15. září 921 měla být na svém dvorci na hradišti Tetín zavražděna kněžna Ludmila, zbožná vdova po prvním historickém Přemyslovci Bořivojovi, budoucí světice a patronka Čech.
Kulatá výročí obvykle na chvíli dělají z historických postav celebrity a od odborníků na čtení minulosti se očekává prezentace národních hrdinů a hrdinek v novém světle. Kromě jiného se tak letos „svatá bába“ Ludmila, v jedné z oficiálně nejateističtějších zemí světa, dočkala už dvou objemných sborníkových svazků, hodnotících všemožné aspekty jejího reálného i světeckého života. Srovnání se staršími historickými pracemi nás jen ubezpečí v tom, že k její děravé biografii se už asi sotva podaří přispět něčím zcela novým. V intenzivním pohybu je ale poznávání a interpretace doby, v níž Ludmila prožila svůj život a kdy se utvářely kontury budoucí Evropy. V posledních desetiletích do hry vstupuje stále výrazněji archeologie, která – ve spolupráci s přírodními i dalšími společenskými vědami – do jisté míry umožňuje znovu vystavět materiální i sociální kulisy minulých lidských životů. V českém prostředí významně pokročilo především poznání hlavních center prvních Přemyslovců a s nimi svázaných pohřebišť, na nichž jistě spočinuli i ti, kteří utvářeli společenství, v němž se kněžna Ludmila pohybovala. Před historiografií se tak otevírají nové horizonty skrze kontextuální a intertextuální čtení pramenů a formulování nových výzkumných témat. […]
POD SVÍCNEM LEGEND
Těžko bychom hledali historickou práci věnovanou ranému středověku, jejíž autor či autorka by si neposteskli nad stavem dostupných pramenů. Tvůrci franských letopisů a kronik 9. a 10. století si českých reálií všímali jen velmi okrajově a účelově. Ústřední postavu raných dějin Čechů – knížete Václava – tak znají jen jako bezejmenného Boleslavova bratra a jeho babičku Ludmilu nezaznamenali vůbec. Rekonstrukce osudů prvních generací Přemyslovců je proto zcela závislá na legendách věnovaných právě Václavovi a Ludmile, které postupně vznikaly přibližně od poloviny 10. století, jak v českém, tak v cizím prostředí. […]
Jak napsal francouzský historik André Vauches, cílem žánru životů světců bylo vymazat individuální vlastnosti a přeměnit jejich život v zlomek věčnosti. Úkolem legendistů nebyl kritický životopis reálné osobnosti, ale oslava zbožných skutků a posmrtných zázraků (potenciálního) světce. K tomu využívali osvědčené literární šablony a klišé. V případě ženské světice urozeného původu se pro vzdělaného autora-klerika nabízel ustálený soubor činů a vlastností, k nimž patřila vroucí víra, zdrženlivost, péče o chudé a podpora kléru. S některými dalšími světicemi sdílela Ludmila atributy mulieres suadentes, tedy žen- -přesvědčovatelek. Zatímco panovníkům-světcům připisovala středověká mentalita roli veřejných šiřitelů Kristovy zvěsti, neformální působení žen bylo orientováno především na soukromou sféru rodiny a nejbližšího okolí. Předobrazem přesvědčovatelek se stala svatá Helena, která k obrácení přiměla svého syna Konstantina Velikého. V případě svaté Ludmily se v některých legendách tento motiv uplatňuje ve vztahu k jejímu vnukovi Václavovi, o jehož křesťanskou výchovu a vzdělání měla pečovat.
Jednotliví autoři životů Václava a Ludmily pracovali s realitou různým způsobem. Někteří si vystačili téměř bez reálií, pouze s idealizovaným obrazem, někteří kulisám věnovali přece jen více pozornosti. […]
Další nejistoty vyplývají ze skutečnosti, že se většina z nich dochovala až v mladších opisech: datování vzniku samotných textů a jejich vzájemných vztahů jsou tak už více než dvě stě let předmětem kultivovaných diskusí i ostrých polemik. Zcela zásadní význam pro poznání historické Ludmily a její doby má takzvaná Kristiánova legenda, hlásící se na sklonek 10. století, kompletně ale dochovaná až v rukopise ze čtyřicátých let 14. století. Pravost Kristiána je však dodnes některými badateli zpochybňována a text kladen až do 12. století a dáván do souvislosti právě se snahou oficiálně prosadit Ludmilin kult.
