V sedmdesátých letech 19. století začaly profesionální archeologické výzkumy lokality Birka poblíž Stockholmu, jednoho z nejvýznamnějších obchodních center raně středověké Skandinávie. V rámci výzkumu zdejšího rozsáhlého pohřebiště byl prozkoumán i hrob datovaný do 10. století, označený číslem Bj 581. Zemřelý, oděný mimo jiné do hedvábné tkaniny, byl do rozměrné komory vyložené dřevem původně usazen. Na onen svět jej doprovázela kompletní a nezvykle kvalitní bojovnická výbava sestávající z meče, sekery, bojového nože, kopí, dvou štítů, přilby, vyrobené v oblasti Kyjeva, a soupravy hracích kostek. V rámci pohřebního rituálu obětovali pozůstalí hřebce a klisnu a uložili je k nohám zemřelého. […]
O to větší rozruch roku 2017 vzbudila publikace DNA a osteologické analýzy kosterních pozůstatků. Jednoznačně totiž prokázaly, že bojovník z Birky byla ve skutečnosti žena. Přestože se záhy objevily i hlasy poukazující na možnost záměny kosterních pozůstatků ze starých výzkumů, studie dobře zapadá do sílícího proudu skandinávské medievistiky, který na základě archeologických i písemných pramenů narušuje dlouho platný obraz „toxicky maskulinní“ vikinské společnosti. Ženy-bojovnice se tak v dnešní historiografii s různou mírou kritičnosti přesouvají z dobových představ, reprezentovaných mytickými valkýrami, do historické reality. Dodejme, že ačkoliv žen pohřbených se zbraněmi dnes nalezneme napříč Skandinávií a britskými ostrovy více, neznamená to ještě, že s nimi za svého života musely vždy aktivně zacházet.
Jinou rovinu nezávislosti žen z Birky shodou okolností popisuje Život sv. Ansgara, takzvaného misionáře Severu, který při svých misijních cestách obeplul před polovinou 9. století nemalou část pohanské Skandinávie. Když Ansgar Birku navštívil, měla zde žít i vdova Frideburg, která zřejmě patřila ke špičce zdejší movité obchodnické vrstvy. Křest přijala už za Ansgarova předchůdce. Přestože ten již místo dávno opustil, zůstala Frideburg i se svou dcerou jako jedna z mála věrna Kristu, a to i přes naléhání svých pohanských sousedů. Mimořádné kontakty a rozhled urozených Seveřanek potvrzuje i její poslední přání, aby její dcera obdarovala žebráky ve městě Dorestad, v centru obchodu na území dnešního Nizozemska, vzdáleném vzdušnou čarou více než tisíc kilometrů, kde je mnoho kostelů. […]
Hovořit souhrnně o postavení ženy v raném středověku s sebou nese značné riziko zkreslení. Jejich postavení se bezpochyby lišilo nejen ve vztahu k sociálnímu statusu, ale také regionálně a chronologicky. Relativně „emancipovanější“ pozice žen ve skandinávské společnosti doby vikinské přitom mohla být nezbytnou reakcí na častou a dlouhodobou nepřítomnost mužů, odplouvajících na riskantní válečné a obchodní výpravy. Tehdy musely převzít jejich roli a postarat se o statky a hospodářství, někdy snad i se zbraní v ruce. V celém bývalém barbariku nicméně nelze vést žádné ostré dělítko mezi raným středověkem a hlubokým dědictvím předchozí pravěké společnosti. Na tomto poli jsme ale už odkázáni především na svědectví archeologie.
ARCHEOLOGIE A DUHOV Ý SVĚT
Příklad z Birky dobře ilustruje jeden ze současných archeologických trendů, tedy snahu o poznávání každodenního života zaniklých společností s pomocí moderních metod a přístupů, jejichž nedílnou součástí je i genderová analýza. Obvyklá záměna genderu s biologickým pohlavím je totiž zavádějící. Gender by se spíše dal nazvat pohlavím sociálním, které s biologickým může, ale nemusí souviset. Odráží status jedince ve společnosti, který je kulturně specifický. Není výjimkou, že i některé současné společnosti uznávají šest a více paralelních genderů, jejichž zástupci mají v rámci komunity své pevné místo, ale často i specifická práva, povinnosti či pracovní zařazení. Například u severoamerických Indiánů se běžně vyskytují takzvaní Two Spirits, tedy jedinci se dvěma dušemi (mužskou i ženskou) v jednom těle. […] Bylo by tedy naivní předpokládat, že v minulosti existovaly ve všech kulturách pouze dva gendery, jak prezentuje judeo-křesťanská tradice. Soustředit se izolovaně na ženský nebo mužský aspekt a ignorovat další identity není proto přínosné a vede to ke zkreslenému pohledu na minulost.
