Pracovní tábor obvykle považujeme za instituci spojenou zejména s evropskými totalitními či autoritativními režimy 20. století. Při bližším pohledu do třicátých let 20. století ovšem pozorujeme, že této instituci se takřka stejně dobře jako v nacistickém Německu dařilo v evropských i zámořských demokratických režimech. Rovněž na území meziválečného Československa byly tehdy zřízeny různé formy táborů, jejichž účelem byla především mobilizace obyvatel schopných práce a výchova k občanským ctnostem, především k loajalitě ke státu, ale také k fyzické zdatnosti a výkonnosti. Tento trend u nás dostal výraznější vládní a společenskou podporu zejména v době druhé republiky a po 15. březnu 1939 jej pozvolna začala ke svým potřebám využívat nacistická okupační správa.
PRÁCE A POŘÁDEK
Nejzávažnější roli při genezi pracovních táborů sehrávala neustále se rozšiřující oblast trhu práce, respektive regulace práce (pracovních podmínek, pracovního výkonu apod.). Na přelomu 19. a 20. století došlo na jedné straně ke vzniku institucí zajišťujících podporu nezaměstnaným a na straně druhé získávaly policejní orgány stále silnější pravomoci a nástroje k pronásledování práce se štítících osob. Práce představovala prostředek nápravy a trestu pro nedostatečně disciplinované jedince. Instituce donucovacích pracoven, zřizované říšským zákonem z roku 1885, se po roce 1918 uplatnila i v Československu. Snaha o jejich doplnění novými nucenými pracovními koloniemi pro práce se štítící, především pro potulné cikány a podobné tuláky byla i přes schválení zákonné normy v roce 1929 prozatím neúspěšná. Důvodem byl nedostatek finančních prostředků a stížnosti živnostníků a řemeslníků na levnou konkurenci, kterou jim tímto stát vytvářel. Zásadní roli sehrála velká hospodářská krize. Vysoká nezaměstnanost, stávková hnutí, vzestup německých nacionalistických stran a komunistické strany – to vše v očích vládních politiků a úředníků přispělo k všestrannému ohrožení Československa a jeho občanů. Krize sehrála rovněž důležitou úlohu v oblasti péče o mládež. Zatímco ve dvacátých letech představovaly hlavní nebezpečí mravní nákazy dětí a mládeže údajné důsledky válečného konfliktu, včetně vysoké nezaměstnanosti a kriminality, ve třicátých letech měla být příčinou všeobecného mravního úpadku krize. Nezaměstnanost z pohledu politiků, lékařů, sociálních reformátorů, policejních úředníků, trestních právníků i eugeniků ohrožovala nejen budoucnost Československa, ale i samotnou schopnost přežití národa. Absence řádného pracovního výkonu se údajně promítala jak do tělesného, tak do psychického zdraví společnosti. Ideál pracovního výkonu měl přitom jednoznačně genderové konotace. Hlavní cílovou skupinu představovali mladí muži. Mimořádné ohrožení státu a národa si žádalo mimořádná opatření. V rámci ochrany demokracie před katastrofou a s ní souvisejícími „nákazami“, včetně komunistické či fašistické infekce – o krizi se běžně hovořilo v pojmech, které sugerovaly její neodvratnost, respektive její přirozenost, na způsob přírodní katastrofy, případně nemoci – přijal československý parlament v roce 1933 zákon o mimořádné moci nařizovací. Vládě demokratického státu měl podle jeho zastánců poskytnout potřebný nástroj k boji s krizí – katastrofou. Jeho platnost byla nakonec neustále prodlužována až do přijetí časově neomezeného mimořádného zákona na obranu státu v roce 1936 a následně ústavního zákona v roce 1938. Z uvažování o investiční politice, sociální péči a budování obrany státu vyplynuly během třicátých let požadavky na zřízení pracovních táborů. Jejich předobrazem byla „produktivní péče o nezaměstnané“, realizovaná lokálními samosprávami ze státních financí. Nejznámějším příkladem byly takzvané pracovní kolony zřízené v Praze mezi lety 1931 a 1934. Jejich cílem se nestala ani tak efektivita práce, jako spíš samotná skutečnost pracovního výkonu nezaměstnaných. Pracovní tábory navazovaly na prostředky regulace práce známé z přelomu století a zároveň doplňovaly sadu mimořádných ekonomických jako politických nástrojů v době všeobecného ohrožení. Do popisovaného procesu však vnášely novou kvalitu. Tábory umožnily v téměř laboratorním prostředí promýšlet správu populace, a přitom se nejen v diktaturách, ale i v liberálně demokratickém režimu obejít bez omezujících principů ústavy.
