Dějiny a současnost

Přečetl jsem tuhle nádhernou harlemskou legendu a věděl jsem, že ji musím přeložit. Příběh nezaměstnaných mladíků a dívky, která toužila vidět moře, a chtěla proto jet autobusem do San Francisca, neboť netušila, že k moři se dá z Harlemu snadno dojet podzemkou. Tahle slangová píseň mě chytla za srdce, napsal v doslovu k románu Warrena Millera Prezydent Krokadýlů (Argo, Praha 2010) Josef Škvorecký. Překlad dnes již klasického díla světové literatury napsaný černošským harlemským slangem byl dlouhá léta považován za počin Jana Zábrany. Teprve po roce 1990 vyšlo najevo, že autorem překladu byl Josef Škvorecký, který po aféře s románem Zbabělci musel odejít z redakce časopisu Světová literatura. Zábrana Škvoreckého překlad „pouze“ zaštítil svým jménem, přesto kniha nakonec vyšla v roce 1963 jen v omezeném nákladu a pro „odborné a studijní účely“. Nové, v pořadí již třetí české vydání vyšlo v závěru loňského roku poprvé se jménem Josefa Škvoreckého v tiráži coby překladatele a ve skvostné grafické úpravě Pavla Růta. (eb)

Francouzská historička a archeo­ložka Frédérique Audouin-Rouzeau, píšící pod jménem Fred Vargas, uspěla nejen v domovském prostředí se svými detektivními příběhy, v nichž využívá znalosti historické látky, ale i charakterů svých profesních kolegů-historiků. Také český čtenář, který se již mohl těšit z jejích šesti detektivních příběhů, se nyní může začíst do její detektivní prvotiny Debout les morts, v češtině jako Tři evangelisti (přeložila Kateřina Vinšová, Garamond, Praha 2010). Ve Třech Evangelistech zatím sice nevystupuje komisař Adamsberg, přesto zde o bystré mozky není nouze. Pod jednou střechou chátrajícího domu se zahradou v klidné pařížské čtvrti se totiž sejdou tři nezaměstnaní mladí historici, kterým se v životě právě příliš nedaří. Dům si rozdělí podle pater a odborné specializace: ­Mathias (Mathieu) jakožto odborník na pravěk obývá první patro, Marc se v bádání zaměřil na středověk, a tak bydlí v druhém patře, a Lucien se se svou obsesí v první světové válce usídlil v patře třetím. Chronologický pořádek především: v přízemí – neznámo, prvotní záhada, všeobecný čurbes, brajgl a svinčík, zkrátka společné místnosti. V prvním patře pozvolné vynořování z chaosu, otupělé tápání, nahý muž se mlčky napřimuje… Stoupáme-li dál po žebříčku času a přeskočíme-li starověk, vstoupíme rovnýma nohama do slavného druhého tisíciletí, do středověkých protikladů, smělých činů a útrap… A nad tím úpadek, marasmus, současnost. Zkrátka… On ve třetím poschodí se svou hanebnou první světovou válkou uzavírá stratigrafii dějin a schodiště. Jako evangelisty je oslovuje Marcův strýc a kmotr Armand Vandoosler, zkorumpovaný policista v důchodu. Detektivní zápletka se začne rozvíjet poté, co se na přilehlé zahradě znenadání objeví vzrostlý strom a následně zmizí majitelka této zahrady, bývalá operní hvězda řeckého původu, Sophia Simeonidisová. „Evangelisti“ a bývalý policista se vrhnou do pátrání. Po svém samozřejmě. A právě to je na celém vyprávění nejzajímavější a nejzábavnější – jak změní způsoby uvažování odborné školení ve vědách historických. (ivc)

Rakouský spisovatel Josef Winkler náleží k autorům, kteří podobně jako Elfride Jelineková boří společenská tabu. Zatímco Jelineková zajímavě tematizuje spojení násilí, moci a sexu, Winkler se nemilosrdně vyrovává s katolickou církví a s obecně vnímanou představou rakouského venkova jako přírodního ráje. Winklerův román Až nastane čas (přeložila Magdalena Štulcová, Archa, Zlín 2010) je pozoruhodným vyprávěním, které je sestavené z krátkých a do sebe navzájem propletených nekrologů několika obyvatel korutanské vesnice Pulsnitz. Vypravěčem je devadesátiletý stařec Maxmilián, který skládá do pomyslného milíře kosti zemřelych obyvatel vesnice za uplynulé století. Originálním způsobem se autor prostřednictvím románu vyrovnává nejen se svým dětstvím stráveným v Korutanech, ale rovnež s nedávnou historií Rakouska, kde je v mnoha lidech stále přítomné přežívání nacistické ideologie, jako v případě Maxmiliánova mladšího bratra Friedhelma, který v dětském věku jen o vlásek unikl smrti: Za pár desítek let se z tohoto dítěte, které zachránila ledová voda, stal účastník války, jenž je dodnes pyšný, že ve druhé světové válce nebyl pouhým vojákem wehrmachtu, ale že byl v oddílu SS... Nic jsem nespáchal, byl jsem jenom v Norimberku v kanceláři, skoro celou válku jsem proseděl u psacího stolu. (eb)

Takže ty seš svatá? Já vždycky věděla, že špatně skončíš, říká hrdince románu ruské autorky Svetlany Vasilenko ředitelka dětského domova Traktorina Petrovna. Její povzdech je možná výstižným shrnutím knihy s názvem Blběnka. Život svaté (přeložil Libor Dvořák, Pulchra, Praha 2010). Expresivně vyprávěný příběh děvčátka, které se protlouká Ruskem svíraným z jedné strany komunistickou ideologií a z druhé obyčeji a mýty pravoslaví, je nesentimentálním, místy mrazivým, především ale obludně groteskním zobrazením jednoho nepodařeného společenského experimentu. (jde)