„Rozhovor“ s Igorem Čoko byl kvůli pandemii veden korespondenčně. Z jeho odpovědí nakonec vzniklo souvislé svědectví, které přerušují pouze dvě předem zaslané otázky. Jsou předělem mezi válkou v bývalé Jugoslávii, během níž Igor Čoko sám musel uprchnout, a současností, kdy fotografuje uprchlíky na takzvané balkánské stezce.
Popište své rozhodnutí utéct z rodné země a pak následnou integraci v nové zemi. Jaký je váš vztah k místu, které bylo vaším původním domovem?
Já jsem neměl na výběr, jestli v Kninu zůstat, nebo odejít. Knin je malé město v Severní Dalmácii, v němž propukla vzpoura lokálních Srbů vedoucí k válce v Chorvatsku. Tady válka skončila vojensko-policejní operací Bouře, kvůli které se kolem dvou set tisíc Srbů z Chorvatska vydalo hledat útočiště v Srbsku.
Šlo o epilog čtyřleté války v Chorvatsku, krach chybné politiky, kterou vedli vzbouření chorvatští Srbové. Na druhou stranu to přineslo šanci na záchranu mnohých životů. Mezi vojáky chorvatské armády vládla totiž velice silná potřeba msty, což se ostatně bezprostředně po operaci Bouře potvrdilo individuálními zločiny na civilistech, kteří se v okolí Kninu rozhodli zůstat. Příchod do Srbska byl nešťastný životní kompromis, integrace nikdy nebyla úplně snadná. Stejná etnicita, rozdílná mentalita, jen málo společných věcí. Díky svému pohledu na svět a svým aktivitám jsem v tom ale osobně necítil problém. Zároveň jsem se nesnažil za každou cenu zapadnout. A jako někdo, kdo v hlavě setřel všechny hranice, jsem v pohodě. Rodný kraj, s nímž dnes nemám nic společného, je i nadále přítomný v mém životě. V podstatě jsme se nikdy ani neoddělili, shodou životních okolností a zájmů bych ho jistojistě v nějakém okamžiku stejně opustil. Teď pro mě představuje jistou formu eskapismu a útočiště před turbulentním tempem současného života. Má tedy svůj účel a cíl.
Kninem jsem se zabýval v knize Život v limbu – kniha jizev. Proč život v limbu? Důvod je prostý: některé příběhy, osudy a životy jsou uvězněny ve vakuu, v tomto případě už pětadvacet až třicet let. Kniha, kterou jsem připravil společně se záhřebským sociologem Slavenem Raškovićem, popisuje fenomén postkonfliktní reality právě na příkladu města Knin. Větší část uprchlíků se nevrátila. A už se ani nevrátí. Se Slavenem jsme v té uprchlické koloně byli oba. A dnes, o dvacet pět let později, analyzujeme příčiny a důsledky všech těch šílených rozhodnutí, která z jednoho nevinného docela nezajímavého městečka v dalmatské samotě udělala toponymum pro utrpení a humanitární katastrofu.
Knin byl multietnická obec s většinovým srbským obyvatelstvem, z níž se během války stalo hlavní město jednostranně vyhlášené Republiky Srbská Krajina, která ani sebe samu nedokázala přesvědčit, že je státem. Dnes je to ospalá obec, které nikdo nevěnuje větší pozornost. Z letargie se probere vždy jen 5. srpna, kdy se slaví Den vítězství v takzvané chorvatské válce za nezávislost. Ironií je, že Kninu díky stavbě staré pevnosti náleží status královského města. Přitom je dnes pravým opakem – byl dobyt proto, aby už nepřekážel. A pak ho hodili do kouta, ať tam shnije v zapomnění. Kromě toho 5. srpna, kdy ho ráno vytáhnou z bláta a trochu nablýskají pro průvod nacionální povahy a večerní orgie pravice. Někteří lidé by byli rádi, kdyby se na vše zapomnělo. Ale na některé věci se nedá a nesmí zapomenout. Protože se skutečně staly. Život v limbu je kniha, která je má připomínat. Případová studie, kterou bez potíží můžeme použít na jakékoliv jiné město s podobným osudem v oblasti bývalé Jugoslávie.