OD BUDOVÁNÍ POSPOLITOSTI K VYLOUČENÍ NEDISCIPLINOVATELNÝCH
Tábory pro nezaměstnané v Československu měly společnou myšlenku. Dozor přímo v táboře zajišťovala československá armáda, která poskytovala určitý počet velících důstojníků. Samotná organizace táborů a veřejných prací ovšem až do roku 1938 podléhala politické správě, ministerstvu sociální péče (MSP). Bydlelo se například v dřevěných barácích, spalo se na postelích a palandách ve velkém počtu v jedné místnosti. Tábory se nacházely v blízkosti staveb, na nichž se osazenstvo tábora podílelo. Jednalo se o úpravy silnic, stavby železnic, sanace kanalizací a podobně. V některých případech se dodržoval čtyřicetihodinový pracovní týden, často se ale pracovní doba překračovala na čtyřicet osm i více hodin. Mzdy, pokud se vůbec vyplácely, byly velmi nízké a přesčasy byly v některých případech odměňovány jen v drobných naturáliích (jídlo navíc). Čety uniformovaných dělníků vyrážely na dopolední a odpolední směny. Mladí dělníci z terezínského tábora (léto 1934) například pracovali na opravách velvarsko-teplické silnice. Placeni měli být podle mzdy v místě obvyklé, ale jejich reálné výdělky byly velmi malé, navíc se shromažďovaly ve společném fondu, s nímž nakládal a který posléze, po ukončení tábora, přerozděloval velitel tábora. Veškerý čas v táboře byl organizován. Kolem šesté se vstávalo, do deseti bývala večerka. Volný čas byl naplněn povinnými vzdělávacími, sportovními a jinými aktivitami, případně brannou výchovou. V sobotu se pracovalo. Pokud dělník neporušil táborový řád a nevysloužil si kázeňský postih, mohl v neděli vyrazit na vycházku. Rozdíl mezi soukromým a veřejným životem, volným a pracovním časem se stíral. Vojenský duch táborů, jeho vnitřní předpisy a celkový režim se zostřil po Mnichovské dohodě velmocí a vzniku druhé republiky, kdy ministerstvo národní obrany začalo hrát mnohem aktivnější úlohu. Namísto táborů pracovní pospolitosti spadajících pod Ministerstvo sociální péče byly vládním nařízením z října 1938 zřízeny pracovní útvary podřízené již přímo Ministerstvu národní obrany (MNO). Jestliže dříve platilo, že odmítnutí povolávacího oznámení do tábora znamenalo „pouze“ vyřazení ze státních podpor pro nezaměstnané a stravovacích akcí, mělo být nově podle MNO i trestně postižitelné, a to až do šesti měsíců vězení. Členové táborů, respektive pracovních útvarů podléhali podle koncepce MNO vojenskému soudu, podle toho byly také posuzovány prohřešky vůči táborovému řádu a nadřízeným, zvláště vojenskému vedení. V březnu 1939 vydala vláda nařízení o zřízení kárných pracovních táborů, do nichž měli být posíláni jednak práce se štítící osoby, čímž zákonodárci mínili zejména členy cikánských rodin a tuláky, a též ti členové pracovních útvarů (táborů), kteří se z pohledu vedení hrubě prohřešili proti řádu, nebo byli laxní při vykonávání svých pracovních povinností. Tím byl završen postupný proces regulace práce formou represivních opatření. Přesněji řečeno, završena byla příprava pro to, k čemu mělo dojít zanedlouho v mnohem propracovanější formě a masovějším měřítku (povolávání celých ročníků na nucené práce, pracovní a koncentrační pracovní tábory atd.). Období druhé republiky však bylo velmi krátké a mnohé plány zůstaly na papíře. Od demokratického liberálního režimu k autoritativnímu režimu druhé republiky a posléze nacistické diktatuře vede přímá linka regulace práce, která vyústí v krajní a zároveň charakteristický nástroj represe – pracovní koncentrační tábory. Bez dřívějšího promýšlení a ověřování v praxi, alespoň „v malém“, by masový provoz pracovních táborů v jejich rozmanitých formách nebyl možný. Mezi pracovními tábory ovšem existovaly také důležité rozdíly.
