všecko vám povím – snad si to / též poslechnete rádi – / jak na pahorku zřela jsem / učence v květu mládí. / „Kdopak jste, pane?“ ptám se ho. / „Co hledáte v té díře?“ / Co řek, mi v hlavě utkvělo / jak kaňka na papíře. / „Z pravěku hledám nádoby, / jež proměnil čas v střepy, / měřím je a chci uhádnout / jejich tvar kdysi lepý (...) / Pět tisíc let to bude, / co podle mého mínění / se nejlíp žilo všude. / Zapomeňte též na dnešek, / máte-li vlohy k tomu, / a pojďte kopat – nikdy už / nezatoužíte domů!“ Z vyznání, které nesepsal nikdo menší než zapálená amatérská archeoložka Agatha Christie (uveřejnila ho pod jménem rozšířeným o příjmení svého druhého manžela-archeologa, tedy jako Agatha Christie Mallowan) v knize Pověz mi, jak žijete, by se mohlo zdát, že nebylo nic jednoduššího, než se vrhnout na dráhu archeoložky. Ovšem tak snadno to nešlo.
Ačkoliv to možná vypadá, že jsme primárně chtěli březnovým tematickým blokem přispět (ďasovsky rafinovaným způsobem) do genderově vyhrocené slabikářové debaty „k čemu jsou holky na světě“, náš záměr je mnohem prostší. Prozkoumat zákoutí archeologického oboru, který byl ještě donedávna výhradně mužským světem, a vytáhnout na světlo zajímavé příběhy postav, zdánlivě předurčených k věčnému zapomnění – jak upozorňuje editor tématu Miloš Hlava. Ten se svým autorským kolektivem přibližuje okolnosti postupného zapojování ženského elementu do této sféry historické práce: v článcích najdete příběhy žen pocházejících z českých zemí, které hovořily česky i německy a kterým hledání nádob, jež proměnil čas v střepy, změnilo život.
Svěží vykročení do jara bez předsudků vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová