… mezi hustými stromy jim vyšlo vstříc valencijské děvče nebo pastýřka ve venkovském šatu. (... ) Milým jazykem řekla: „Pánové, mám vás o něco požádat, anebo vám něco nabídnout?“ Na to odpověděl Periandro: „Krásná dívenko, podněcuje-li tě taková horlivost, ani nežádej, ani nenabízej, protože žádáš- li, snižuješ svou vážnost, a nabízíš-li, škodíš své pověsti; a jestliže ten, který tě miluje, má porozumění a pozná tvou cenu, bude si tě vážit a mít tě rád, ale jestliže je nemá, proč si přeješ, aby tě miloval?“ „Správně jsi to řekl,“ odpověděla dívka. A rozloučila se, obrátila a zmizela v houštině a zanechala je tam v údivu nad tou otázkou a nad svou hbitostí a krásou. Dona Quijota Cervantes za své vrcholné dílo nepovažoval. Svůj život, uzavřený přesně před čtyřmi sty lety, zamýšlel korunovat variací na staré řecké milostné romány, jež se zabývají strastiplnými cestami krásných a ctnostných milenců, směřujících ke společenskému uznání své lásky. Příběh je protkán četnými dalšími vyprávěními hlavních i vedlejších postav, jež líčením různých podob milostných vztahů poskytují kontrast k příkladným osudům hlavních protagonistů, sourozenců Periandra a Auristely – kteří jimi ve skutečnosti nejsou a jmenují se jinak, to je ovšem tajemství (Persiles a Sigismunda, přeložil Josef Forbelský, Academia, Praha 2016). Při své cestě z barbarského severu na civilizovaný (katolický) jih jsou obklopeni věštbami a jejich příběh již v samotném románu vstupuje do dalších oblastí umělecké tvorby (obrazy, divadlo), čímž autor zdůrazňuje jeho významnost. Povahou fi kce a mírou její snesitelnosti se zabývá často a s vtipem: … naslouchající byli rádi, když Periandro skončil, protože jsou-li vyprávění dlouhá, byť závažná, leckdy se stávají únavnými. Nu, ještěže Cervantes není Periandro.
- mš -