolutní mocí otce rodiny, pána nad životem a smrtí vlastních dětí, se zákony, v nichž je žena „objektem“ a nikoliv „subjektem“.
Tento obraz zatěžoval již rané křesťanství, čemuž dopomohl specifický, dosti selektivní způsob výkladu Starého a Nového zákona, kde máme na výběr mezi dvěma protikladnými postavami: hříšnou Evou a Marií, Kristovou matkou. Již biblický popis díla stvoření se interpretoval v tom smyslu, že k obrazu Božímu byl stvořen muž, takže žena, stvořená z Adamova žebra, je bytostí méněcennou. Tento výklad se často odvolával na svatého Pavla, který zdůrazňoval, že žena byla stvořena pro muže, že muž je Boží chválou a žena chválou muže, a pokud je Kristus hlavou muže, pak muž je hlavou ženy. Žena by měla být podřízena muži a mlčet v kostele. Badatelé si povšimli, že patristické texty jen zřídka odkazují na ty části evangelia, kde Kristus pozitivně oceňuje ženy a jejich roli. Žena tedy nesměla zapomenout, že je hříšná Eva, která přivedla muže, a tedy i lidstvo, do záhuby, byla Bohem stigmatizována a je náchylná ke hříchu. Teolog Tertullian dokonce o ženě tvrdil, že je ďáblova komnata.
Přední středověká autorita, svatý Augustin, zdůrazňoval, že žena je pomocnicí a doplňkem muže, že podřízenost ženy muži byla Stvořitelem plánována a hlavním posláním ženy je buď mateřství v manželství, anebo panenství ve službě Bohu. Lidský stav, který spatřuje ve dvou dimenzích těla a ducha, dělí Augustin mezi obě pohlaví – v muži je podle něho přítomna hlavně duchovní část, v ženě pak (byť přiznává, že duši má) z větší části tělesná. A jelikož zlo proudí z těla, snadno můžeme určit jeho zdroj.
A nakonec se dostáváme k tradici pohanské, kmenové, lépe doložitelné u germánských kmenů. I zde dominoval patriarchální model rodiny. Plná práva měli svobodní muži-bojovníci, kteří se o ženu starali – respektive ji ovládali. Tento vztah Germáni nazývali mundus. Žena v tomto vztahu mužům podléhala celý život – jako dívka (otci, bratrovi nebo jiným příbuzným), manželka i vdova. Její „akční rádius“ byl omezen na domov, případně na osadu a práci na poli. Uzavření sňatku záviselo na zakoupení zmíněného mundu od dívčina otce nebo příbuzných. Nadvláda otce byla jednoznačná, totéž platilo i pro manžela – spravoval ženin majetek, měl právo ji potrestat smrtí za cizoložství; tento prvek nalezneme i v Čechách v 10. století. U některých kmenů existovala omezení ohledně dědictví žen po otcích, zvláště ve spojitosti s půdou. Jistěže žena požívala i právní ochrany, například za zabití ženy v plodném věku byl trest často několikanásobně vyšší než za zabití svobodného muže, ale zde šlo spíše o společenskou „užitečnost“. Nazírání na ženy ovlivnil samozřejmě i negativní postoj středověkých teologů k tělu a sexualitě a hodnocení manželství jako horší formy existence než život v sexuální abstinenci – byť formy nezbytné k ochraně před hříchem smilstva a k plození potomstva.
V každém případě spojení všech těchto tradic přispělo ve středověku nejen k přesvědčení o nižší, podřízené roli ženy, ale také k upevnění stereotypů vyplývajících ze strachu mužů, vytvářejících obraz ženy coby lstivé a klamavé bytosti náchylné k hříchu, neustále uvádějící muže v pokušení – zkrátka nádoby zla. Nicméně – a to je důležité – byly i ženy, které si navzdory nepříznivé době dokázaly získat výjimečné postavení a zanechat svoji stopu v politice či kultuře.
Životní náplň venkovanky se v nejzákladnějších rysech v 9. a 19. století asi víceméně shodovala. Umíme ale říct, jak vypadal den urozené ženy?
