Thomas de Waal vyslechl desítky příběhů o nedobojované válce, aby ve změti vzpomínek na zničená přátelství, města a životy nalezl hlavně pachuť otupělosti (Černá zahrada, přeložila Petruška Šustrová, Academia, Praha 2013): Byl jsem si jist, že právě tady bývala mešita, kterou používali jerevanští Ázerbájdžánci (...). U úpatí schodiště seděla na skládací stoličce stařena v květovaných šatech, před sebou měla rozloženou látku, prodávala hrozny, fazole a cibuli (...). „Byla tady někdy mešita?“ zeptal jsem se a ukázal na schody. „Ano,“ odpověděla, „byla.“ (...) „Ale proč jste ji zbořili?“ „Proč ji nechávat?“ pokrčila rameny. „My jsme křesťané, oni jsou muslimové. Když byly ty problémy s Ázerbájdžánem, přišli naši Arméni a za tři dny ji zbořili. Přivezli speciální stroj, nevím, jak se jmenuje, ale dělá takhle...“ Naznačila dlaní valivý pohyb, jako by napodobovala buldozer... Po čtvrtstoletí vzájemných křivd už nemá smysl ptát se, kdo je v právu. Spravedlivé řešení bude jen to, které k dosavadním tisícovkám obětí a uprchlíků připojí nejméně dalších. Waal pozoruje průběh sporu mezi komunitami, jež sovětský centralismus odnaučil dialogu a kde politici ztratili kontrolu nad vojáky. S rozpadem moskevského koloniálního systému přitom nevyhřezla nějaká dávná nenávist. Narativ odvěkého střetu Východu a Západu není v těchto dříve životem tepajících kulturních křižovatkách udržitelný. Nenávist se rodí a zase zaniká, stačí ji nezneužívat. To se ale na hranici drolících se impérií zařizuje těžko…
- mš -