Jen velmi obtížně bychom po listopadu 1989 hledali v kulturní sféře strmější pád z výsluní režimní přízně než v případě Julia Fučíka. Na první pohled dokonalé přitakání čtyřverší K. H. Borovského tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinák, dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák. Při hlubším zkoumání se zdá, že Fučík za razantní sestup z piedestalu „vděčí“ spíše než čemu jinému nastřádaným antipatiím vůči posmrtnému kultu, jenž byl s jeho osobou provázaný. Vladimír Macura ostatně už před čtvrtstoletím ve svých analýzách české poválečné společnosti přisoudil v hierarchické struktuře komunistické propagandy Fučíkovi pozici zosobněného nehynoucího mládí, radosti a optimismu. Reálné lidské obrysy obratného meziválečného žurnalisty, které se vzpíraly tomuto schématu, byly potlačeny a vzniklý konstrukt plně vyhovoval ideologickým potřebám poúnorového establishmentu.
...