Turpin je mrtev; Roland hledí na něj, vidí, že střeva vyhřezla mu na zem a bílý mozek potřísnil mu skráně. Na hrudi pak, kopími zprobodané, mu složí křížem bledé ruce krásné. Po starém zvyku takto nad ním pláče: „Rytíři vzácný, z krve velmi slavné, dnes poroučím vás do ochrany Páně. Vy sloužil jste mu v pokoře a v lásce. Jak apoštol jste učil svaté pravdě, hájil jste víru, obracel jste k spáse. Kéž vaše duše nemá nedostatek! Kéž v této chvíli vejde do ran ráje!“
Píseň o Rolandovi, Praha 1986, s. 121–122 (v překladu Jiřího Pelána)
„… ač bych mohl a měl dobře rači o svém rytířství mlčeti a jím se nechlubiti. Ale což samo v sobě a pravda jest, nevím, komu k vůli bych to zakrýval, poněvadž jsem jeho nepotutedlně došel nejednou. A to nejprvé jsa pasován od slavné paměti krále Vladislava v mých mladých a dětinských letech při slavném korunování krále Ludvíka, Jeho Milosti, slavné paměti, a darován zlatohlavovejm kožichem etc. Též podruhé sem pasován od slavné a svaté paměti císaře Maximiliána, krále Vladislava, krále Zigmunda Polského a krále Ludvíka ve Vídni, když sú se tu sjeti byli ráčili (… ) Též sem svého rytířstva pracně, nebezpečně i nákladně, bohdá poctivě dosáhl u Hrobu Božího, jeda tam a putujíc léta 1522, jakož tuto list mně daný, tak jakož obyčej jest, tuto slovo od slova zní na to mé putování a buohdá spanilé rytířstvo, kteréhož užívati slušně mohu a povinen sa tak se, jako ctnému pánu a rytíři náleží, všudy chovati.“
Jaroslav Pánek (ed.), Jan Zajíc z Házmburka, Sarmacia aneb Zpověď českého aristokrata, Praha 2007, s. 151, 154
„Než mněť se zdá, že by lépe bylo rytířským lidem, mladým zvláště, aby se v rytířských způsobích cvičili, totižto v kolbách, v honbách, v turnajích, v zápasu, závod běžení, v skákání, v střelbách etc., nežli své zvyklosti toliko v samém pití a krčemních vádách a jiných nectných kratochvílích se cvičili.“
Jaroslav Pánek (ed.), Jan Zajíc z Házmburka, Sarmacia aneb Zpověď českého aristokrata, Praha 2007, s. 155
„Slovo, které dal mně, dodržet musí. A ne-li, pak přísahám, že se vrátím a potrestám ho, i kdyby se přede mnou skryl pod zem jako ještěrka. Přejete-li si vědět, kdo vám dává rozkazy, vězte, že jsem udatný rytíř don Quijote de la Mancha, napravovatel bezpráví a křivd. Sbohem!“
Miguel de Cervantes y Saavedra, Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, Praha 2015, s. 19 (v překladu Jitky Škápíkové)
„Je těžko zachytiti plně a pravdivě duchovní podobu ‚posledního lancknechta‘. Především aristokrat, naplněný pýchou nad vzestupem rodu na nejvyšší místa společnosti, ale upírající šlechtici význam, netkvíli kořeny svými v národě a nemá-li vlastnosti kavalíra, hrdinného rytíře, povinného bojovati za čest, třeba nekynulo vítězství – ten kult rytířství, jistě i ve světě myšlenky a v říši pravdy, jeho pravdy, je snad nejvýraznějším projevem jeho duchovní bytosti.“
Josef Pekař, úvod ke knize: Karel František Schwarzenberg (ed.), Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí, Praha 1937, s. 8