Americká autorka Donna Tarttová nevydává román každý rok, ale její čtenáři si vždy rádi počkají na tlustý svazek (Tarttová se netají inspirací spisovateli 19. století) z její tvůrčí dílny. Nejinak tomu bylo i v roce 2013 u románu Stehlík (přeložil David Petrů, Argo, Praha 2015 a 2019), který jí nejprve přinesl Pulitzerovu cenu a následně byl zfilmován. Ústředním motivem knihy je malba nizozemského malíře Carla Fabritia z roku 1654 – studie ptáčka (stehlíka), uchyceného na řetízku. Tento malý, ale podmanivý obraz si během teroristického útoku odnese z newyorského Metropolitního muzea náctiletý Theodor Decker, hlavní hrdina příběhu. Jako opilý jsem vrávoral mezi sutí, hledal si cestu, bořil se, překračoval překážky, proplétal se mezi cihlami, betonem, botami, kabelkami a spoustou ohořelých věcí, které jsem nechtěl vidět příliš zblízka… Fabritiův obraz, ač po dlouhá léta zabalený do vrstev prostěradel a zastrčený většinou pod postelí, je tím jediným, co Theodora „fyzicky“ spojuje s maminkou, která při stejném útoku v muzeu zahynula. Ví, že neudělal správnou věc, přesto se ale mistrovského díla nedokáže vzdát: bezmyšlenkovitě klikl na jeden odkaz (Het Puttertje) a dostal se na hrozivě oficiálně vyhlížející stránku nazvanou Databáze pohřešovaných uměleckých děl… Smrtí matky ovšem katastrofy v jeho životě nekončí – jako by i jeho determinovala délka řetízku, jímž je připoután k životu. K životu, který může kdykoliv zničit nečekaná exploze; ostatně při výbuchu muničního skladu zemřel v 17. století i Fabritius … a jeho ateliér byl zničený. A s ním i skoro všechny jeho obrazy…
- ivc -