Život urozené dámy byl také omezen na domov a rodinu. Potřeba zajistit potomstvo v podmínkách obrovské kojenecké a dětské úmrtnosti ve středověku znamenala, že značnou část života ženám zaplňovala opakovaná těhotenství a porody. Kromě toho měly na starosti chod dvora, řízení služebnictva a zajišťování každodenních potřeb. V době, kdy muži vyjížděli na výpravy, spravovaly jejich manželky celé panství, a někdy zajišťovaly i výkon vlády – z 9. století známe příklad Dhuody, manželky hraběte Bernarda Septimánského, která měla v době jeho nepřítomnosti organizovat obranu země, tedy Septimánie (Gótské marky). Dhuoda byla i autorkou prvního díla o výchově – příručky, kterou napsala pro svého syna.
Urozené dámy nemusely tvrdě fyzicky pracovat, což ale neznamená, že by byly nečinné. Žena se neustále měla zaobírat nějakou prací, aby se jí v hlavě nerodily nevhodné myšlenky. Přes den se tedy i urozené dámy věnovaly šití, tkaní, vyšívání atd. Kromě manželství se samozřejmě nabízela i jiná cesta – život v klášteře. Vedle klášterů s přísnějším režimem existovaly i bohaté konventy pro neprovdané aristokratky, v nichž nemusely ani skládat řeholní sliby a vést asketický život, a naopak disponovaly vlastním majetkem, měly k ruce služebnictvo a mohly přijímat hosty. […]
Jedním z důvodů odchodu sv. Vojtěcha z Čech bylo podle legend mnohoženství, udržující se i po přijetí křesťanství mezi českými velmoži. Kdy a jak se církvi podařilo polygamii definitivně vymýtit?
Zde je těžké dát jednoznačnou odpověď. Usilovná christianizace eliminaci tohoto jevu teoreticky přála, zvláště když ji podporovalo nejen kanonické právo a usnesení koncilů, ale i legislativa raně křesťanských vládců. V Čechách je zákaz polygamie například obsažen již ve statutech Břetislava I. Ale teoretické postuláty se od praxe často liší a pravidla týkající se povahy a nerozlučitelnosti manželství se vytvářela teprve postupně. Výzkum ukazuje, že na Západě byla aristokracie polygamní až do 12. století – posledním francouzským polygamním králem byl Filip II. August (1180–1223). Podobné zkušenosti měl v přibližně stejné době i český Přemysl Otakar I.
Obtížnější je rekonstruovat situaci v nižších společenských vrstvách. Je třeba mít na paměti, že církevní sňatky (tj. za přítomnosti kněze) se prosazovaly velmi pomalu, a dokonce ještě v pozdním středověku bývaly sňatky i v kruzích šlechty a měšťanstva čistě sekulární záležitostí. A to ztěžovalo kontrolu. Záznamy církevních soudů dokazují, že v prostoru střední Evropy se bigamie v nižších společenských vrstvách ještě v pozdním středověku stále vyskytovala. Raný středověk každopádně toleroval konkubinát (pokud nebylo zákonné manželky), nebo méně formální, kratší vztahy nižšího řádu praktikované tehdejšími elitami a vládci. Jak uvádí George Duby v návaznosti na německého historika Herberta Meyera, v karolínské době šlo o tzv. friedelehe, která mívala i oficiální charakter, často se však jednalo o dočasný vztah, v němž byla žena spíše zapůjčována než dávána. Je však třeba poznamenat, že tento typ vztahu bývá v novějších studiích zpochybňován.
Podobná praxe přetrvávala i v následujících staletích – kupříkladu z předmanželského vztahu Oty I. se vznešenou slovanskou zajatkyní se narodil budoucí mohučský arcibiskup Vilém. Co se týče raně středověkých vládců ve střední Evropě, je snadné doložit, že zdaleka ne každý bral monogamii vážně. Boleslav Chrabrý měl čtyři ženy, z nichž první dvě rychle zapudil a teprve třetí manželství, s Emnildou, trvalo delší dobu. Po její smrti měl čtvrtou ženu, Matyldu, a přesto na své výpravě na Rus znásilnil a unesl do Polska sestru knížete Jaroslava Moudrého – není vyloučeno, že ji učinil svou souložnicí. Také český kníže Oldřich, jehož první manželka měla být neplodná, pojal za manželku vdanou Boženu, staré manželství však nerozvázal. Ani v jednom z uvedených případů nenalezneme stopy po tom, že by tito vládci usilovali o oficiální zrušení předchozího manželství – i když nelze vyloučit, že tak učinili místní biskupové.