TÁBOR „NÁRODNÍHO SMÍRU“ V TEREZÍNĚ
Z pohledu státních úřadů byl pracovní tábor v Terezíně zkušebním táborem, ve kterém se měla prokázat schopnost státních orgánů tábory organizovat i zájem mladých nezaměstnaných se na podobných projektech podílet. Jeho činnost byla oficiálně zahájena 22. května 1934. Mladí muži se zde zacvičovali v práci a zvykali si – v úřední dikci MSP – na pořádek a kázeň po vzoru vojenském. Pro inspiraci mělo ministerstvo po ruce návrh svého vlastního úředníka. Československo mělo podle jeho návrhu sledovat vývoj v zahraničí, tedy rozvoj pracovních táborů v zemích „dynamických diktatur“ (Německo) i demokracií (Británie, Švýcarsko, Skandinávie). Ministerský úředník zdůvodňoval potřebu táborů výchovou ke státní myšlence a občanské snášenlivosti, dále uváděl odstranění duševních a mravních důsledků nezaměstnanosti, dočasné hospodářské zajištění mladých dělníků, výchovu k brannosti, odstraňování sociálních rozdílů, ale také harmonickou výchovu těla i ducha, národohospodářské výsledky a odstraňování názorových diferencí (konkrétně sbližování názorů na svět, politiku, rasy apod.). Návrh kladl důraz na organizaci táborů kvůli přítomnosti údajně neloajálního či dobovým slovníkem řečeno nespolehlivého etnika, tedy Němců. Tábor byl představen jako nástroj liberálně demokratického režimu k výchově politicky, potažmo národně různorodě smýšlejících občanů. Úředníci si byli vědomi, jaké oblibě se těší myšlenka pracovně táborových pospolitostí na straně německých nacionalistů a věděli o jejich pokusech zorganizovat tábory na stranické bázi jako svépomocné řešení nezaměstnanosti mladých, která v té době v sudetských oblastech dosahovala obřích čísel. I díky osobnímu angažmá ministra Ludwiga Czecha za německou sociální demokracii v projektu terezínského tábora se hledělo na to, aby byli na práce povoláváni také mladí lidé z německých částí republiky. Zástupci německých mládežnických, a zvláště socialistických organizací tábor také navštěvovaly, rozhodně častěji než Češi. Přinejmenším v počátcích tábora tvořili mladí němečtí dělníci čtvrtinu až třetinu osazenstva. V září téhož roku, při slavnostním zakončení tábora, zmiňoval nový ministr sociální péče Alfréd Meissner národnostní složení tábora jako důkaz možné spolupráce a vymezil se proti neliberálním režimům a jejich pracovním táborům v zahraničí.