Základním problémem je polarizace. Srbové a Chorvati spolu v praxi možná mohou i fungovat, ovšem jen dokud se neotevře otázka operace Bouře. Jedná se o legitimní vítězství chorvatské armády, anebo o genocidu srbského obyvatelstva? Obě etnické strany staví své narativy do naprosté opozice. Ale opět připomeňme: Bouře se nerozpoutala sama od sebe. Muselo jí něco předcházet, expozice i kolize. […]
Vypadá to jako děsivě složitý koncept, ne však nemožný. A zhola nezbytný, aby se z tak komplikované situace složila jakákoliv skládačka. Nesmíme totiž zapomínat, že v Kninu žili i Chorvaté, kteří za války zažili dost utrpení a různé druhy mučení, včetně provizorních vězení a lágrů. A stejně tak i Chorvati po skončení války leccos Srbům odepřeli, zničili jim majetky a pozabíjeli spoustu nevinných srbských civilistů, stejně jako Srbové chorvatských začátkem války. Bouře je tedy důsledek, nikoli příčina.
Proto Život v limbu nevyhovuje nikomu, protože se šťourá v ranách, které by obě strany rády neviděly. Obzvlášť patrné to bylo během křtu knihy v Kninu. Ten náboj a tenze! Knin totiž v jednom okamžiku získal silnou moc a chytil vítr do zad a z pozice trpaslíka mohl tlouct mnohem větší a silnější, kteří mu to nesměli vrátit. Ta nadutost kulminovala ve chvíli, kdy dostal naloženo takovým způsobem, že už se z toho nikdy nevzpamatuje. […]
Ve svém díle se intenzivně zabýváte uprchlíky. Jak vaše vlastní zkušenost ovlivňuje přístup k současným uprchlíkům?
Balkánské trase, potažmo její bělehradské fázi, se věnuju od roku 2015, doslova od příchodu prvních syrských migrantů. Tehdy se stydlivě motali kolem bývalého železničního nádraží a parku u někdejšího výstupního peronu bělehradské autobusové stanice. Právě z tohoto místa a jeho bezprostředního okolí se během všech těch let stalo jejich centrum. A Bělehrad se tak proměnil v jakýsi nervový uzel, z kterého vedly další cesty do Maďarska, Chorvatska, Bosny a Rumunska. O něco dříve byl zaznamenán podobný masový odliv obyvatel Kosova směrem k Maďarsku. Jako by se jednalo o předehru.
První vlna byla opravdu největší, doslova tsunami jednotlivců i rodin. A Bělehrad pro ně byl klíčovým stanovištěm. Poslední zastavení před hranicemi Evropské unie pro uprchlíky ze Sýrie, ale také z Afghánistánu, Pákistánu, Íránu, Iráku, Somálska…
V říjnu roku 2016 jsem v opuštěných hangárech za autobusovým nádražím narazil na více než tisícovku „skrytých“ uprchlíků, povětšinou Afghánců, kteří se předtím vydali směrem k maďarské hranici, odkud byli brutálně vraceni zpátky do Bělehradu. Vzhledem k tomu, že tábory byly přeplněné a pro mnoho z nich tam nebylo místo, rozhodli se mnozí vzít osud do svých rukou a přejít hranici na vlastní pěst. V naivní představě, že ve jménu lidskosti budou hranice otevřené, squatovali v opuštěných hangárech a – jak už to tak chodí – namísto dní čekali dlouhé měsíce. Na rtech měli vždy jednu a tu samou otázku: Kdy se otevřou hranice? Odpovědi se však nikdy nedočkali. Právě zde je zastihla zima, která celou situaci dovedla až na hranici humanitární krize. A to přímo v srdci dvoumilionového města.
Klíčovou úlohu pro pomoc těmto lidem asi sehrála fotografie. […]
Já ta místa, dokazující novou dimenzi toho, kam jsme až klesli, stále sleduju a fotograficky dokumentuju. Během dalšího vývoje situace se postupně vytrácela i empatie místního obyvatelstva, momentálně se tak setkáváme s výrazně negativní protiimigrační kampaní. Musíme přitom pochopit beznaděj, s níž se ti lidé potýkají. Oni tu být nechtějí, v Srbsku jsou uvězněni. Jsou-li tedy nervózní a podráždění, pak je potřeba si uvědomit, že se jim nedostává žádné pomoci ani podpory a jejich situace je opravdu katastrofální. […] Čím dál častější jsou i mezirodové spory, obzvlášť u Afghánců. Jsem přesvědčený, že by všichni do jednoho okamžitě Srbsko opustili, kdyby se pro ně hranice otevřely. I oni jsou svým způsobem ve svém limbu. Možná si ani neuvědomují problémy, do nichž se zapletli. Problémy, pro které nevidím žádné řešení. Mezi otevřenou náručí pro lidi v nouzi a hromadně se šířícími hesly či graffiti „Stop migrantům“ je jen tenká linie.
