Dějiny a současnost

Jedním z hitů loňských filmových festivalů byl snímek britského režiséra Christophera Morrise Čtyři lvi (Four Lions). Je to příběh britských islamistických extremistů, kteří se rozhodnou vzít džihád do vlastních rukou. Vytvoří teroristickou buňku, odjedou na „školení“ do Pákistánu, shromažďují výbušniny, vymýšlejí plán teroristického útoku. Z Pákistánu jsou však záhy s ostudou odejiti, peroxid vodíku nakupují v malé drogerii v místě, kde je všichni znají, sebevražedný plán se absurdně zvrtne. To všechno proloženo bizarními kousky, kterým se divák – tedy ten, vyškolený humorem Monty Pythonů – směje až k slzám. A právě kolem smíchu se v Británii po uvedení filmu ­strhl mediální humbuk. Máme vůbec právo teroristy polidšťovat? A můžeme se jim vůbec smát? Ptali se kritici jako jeden muž – s evropskými kořeny, bez ohledu na vyznání. Režisér své komentáře omezil na prohlášení, že film rozhodně není nenávistný a jen po svém glosuje imbecilitu fanatismu, s nímž se musíme naučit žít. Možná i proto se nestal terčem útoků islamistů jako jiný filmař, Nizozemec Theo van Gogh, o několik let dříve. Film ale míří i do vlastních řad – ať už to jsou rádoby liberální a na ostrovech tolik populární setkání politiků s „lidem“, anebo zásah speciálního komanda proti podezřelým v samém závěru příběhu, kdy divák už už tuší, že to celé dopadne katastrofálně, přesto však ve většině případů neodolá a opět se uteče do hájemství smíchu – skrze slzy. Protože jak jinak přežít to neustálé napětí, kterému nás vystavují každodenní zprávy? Jak jinak čelit osudu, že se možná my nebo naše děti ocitneme ve špatný okamžik na špatném místě a na onen svět nás s sebou vezme sebevražedný atentátník s krabicí na hlavě? Na letišti, v metru, v průběhu maratonu či třeba v zapadlé drogerii? Nekorektnost a smích budiž pochváleny!