[…]
Ženy byly již v pozdní antice vyloučeny z církevní hierarchie. Právě postava sv. Ludmily ale zřetelně ukazuje, že na procesu christianizace měly svůj specifický podíl. Co ženám křesťanství přineslo a jaký byl jejich podíl na šíření křesťanství a náboženském životě?
To jsou tři důležité otázky v jedné, tedy postupně. Hodnocení, co ženám přineslo křesťanství, nejsou jednoznačná: podle jedněch ženu utlačovalo, podle jiných jí vrátilo důstojnost a stvořilo nové, dříve nedostupné možnosti seberealizace. A pro oba tyto názory můžeme najít argumenty. Již od samých počátků křesťanství se ženy bezpochyby aktivně zapojovaly: podporovaly apoštoly, staly se mučednicemi, od konce 4. století se shromažďovaly ve vznikajících ženských klášterech, hrály důležitou roli v životě řady tehdejších velkých teologů, materiálně podporovaly rozvoj rané církve. A již v době antiky zde máme řadu žen, které přemluvily ke konverzi své chotě či příbuzné. Nemohly se uplatnit v rámci církevní hierarchie, ačkoliv dodnes se například diskutuje o problematice jáhenek-diakonek, vystupujících v epištolách sv. Pavla, známých také v Byzanci.
Účast žen na náboženském životě zůstala nicméně intenzivní i v následujících staletích, a často i převyšovala zapojení mužů. Prameny také zdůrazňují jejich zásluhy v oblasti christianizace, vzpomeňme například Klotyldu, která přiměla ke křtu svého chotě, franského krále Chlodvíka, českou Dobravu, která podle kronikářů ke stejnému kroku přemluvila piastovského Měška I.; na Rusi jako první přijala křest kněžna Olga. Nemluvě již o řadě dalších kněžen a královen, které církev podporovaly materiálně, či o dynamicky se rozvíjejících ženských klášterech. V rámci církevních struktur mohly urozené dámy skutečně dosahovat mnohem vyššího společenského postavení a uznání, a dokonce i politické moci. Abatyše velkých klášterů byly mocnými feudálkami a někdy se zapojovaly i do politiky – například Matylda, quedlinburská abatyše, kterou císař Otto III. během výpravy do Itálie pověřil správou celé říše; nebo Přemyslovna Mlada, jež stanula v čele poselstva do Říma a později byla abatyší prvního ženského kláštera v Čechách.
Jaké cesty k získání vzdělání se tedy ženám v raném středověku nabízely?
Jak jsem zmínila, ženám byl dostupný model klášterního vzdělávání. Jeho rozsah není vždy jasný, ale nešlo jen o religiózní záležitosti – dívky se učily i zpěvu a hudbě, získávaly jisté znalosti historie a geografie, někdy též řečtiny a latiny, skrze něž se seznamovaly s antickou kulturou. Známe řadu raně středověkých ženských klášterů, které se staly významnými centry kultury a vzdělání – jen jako příklad je možné uvést francouzské Poitiers, anglické Whitby, saský Quedlinburg a Gandersheim. V posledně zmíněném klášteře v 10. století působila Hroswitha, první „německá“ básnířka a autorka zajímavých dramat. A dodejme, že zvláště v raném středověku příslušnice společenských elit často mívaly lepší vzdělání než jejich manželé.
Z vašich odpovědí zrovna nevyplývá, že narodit se ženou v raném středověku by byla nějaká výhra. Kdy se postavení žen začalo zlepšovat?
Vlastně až ve 20. století, a to pouze postupně. Zejména první a druhou světovou válku je třeba považovat za přelom, kdy ženám začalo být přiznáváno volební právo – ačkoliv například Švýcarsko tak učinilo až v roce 1971. Od konce 19. století také ženy začaly získávat možnost studovat na univerzitách. Druhá polovina 20. století je příkladem proměny modelu rodiny v jeho patriarchálním pojetí a s tím spojená proměna kodexu rodiny i manželského práva. Z obecného pohledu se však i na počátku 21. století můžeme ptát: Je možné hovořit o úplné genderové rovnosti?
Z polštiny přeložil Zdenko Maršálek