HISTORICKÁ LUDMIL A: STRUČNÁ REKAPITULACE NEJISTOT
Mapa střední Evropy, do které se Ludmila okolo roku 860 narodila, se nejen výrazně lišila od té dnešní, ale v průběhu jejího života se navíc značně proměnila. Nejmocnějším útvarem celého prostoru byla Východofranská říše, s níž na východě sousedily slovanské politické útvary malých měřítek provázané různými dočasnými aliancemi, které měly ještě daleko ke státům. V české kotlině franské prameny zmiňují Bohemany, které ale dosud reprezentovalo více regionálních knížat. K roku 872 je spolu s dalšími zmíněn i první historický Přemyslovec a budoucí Ludmilin manžel Bořivoj. On a několik dalších generací Přemyslova rodu bezprostředně ovládalo jen nevelkou oblast kolem Prahy. Krátkodobým konkurentem Východofranské říše se tehdy stala sousední Velká Morava. […]
Jedním ze zásadních výsledků jejich nerovného spojenectví bylo Bořivojovo přijetí křesťanství na Moravě z rukou samotného Metoděje, někdy před rokem 885. Přestože průběh těchto událostí nám zprostředkovává jen zmiňovaný Kristián, odpor českých velmožů, a především založení dvou prvních kostelů – sv. Klimenta na Levém Hradci a Panny Marie na Pražském hradě – zřejmě odpovídají realitě. Nezávislý důkaz přinesla archeologie: základy druhého z kostelů byly objeveny v padesátých letech 20. století. Přestože některá česká knížata za nejasných okolností přijala křest už v roce 845, teprve Bořivojova konverze, jak se to prozatím jeví, položila v Čechách základy kontinuální křesťanské tradice. Nová víra přežila i mezidobí po Bořivojově smrti, kdy vládu nad Čechami na několik let převzal Svatopluk. Jeho skon roku 894 uvrhl Velkou Moravu do krize, z níž se až do svého zániku okolo roku 906 plně nevzpamatovala. Nové situace využil Bořivojův syn Vratislav a krátce po svém nástupu se v Řezně roku 895 spolu s dalšími českými knížaty poddal Východofranskému králi Arnulfovi. […] Až do zřízení pražského biskupství, v letech 973–976, byly formálně podřízeny řezenskému biskupství, jehož zástupce (archipresbyter) v Čechách působil. V prvních desetiletích 10. století jím byl s největší pravděpodobností onen kněz Pavel, s nímž se v legendách setkáváme v souvislosti s posledními chvílemi první české světice.
Ludmila se stala přímou účastnicí těchto událostí okolo roku 875, kdy se provdala za Bořivoje. Nepochybně šlo o politický sňatek, který měl středočeskému Přemyslovci zajistit posílení vlivu. V tom, s kým rodovou alianci uzavřel, si ale legendy protiřečí. Latinská legenda Fuit uvádí jen to, že Ludmila byla z jiné země dcera knížete Slavibora […]. Nelze tu vstupovat do složité diskuse, řekněme jen, že svou geopolitickou logiku by měly v dané době obě varianty a obě také dodnes mají své zastánce.
Ať tak, či onak, Ludmila a Bořivoj uzavřeli sňatek ještě jako „pohané“. O tom, co to pro dceru z urozeného rodu v praxi znamenalo, můžeme jen spekulovat. Nevíme, jací bohové byli v prostředí českých zemí uctíváni a neznáme ani organizační struktury předkřesťanského kultu. Předkřesťanský svět měl být, a z podstatné části také byl, zapomenut. Jestli Ludmila přijala křest spolu s Bořivojem na Moravě, nebo až v Čechách, legendy neříkají. Navzdory jejich exaltovanému tónu si o křesťanství historické Ludmily nedělejme iluze. Sotva mohla zcela opustit mentální vzorce prostředí, v němž vyrostla a žila. Nejpravděpodobněji byla vroucí konvertitkou, jejíž křesťanství by později jen těžko obstálo. To ale víře neubírá na autenticitě. V její době každopádně na hlavních hradištích, která zažívala stavební boom, postupně vznikaly další kostely obsazované kněžími bavorského a jistě i moravského původu. České křesťanství rostlo a kultivovalo se.
I rekonstrukce dalších Ludmiliných životních osudů na pozadí bouřlivé doby bohužel připomíná Cimrmanova Hamleta bez Hamleta. Nevíme, jakou úlohu hrála po smrti svého muže, v době připojení k Velké Moravě, kde žila po nástupu svých synů Spytihněva (895–915) a Vratislava (915–921), ani jak se stavěla k Maďarům, kteří několikrát táhli přes české území. […]
Pro legendisty představovala pointu Ludmilina života mučednická smrt, která byla vyústěním sporů s její snachou Drahomírou, čerstvou vdovou po Vratislavovi. Podle Kristiána tehdy svěřil sněm nedospělé kněžice Václava a Boleslava do Ludmiliny péče, zatímco Drahomíra užívala vladařské moci svého muže. Historikové již prokázali mnoho důvtipu při hledání mezinárodního politického pozadí této nevraživosti. Tušíme ale, že se většina sporů snach s tchyněmi bez mezinárodní politiky pohodlně obejde. Dne 15. září 921 přišli Drahomířini družiníci Tunna a Gommon s nejhoršími úmysly na hradiště Tetín, kam se Ludmila uchýlila, a navzdory její žádosti, aby mohla prolít mučednickou krev, ji uškrtili. Ludmilina „mučednická“ smrt tedy nebyla téhož druhu jako u prvokřesťanských martyrů. Nezahynula pro svou víru, ale v důsledku rodinných sporů. A na Tetíně byla i poprvé pohřbena.
