Uvědomoval jste si během svého dětství a dospívání svou šlechtickou výlučnost?
Výlučnost jsem si neuvědomoval, ale pociťoval jsem zvláštní postavení. Ještě v časech na Orlíku to bylo dané tím, že jsme bydleli na zámku. To zvláštní postavení jsem považoval za normální stav, protože jsem v něm vyrostl. Vychovávali mně k tomu moji rodiče. Od nich jsem mnohokrát slyšel, že rodinné jméno zavazuje. A odpovědnost rodinného závazku jsem si dobře uvědomoval.
Váš otec Karel VI. ze Schwarzenbergu byl významný historik a heraldik. Nechtěl jste někdy kráčet v jeho šlépějích?
Ne, určitě ne, nemám na to talent. Já jsem se zajímal o dějiny jen prostřednictvím četby, ale nejsem historik, který by chtěl bádat v archivech, to opravdu nebylo nic pro mne.
Co pro vás představoval odkaz vašich předků?
Jejich odkaz byl u nás v rodině vnímán velmi silně, protože otec toho hodně znal, přemýšlel o dějinách a předával nám to. Vzpomínám na výraznou stopu Bedřicha ze Schwarzenbergu, zvaného poslední lancknecht, moji výchovu ovlivnil také Ferdinand ze Schwarzenbergu svými sociálními opatřeními. Uvědomoval jsem si svou přináležitost k rodinné posloupnosti, symbolicky řečeno, k rodinnému řetězu, to bylo u nás dosti silné. Ale tak to nebylo v každé šlechtické rodině.
Co pro vás v životě znamenají ideály rytířských ctností?
Abych pravdu řekl, už ani nevím, které to jsou. Moudrost pro mne znamenala nejméně, statečnost se naopak předpokládala, a rodiče v tom byli vzorní... V naší rodině byla velmi silná tradice služby. A protože šlechtici jsou vlastně velcí sedláci, šlo o službu pro blaho konkrétní země, konkrétního kraje, konkrétní obce, konkrétních lidí. Pro mne byl konkrétním člověkem, jemuž jsem opravdu s radostí sloužil, Václav Havel.
Na kterém schwarzenberském sídle se nejčastěji vracíte ve vzpomínkách do rodové minulosti?
Pro mne je to samozřejmě vždycky Orlík. Tam jsem vyrostl. Do Českého Krumlova a na Hlubokou jsem přijel poprvé teprve v dospělém věku, to už ale byly dávno vyvlastněné. Neviděl jsem je v době, kdy patřily naší rodině. Když procházím českokrumlovským zámkem, kde jsou všechny rodinné portréty v originále, nebo je vidím na Hluboké, tak se vracím k dějinám našeho rodu, ale osobní vztah mám k Orlíku a Čimelicím, k Murau, kde jsem dlouhá léta žil, a ovšem ke Schwarzenbergu.
Když kráčíte Českým Krumlovem a Hlubokou a vidíte na stěnách zámeckých místností portréty svýchh předků, máte chuť si s někým z nich popovídat?
Vždycky tam jen projdu, nemám čas se posadit, zapálit si dýmku a zamyslet se. Tak to ani nejde, abych si s nimi povídal, to bych tam musel opravdu dlouho sedět. Ale přiznávám se, mám jistý ostych jezdit do Českého Krumlova a na Hlubokou. Pořád se ptám sám sebe, jsi tam doma, nejsi tam doma, je to takový podivný pocit. Samozřejmě jsou to pro mne rodinná sídla, všude je tam plno předmětů, které mají svůj význam. Já budu jeden z posledních, který vůbec něco ví o tom, co vlastně znamenají. Ale mám tam chodit jako turista? Rozumíte mi? Při tom si připadám velice blbě!
Co pro vás znamená rodinný archiv? Znal jste archiváře, kteří se starali o písemnosti vašeho rodu?
To jsou všechny důležité podklady k dějinám naší rodiny. Měl jsem rád archiváře Jiřího Zálohu, od kterého jsem se leccos naučil. Dokonce za totality mě občas navštěvoval. Někdy to bývalo dojemné setkání. Přijel do Murau, usadili jsme se v salonu, on se podíval na stoleček, kde leželo Kuropění, román od Viktora Fischla, velkého básníka původem z české židovské rodiny, který tehdy sloužil ve Vídni jako izraelský velvyslanec. „Vy tady máte knížku od Fischla?“ ptal se Záloha dosti udiveně. „Ano, říkám, kdybyste přijel včera, byl by tady i Fischl, v neděli odpoledne odjel zpátky do Vídně, byl tady přes víkend.“ Záloha se zasněně podíval: „Víte, když jsem chodil se svou ženou, tak jsem četl jeho básně, byly psány krásnou češtinou!“
Když jste vychovával svoje děti, vyprávěl jste jim příběhy z dějin vašeho rodu?