Dnes víme, že nejen hrob z Birky, ale i mnoho dalších nálezů bylo interpretováno chybně, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, archeologie neignorovala pouze roli žen, ale společenskou různost jako takovou. Nutno dodat, že některé moderní přírodovědné metody jsou záležitostí až několika posledních desetiletí. Druhý důvod úzce souvisí s konzervatismem evropské společnosti 19. a počátku 20. století, kdy se archeologie zrodila jako vědní disciplína. Gendery tehdy samozřejmě existovaly pouze dva. K legitimizaci podřízené pozice žen přispívaly rovněž všeobecně uznávané představy o dávné minulosti: jasně vymezené mužské a ženské role tu prostě měly být od nepaměti. Tehdejší archeologové proto jen těžko mohli akceptovat existenci žen bojovnic, obchodnic či kněžek v dávných společnostech.
Roku 1953 byl poblíž vesnice Vix v Burgundsku objeven pohřeb pod mohylou, datovaný přibližně do roku 500 př. n. l. V něm byla na čtyřkolovém voze pohřbena asi třicetiletá žena s velmi bohatou výbavou, obsahující vzácnou středomořskou keramiku, bronzové, zlaté a jantarové šperky a řecký bronzový krátér, určený k míchání vína s vodou. Ten dosahoval objemu 1100 litrů a výšky 1,63 metru. Výjimečné bohatství keltské kněžny z Vix ještě donedávna nedalo některým badatelům spát. Objevovaly se názory, že jde o anomálii, ale i takové, že se jedná o transsexuálního šamana (!) – raději ten než žena.
[…] Symbolická pravidla se týkala i dětí. Přesto se u obou kultur objevují ženy pohřbené v mužské pozici se zbraněmi či lukostřeleckou výbavou a muži pohřbení v ženské pozici se šperky a nádobami. Takové zacházení mohlo být vyhrazeno například jedincům s odlišným genderem, kteří nejspíš tvořily zcela běžnou součást pravěké společnosti. Jinými slovy, za odchylky je považují archeologové, kteří hodnotí společenské vztahy pouze v binárních kategoriích muž/žena a ochuzují se tak o možnost vnímat identity v dávných společnostech jako daleko duhovější.
Genderová analýza má pro archeologii ještě další přínos: znovu otevírá témata, která byla dlouhou dobu považována za fakt, a dokáže některá z nich s pomocí moderních metod uvést na pravou míru. Ukázkovým příkladem je otázka existence matriarchální společnosti v neolitu, pro kterou nikdy neexistovaly jiné důkazy než nálezy ženských sošek z různých materiálů a hypotéza z 19. století, že první zemědělci uctívali plodnost země i žen, a tím pádem musela být jejich hlavním božstvem takzvaná Velká matka. Při bližším pohledu však zjistíme, že ženských sošek bylo nalezeno jen o málo více než mužských a velká část z nich nevykazuje žádné pohlavní znaky. Matriarchální teorii rovněž nabourává fakt, že z území ženami řízených, mírumilovných neolitických společností pochází relativně velké množství mužských pohřbů se zbraněmi a z některých německých lokalit i stopy pravěkých masakrů, páchaných pravděpodobně na zajatcích.
Nepodložený je i předpoklad, že se v pozdní době kamenné společenské uspořádání změnilo na patriarchální a pozice žen se zhoršila. Nové informace přinesla další z moderních metod, bioarcheologie, která dokáže z kosterních pozůstatků vyčíst dříve nevídané informace. Můžeme tak například zjistit, jakou činnost lidé za života nejčastěji vykonávali a jakou stravu konzumovali. Nedávné analýzy koster z jihoněmeckých pohřebišť prokázaly, že přístup žen a dětí ke kvalitní stravě a masu se zde výrazně zhoršil až v době bronzové. Důvodem zřejmě nebyl nástup patriarchátu či změna náboženství, ale spíše boje o moc, spojené s nedostatkem bronzu, tehdejší strategické suroviny. […]
Pro roli žen v raném středověku z předchozích příkladů vyplývá: Nelze zapomínat, že neexistují téměř žádné dobové prameny, v nichž by ženy nahlížely na svět a svůj úděl z vlastní perspektivy. Všechny záznamy byly sepsány muži-kleriky, kteří na tehdejší složitou realitu pohlíželi ze své sociální bubliny. Ani oni však nemohli ignorovat určité specifické situace, které vedly k výrazným proměnám genderových rolí, spojených s převzetím nemalé části mužských činností a pozic. Typickým příkladem jsou právě mocné vdovy, které se v některých případech velmi aktivně účastnily politického života a někdy se nevyhýbaly ani řízení vojenských akcí. Za všechny zmiňme intrikující a zbožné vdovy po merovejských a karolínských panovnících nebo později Adeleidu, Theofanu nebo Matyldu Toskánskou, které samostatně vládly svým říším. A nebýt Drahomíry, mocné vdovy po českém knížeti Vratislavovi, a jejích „mužů na špinavou práci“, neměly by Čechy ani svou první ochránkyni, svatou Ludmilu.