Rytířství představuje bezesporu fenomén nejsnáze identifikovatelný se středověkem. Nevyrůstalo z antické tradice, přestože Římané v posledních staletích užívali těžce vybavené jezdce (katafrakty). Důležitým momentem bylo osvojení jízdního boje germánskými etniky. Germáni původně bojovali jako pěšáci, teprve přesun některých jejich kmenů do stepnatých oblastí dnešního jižního Ruska sblížil germánské bojovníky s jezdeckou kulturou nomádských nebo částečně usazených plemen asijského původu. Gótové i Vandalové pronikající do západní a východní římské říše byli excelentními jízdními bojovníky a ovládali taktiku těžké (hromadný útok s kopími) i lehké (operativní ostřelování z luků) jízdy. Nepochybně důležitým krokem bylo budování jízdního vojska karlovskou dynastií. Bitevní pole francké a poté i římsko-německé říše stejně jako Pyrenejského poloostrova ovládla jízdní vojska, přičemž pěchotě byla až na výjimky určena jen druhořadá úloha podpůrného významu.
...