Činil jsem to méně než můj otec, poněvadž jsem už neměl čas, byl jsem rozlítaný. Vídeň, Murau ve Štýrsku a zámek Schwarzenberg u Scheinfeldu ve Frankách byly dost od sebe vzdálené. Takže jsem byl špatný otec, příliš málo jsem dětem vyprávěl rodinné příběhy. Když však byl můj otec ještě zdravý, tak aspoň mému nejstaršímu synovi leccos sdělil.
Jsou hodnoty a postoje, které sdílí šlechtic 21. století se svými předky ze středověku a raného novověku?
Ne, všechno se mění, také rodiny, u nás, u Schwarzenbergů, to byla vždycky jistá střízlivost. My jsme pilně budovali majetek, měli jsme dobré úřednictvo, kvalitní správu, ale nikdy jsme neměli s jednou výjimkou žádné velké umělecké mecenáše a dobrodruhy. My jsme byli vždycky taková střízlivá a spíše skeptická rodina. Výchova ke střídmosti a věcnosti patřila k našim rodinným hodnotám. Ukážu vám to na jednom příkladu. Když teta Terezie přijela v mládí z Neuwaldeggu do vídeňského paláce navštívit svého tchána Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu, byla pozvána k večeři. Na stole nebylo nic jiného než třeboňské pivo a jeden druh obyčejných párků. Tetě vrtalo hlavou, proč jeden z nejbohatších mužů monarchie se stravuje tak skromně. Adolf Josef na její dotaz odpověděl, že na každý měsíc si stanovil jistou částku peněz, kterou může spotřebovat pro soukromé účely. Peníze určené na tento měsíc už utratil minulý týden, proto teď musel šetřit. To byl ten zásadní a typický postoj naší rodiny – ta střízlivost!
Existuje v současnosti podle vás stále šlechta jako svébytná společenská vrstva?
Ne, už dávno, dávno ne, zanikla postupně. Mezi lety 1848 a 1918, tedy ještě před zrušením šlechtických titulů, pozvolna sláblo její někdejší politické postavení. S rokem 1918 přišel nadobro konec. V příštích pětadvaceti letech ztratila svoje hospodářské zázemí, spousta šlechtických rodin přišla o svůj majetek. Dnes neexistuje žádný šlechtický stav. Ještě v mém mládí to snad byla jistá společenská vrstva, teď už nikoliv. Setkáváme se už jenom na pohřbech, někdy na křtech, ale především na těch pohřbech. To je poněkud podivný sport, ten velký kult pohřbů, to je pravda!
Chybí šlechta v moderní společnosti?
To musí vědět ostatní, to já nemohu posoudit. Pro moji potřebu stačí, že znám těch pár posledních mohykánů.
Mohly by rytířské ideály obohatit dnešní společnost?
Jistě, bylo by to hezké! Bohužel František Thun, slavný místodržitel v Čechách a velký český vlastenec, měl pravdu, když o českých politicích říkal, že buď je to hulvát, nebo lokaj, a dneska jsme schopni dokonce obě tyto vlastnosti spojit. Tam chybí ty ctnosti, na které se ptáte!
Karel Schwarzenberg se narodil roku 1937 v Praze jako příslušník mladší větve nejvýznamnějšího středoevropského šlechtického rodu. V roce 1948 byl nucen se svou rodinou opustit Československo, část svého života prožil v exilu. Studoval práva a lesnictví, obory potřebné při správě rodového majetku schwarzenberského prvorozenectví, jehož dědicem se stal díky adopci. Vždy se angažoval v oblasti lidských práv, v letech 1984–1991 předsedal Mezinárodní helsinské federaci pro lidská práva. Na zámku Schwarzenberg v Scheinfeldu poskytl roku 1986 prostory pro Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, které založil a spravoval historik Vilém Prečan. Po sametové revoluci se vrátil domů a restituoval dědictví po otci. V roce 1990 se stal kancléřem prezidenta Václava Havla. Jeho politická kariéra vrcholila v letech 2007–2009 a 2010–2013 funkcí ministra zahraničí a roku 2013 přijetím kandidatury na prezidenta České republiky.