PEKLISKO – TÁBOR MORÁLNÍHO VÝCVIKU
S tímto zvláštním zadáním či „vedlejším produktem“ terezínského tábora můžeme porovnat jiný projekt. Tábor Peklisko v blízkosti Vondrišelu (dnes Nálepkovo) byl zřízen nedaleko nové železniční trati, kterou na základě státní zakázky stavěla soukromá firma. Té vyplývala ze smlouvy povinnost zaměstnávat nekvalifikované práce dělníky z tábora. Jestliže v případě Terezína volaly zejména odbory po dodržování obvyklých místních mezd a nekonkurování levnou silou, v případě Pekliska víme i o konfliktech (hrozících přerůst ve stávku) mezi dělníky a stavební firmou právě kvůli přijímání lidí z tábora. Tábor v Peklisku nevykazoval žádnou zvláštní agendu ve smyslu národnostní politiky. V záznamech o jeho činnosti nacházíme časté poznámky o agitaci státu nespolehlivých či nepřátelských živlů v táboře. Velící důstojník si po celé období trvání tábora ztěžoval jednak na fyzickou slabost mužstva – s tím se ovšem setkáváme v souvislosti s pracovním nasazením v táborech téměř pravidelně – a jednak, a možná především na jeho nízkou morální úroveň; ta podle něj byla dána nevzdělaností a zaostalostí lidí, které mu do tábora posílaly úřady samosprávy. S necivilizovaností posádky zjevně podle něj souvisela i její malá odolnost vůči (zejména) komunistickým agitátorům a rozvracečům, kterým se dařilo infiltrovat a demotivovat povolané dělníky ještě předtím, než do tábora dorazili. Ve snaze zlepšit disciplínu mužstva nařizovalo vedení tábora ranní zpěv hymny a zpívání při cestě do práce, volalo také neustále po odpolitizování tábora, který často navštěvovali důvěrníci státně spolehlivých stran, kam byli velícím důstojníkem zařazeni i Hlinkovi luďáci. Terezín i Peklisko vyrostly na podloží myšlenky loajality k národnímu státu, v druhém případě bychom ovšem spíše mluvili o táboru morálního výcviku. Diskurz emancipace prací spojený na jedné straně s morálním úpadkem a na straně druhé s národnostním porozuměním, souvisel s různorodými politickými cíli a vnitřními zájmy československého státu. Z dosavadního výzkumu vyplývá, že na tábory na Slovensku dohlížely československé úřady s pocitem civilizační nadřazenosti a odpovědností za misi, která musí být mezi místním lidem vykonána. Tento postoj odpovídal politice centrálních orgánů ČSR obecně a navzdory cílům (homogenita státu) posiloval odstředivé tendence, respektive kritiku společného státu ze strany slovenských nacionalistů.
LUTONINA – NIC NEŽ VÝKON Ve třetím typu tábora se politické a ekonomické role úzce doplňovaly. V táboře, který v roce 1934 – inspirována táborem v Terezíně – zřídila a sama spravovala firma Baťa ve valašské Lutonině, byla opět mottem emancipace prací. Tak jako ostatně všude „u Bati“, doprovázela hesla o hodnotě tvrdé, zodpovědné, pionýrské práce dělníky v jejich pracovním i soukromém životě. Národnostní ani další politická kritéria nehrála žádnou roli. Komunistická i jiná politická agitace v prostředí baťovského koncernu byla obvykle vymýcena už v samotném zárodku. Podezřelí dělníci prostě nebyli zaměstnáváni, při jakémkoliv pokusu o propagaci byli s okamžitou platností a bez odvolání propouštěni. Lutoninský tábor za dobu své více než pětileté existence pojal skoro sedm tisíc dělníků, a byl tak jistě nejmasovějším projektem tohoto druhu v Československu. Dělníci se podíleli na stavbě místní trati spojující Vizovice s nedalekou Valašskou Polankou. Kromě tohoto základního úkolu byl tábor výcvikovým centrem pro většinou mladé, často nedospělé dělníky, pro něž nebylo místo ve fabrikách, ale které si chtěla firma udržet. V některých letech byl nástup