Na melancholické podzimní toulky pohraničím se dobře hodí průvodce, který ukazuje přinejmenším stoletou tradici smutné podmanivosti zdejší krajiny. Když se dnes v souvislosti s obyvateli pohraničí hovoří o vykořenění, je to už jen laciné nostalgické klišé. Co teprve když zjistíme, že jako entwurzelt označoval obyvatelstvo Krušných hor pozorovatel již roku 1928 – před velkou hospodářskou krizí, před nacifikací, dvacet let před masovými přesuny populace! Nejde pak už spíše o literátský topos, který se setrvale váže na určitý prostor bez ohledu na jakkoli hluboké sociální přeryvy? Bídu pohraničí a přezíravost československých vlád v reportážích z let 1924 až 1928 ostře zachytil Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé… (přeložil Thomas Oellermann, Academia, Praha 2017). Líčil zejména tragické projevy přelidnění a vysoké nezaměstnanosti. Jako člen předsednictva československých německých sociálních demokratů spojil burcující žurnalistiku s volební kampaní ve městech i zapadlých vískách od Orlických hor po Šumavu: Základní sociální otázky Krušných hor nemůže vyřešit ani sentimentální opojení domovem, ani vzrůstající cizinecký ruch (…) Když se takhle zakroutí krkem starému odvětví, místo aby se mu pomohlo najít v nové době pevnou půdu pod nohama, dozajista tím naučíme obyvatele pohraničí milovat jejich nový stát. Poslední hřebíkáři, které jsme ještě našli u výhně, se brzy stanou předmětem studia (…) národopisců, kteří se zajímají o vše, co již pominulo… Nestali. Nebyl čas.
- mš -