DLOUHÁ CESTA DO ČESKÉHO NEBE¨
Úcta ke světcům v raném středověku nebyla spontánní lidovou záležitostí, ale nutně vyžadovala jakési PR ze strany mocných a církevních institucí. Až do roku 1172 bylo svatořečení záležitostí místních biskupů, nikoliv ještě papežského stolce. Zatímco svatost knížete Václava byla uznána už nedlouho po jeho smrti, v případě Ludmily uvízly snahy po slibných začátcích na dlouho na mělčině. Mezi odborníky nepanuje jednotný názor ani na počátky Ludmilina kultu. Rozhodující je opět autenticita Kristiána, prvního, kdo vylíčil Ludmilu jako skutečnou světici. Pokud bychom přijali jeho verzi, ke kanonizaci směřovalo už slavnostní přenesení ostatků z Tetína na Pražský hrad, které roku 925 uskutečnil mladý Václav. Do baziliky sv. Jiří byly údajně uloženy za účasti zástupce řezenského biskupa, což lze chápat jako oficiální translaci – jeden z předpokladů kanonizace. Ludmiliny ostatky však byly do dnešních dnů přemístěny mnohokrát. Kde přesně našly v bazilice první místo, legendy neuvádějí. Hypoteticky se ale nabízí vyzděný křížový útvar z 10. století, objevený archeology v prostoru před oltářem. Takto specifický způsob pohřbení by skutečně mohl být spojován se snahou o kanonizaci. Důležité informace přináší i moderní rozbor cenného souboru relikviářových tkanin vyzvednutých spolu s kosterními pozůstatky roku 1981.
Intenzivní úsilí o kanonizaci nepochybně následně vzešlo z prostředí prvního ženského kláštera, zřízeného u sv. Jiří v sedmdesátých letech 10. století, který Ludmilin hrob doslova zdědil. Jeho první abatyší se stala vzdělaná dcera Boleslava I. Mlada-Marie († 983 nebo 994), která byla současně Ludmilinou vnučkou. Další přemyslovský kult by posílil nejen prestiž její instituce, ale i vládnoucí dynastie. Zde také zřejmě vznikla první ludmilská legenda, která měla předložit důkazní materiál o Ludmilině svatosti; oslavují ji i další legendy 10. století věnované Václavovi. Přesto všechno se oficiální kult zbožné kněžny nepodařilo prosadit a úcta k ní v následujícím období skomírala jen v úzkém okruhu řeholnic za zdmi svatojiřského kláštera. Ještě roku 1100 biskup Heřman podle Kosmova vyprávění odmítl žádost svatojiřské abatyše, aby směla uložit Ludmilin závoj do relikviáře přestavěného kostela sv. Petra […]. Navzdory tomu, že šátek odolal zkoušce v plamenech, kterou iniciovala neodbytná abatyše a jejíž výsledek biskupa i přítomného Kosmu dojal k slzám, nic se nezměnilo. Ještě roku 1142 odmítl posouzení Ludmiliny svatosti i biskup Ota. K definitivnímu zlomu došlo teprve tehdy, když se úřadu ujal biskup Daniel (1148–1167). Ten začal Ludmiliny ostatky umisťovat do kostelních oltářů napříč Čechami a její svátek byl konečně zařazen do liturgického kalendáře.
Důvody, proč bylo Ludmile tak dlouho upíráno místo v „českém nebi“, jsou rovněž dlouhodobým předmětem diskuse. Nejčastěji zaznívá, že ji – kvůli uložení ostatků v konventu sv. Jiří – nepřejícní pražští biskupové vnímali jako konkurentku Václavova kultu, vázaného k „jejich“ kostelu sv. Víta. Jak již ale bylo zmíněno, úcta k Václavovi a jeho zbožné bábě spolu od počátku úzce souvisely a vzájemně se posilovaly. Vysvětlení tak bude nejspíš třeba hledat jinde. Pokud se povzneseme nad malé české poměry, můžeme vyslovit domněnku, že Ludmile nebránilo v dosažení nebeské slávy nic jiného než to, že byla ženou. Sečteme-li totiž data ze západní a jižní Evropy, poměr nově prohlášených mužských a ženských světců dosahoval v 11. století drtivého skóre devět ku jedné. Ludmila tak zdaleka nebyla jedinou ženou, kterou se tehdy nepodařilo svatořečit. Nedůvěra k ženské svatosti, kterou zřejmě dlouho sdíleli i pražští biskupové, se v církvi postupně rozpouštěla právě ve 12. století. V kultivující se západoevropské společnosti se rozvíjel mariánský kult, pěstovaný reformními mnišskými řády, a minesengři začali opěvovat půvaby ctnostných dam. Ne náhodou se tak poslem nových časů stal biskup Daniel, který získal – na místní poměry výjimečné – vzdělání v Paříži, kde se tehdy formoval také nový pohled na ženství.