Před touto migrační vlnou se Srbsko potýkalo už s vlnami uprchlíků z Chorvatska, Bosny, bývalé Krajiny. A nakonec i z Kosova. A to mluvíme o čísle 500 000 až 700 000 lidí. Migrace v Srbsku je konstantou už třicet let. Samozřejmě že mezi uprchlíky nejsou všichni jen dobráci. […] Problém je, když tento pohled začneme generalizovat. Vznikne stereotyp, který se pak stane dominantním. A přesně tak je tomu i teď. Jakožto někdo, kdo mezi těmi lidmi tráví šest let, i jako ten, kdo byl sám uprchlíkem z Chorvatska a prošel si částí té Golgoty, kterou si teď procházejí oni, si dovoluju tvrdit, že těm lidem rozumím. Nejvíc se toho pozná pohledem z očí do očí. V těch jejich převládá smutek, strach, beznaděj, vyčerpání. Nejistota. Cesty zpět není, cesta kupředu je nejasná. Iluze, kterou následovali, se cestou vytratila.
V Bělehradě dnes máme Národní patroly sestavené z mladých extrémních pravičáků, kteří doslova loví migranty po městě. Pokud mezi uprchlíky existoval nějaký práh tolerance a důstojnosti, není se čemu divit, že zmizel, nebo se smrskl. Pamatuju si, jak jsem se u těch lidí v hangárech setkal s pro mě nevídanou pohostinností, takovou jsem nikde v Srbsku dosud nezažil. Chci jen říct, že my všichni se můžeme ocitnout v jejich kůži. Život je nepředvídatelný. Potkával jsem příkladné mladé lidi a studenty, intelektuály. Sám jsem byl v koloně traktorů, takže vím, jaké to je. […]
Přestože můj uprchlický příběh a osudy emigrantů na Balkánské trase jsou podstatně rozdílné a zcela nesrovnatelné, mají paradoxně i hodně společného. Jsou dohrou válečných konfliktů. Moje bouřlivá avantura trvala zhruba deset dnů a nocí, sedm set kilometrů na rozdrncaném traktoru. Jednosměrná cesta s poměrně jasným místem určení – Srbsko. Nešlo o mé přání, neměl jsem na výběr. Kvůli etnické příslušnosti pro mě i ostatní bylo Srbsko v tom okamžiku jediným možným útočištěm. Můj útěk byl živelnou událostí, překvapivým traumatem.
Ti současní uprchlíci jsou, stejně jako já, praví váleční uprchlíci. […]
Máte-li vlastní zkušenost s utíkáním, není tak těžké zachytit tu linku i u lidí z Afghánistánu a Sýrie. Mnohem snáze pak porozumíte tomu, čím vším si museli projít, než kdybyste jejich osudy sledovali z tepla a pohodlí domova. Při fotografování s nimi tím traumatem znovu procházím, žiju jejich život. Právě díky tomuto bezprostřednímu přístupu se můžu dostat až na dřeň, a to bez jakýchkoli předsudků a stereotypů. Je až k nevíře, jak se pak, když vycítí tyto vibrace, začnou otevírat, jak beze zbytku odhalí své pocity v surové realitě.
Já už jsem si svůj život mezitím vybudoval. Podaří se jim však za takových okolností totéž? Pochybuju. Nejsem pesimista, jen na konkrétních příkladech jednoduše vidím, že zde nemají žádnou perspektivu a vyprchané iluze je mohou dovést do extrému, před nímž ve skutečnosti utíkali. Až jim vychladnou hlavy a uvědomí si svou realitu.
Ze srbštiny přeložil Jakub Novosad
Igor Čoko
se narodil v jugoslávském Kninu v roce 1975. Absolvoval etnologii a antropologii na Filozofické fakultě v Bělehradě. Profesí dokumentární fotograf, který z perspektivy vizuálního antropologa dokumentuje život, estetiku ulice i problematiku menšinových skupin, je autorem čtyř knih fotografií a více než čtyřiceti autorských výstav a přednášek po celém světě. Jeho fotografické knihy jsou součástí kolekce knihovny nadace Hasselblad ve švédském Göteborgu. Je zakladatelem a redaktorem fotografického portálu www.grains.rs, který se věnuje angažovanému dokumentarismu ve fotografii. Od roku 1995 žije a pracuje v Bělehradě.