Za našimi hranicemi se v šedesátých letech 20. století psalo o československém filmovém zázraku v příčinných souvislostech s celkovým kulturně politickým ovzduším, kde vedle nástupu mladých tvůrců měla svůj význam také změna výrobně organizační struktury kinematografie. Ta spočívala ve vybudování tvůrčích skupin, jejichž relativní autonomie umožnila posílení autorské svobody. Podle Jana Žalmana však zároveň platí: To, co nazýváme filmem šedesátých let, bylo faktické enfant terrible. Zrodilo a vyvíjelo se v ovzduší neustálé nejistoty, nedůvěry a podezírání. Byť „zlatá šedesátá“ přirozeně zůstávají nejdůležitější etapou v naší filmové historii, není tento pojem prost jisté hořkosti a ironického úšklebku. Ani tehdy nepanovala bezvýhradná tvůrčí uvolněnost: obsahově bylo možné prosadit mnohé, formálně experimentovat, ale problémy se mohly objevit zcela nečekaně (a o to záludněji), ať už při úvodním schvalovacím procesu připravované látky, během samotného natáčení či při uvádění filmu do distribuce. Řada tvůrců „nové vlny“ si tehdy prošla jak fází zbožštění, tak naprostého zatracení, snad nikdo ale během krátké doby nedosáhl v rámci svého tvůrčího zápasu tak extrémních poloh – od vavřínů na mezinárodních festivalech až po vymazání z mapy české kinematografie – jako Pavel Juráček, jeden z jejích čelných představitelů.
...
Rubrika vzniká ve spolupráci s Národním filmovým archivem