do továren přímo podmíněn alespoň několika týdny strávenými v táboře. Vzhledem k míře nezaměstnanosti v kraji se tomuto ekonomickému nástroji pracovního přinucení dělníci bez většího odporu podvolovali. Přesto ve vzpomínkách pamětníků figuruje Lutonina nejen jako místo tvrdé dřiny, ale i hrozby sociálního a existenčního sestupu. Lutonina totiž fungovala také jako nástroj disciplinace stávajících továrních dělníků; při porušení kázeňských předpisů ve zlínských a jiných výrobnách koncernu hrozil jejich nedobrovolný přesun do dřevěných baráků s polovojenským režimem, nízkým platem a vycházkami na povolenku. Obří podnik, jakým byla firma Baťa, dokázal udržovat se státem exkluzivní vztahy. Janu A. Baťovi se sice v roce 1934 nepodařilo prosadit, aby stát platil polovinu mzdy táborových dělníků v Lutonině, ale jinak fakticky nezákonný projekt soukromého pracovního tábora státní úřady a pracovní inspekce příliš neznepokojoval. Kritiku si kromě některých představitelů levice dovolily jen odbory, které měly ovšem do baťovských závodů také zakázaný přístup. „Liberální neobtěžování“ a zprostředkované zajišťování chodu soukromého podnikání pomocí (represivního, vzdělávacího, byrokratického aj.) státního aparátu se v období druhé republiky proměnilo v přímou spolupráci. Například právě firma Baťa sice předala pracovní tábor se všemi náklady na jeho chod vojenské správě, respektive státu, podle ujednání se měl ovšem dále podílet na firmou projektovaných stavbách. To, co se nepodařilo Baťovi dříve, bylo v novém autoritářském režimu mnohem snadnější. Regulaci sice nyní ve větší míře podléhal i soukromý kapitál, zároveň však jeho reprezentanti přímo ovlivňovali chod a politiky státu, ať už díky postavení ve vysokých ekonomických nebo politických grémiích. Zatímco státní správě československého státu se nepodařilo vyžít tábory ve větším měřítku, soukromý podnik je dokázal pružně zařadit do svého manažerského repertoáru. Baťovský pracovní tábor přežil změny politických režimů v Československu a široce a bez zjevných proměn ho koncern využíval ještě nějaký čas po okupaci. I u Bati byla Lutonina „přípravnou fází“ na příležitosti, které pro podniky spojené s válečnou výrobou otevřela druhá světová válka. Firmě se během ní podařilo díky spolupráci s okupačními orgány nejen získat větší moc nad životy řadových zaměstnanců, ale začala používat také otrockou práci židovských i nežidovských vězňů z koncentračních táborů v Polsku, kam přesunula část výroby.
- - -
S rozšiřováním táborů, potažmo pracovních útvarů, za druhé republiky rostl odpor ze strany komunistických, socialistických a odborových organizací, vůči nimž byla tato instituce obzvlášť namířena. Jejich síla ale upadala. Mobilizace pracovní síly za účelem udržení její produktivity vcelku plynule přešla do uspořádání autoritativního státu, v němž bylo politické a sociální postavení občanů ještě jednoznačněji odstupňováno dle příslušnosti ke státním národům (českému, slovenskému a podkarpatoruskému) a postavení na sociálním žebříčku. Představa ohrožení chodu národního hospodářství, mimo jiné ze strany uprchlíků před nacismem, nastartovala dynamický proces vnitřní očisty společnosti nejen od takzvaně státně i národně nespolehlivých živlů, ale i práce se štítících osob. Snaha po přesnějším, objektivnějším a právním definování vzájemně se doplňujících kategorií (národní) neloajality a nezaměstnanosti za účelem snadnějšího vyčlenění, disciplinace a převýchovy jejich nositelů otevřela stavidla rychlému osvojení ideologie rasového státu a později bez problému navázala na politiku nacistické správy.