Dělali jsme totéž, co fašisti, a ještě byste chtěli být hrdinové... A k tomu dostat lednici a obývací stěnu mimo pořadník… Když se v osmdesátých letech Sovětský svaz neúspěšně pokoušel kolonizovat Afghánistán, vracely se domů desítky tisíc pochroumaných těl státních bojovníků – některá byla bez života, jiná těžce zmrzačená; většina skrývala otupělé a rozbité lidské duše. Světlana Alexijevičová (Zinkoví chlapci, přeložila Pavla Bošková, Pistorius & Olšanská, Příbram 2016) se snažila porozumět proměně, kterou může člověk ve válce projít. Zaznamenávala vzpomínky vojáků, zdravotních sester či matek. Výsledný tok výpovědí ukazuje směs ničemnosti, zoufalství a rozsypaných vlasteneckých a chlapáckých mýtů. Alexijevičová byla v té době již známou autorkou – v knize Válka nemá ženskou tvář (1985) podobným způsobem zprostředkovala ohlédnutí žen za lety čtyřicátými. Roku 1993 ji v Minsku čekal soudní proces, v němž čelila obviněním z neúcty k hrdinům, jitření ran, ba obohacování se na cizím utrpení. Některé projevy a dokumenty spjaté s tímto řízením byly do následujících vydání Zinkových chlapců připojeny jako působivé pokračování předchozích důvěrných rozhovorů: Jsem učitelka ruské literatury. Mnoho let jsem opakovala svým žákům slova Karla Marxe: „Smrt se podobá západu slunce, a ne smrti žabky, která přílišnou námahou splaskla.“ A co učí vaše kniha? Asi nic velkého… nezvyknout si zabíjet, naučit se umírat?
- mš -