Dne 28. června 1948 vydalo Informační byro komunistických a dělnických stran rezoluci o situaci v Komunistické straně Jugoslávie (KSJ). Rezoluce účelově a nespravedlivě obvinila její vedení v čele s Josipem Brozem Titem z řady pochybení. Jugoslávští komunisté přitom až do nedávna prováděli nejdůsledněji ze všech východoevropských satelitů politiku sovětizace a Moskva je ostatním východoevropským státům dávala za příklad. Titovo vedení se však zároveň nemínilo smířit s podřízeným postavením a přeměnou v pouhý satelit sovětské velmoci a postavilo se sovětskému nátlaku na odpor.
Rezoluce vyzvala jugoslávské „zdravé síly“, aby špatné vůdce nahradily novým vedením. Tito a jeho spolupracovníci však pomocí stalinistických metod včetně represe tomuto scénáři úspěšně zabránili. […]
Ve druhé polovině roku 1948 se ve všech zemích takzvané lidové demokracie a v Sovětském svazu ustavily skupiny jugoslávských politických emigrantů. Jejich úkolem bylo vést propagandistický boj proti Titově klice a připravovat se teoreticky i prakticky na převzetí moci ve vlasti po její porážce. Od Polska po Albánii jugoslávští informbyrovci (jak je pejorativně označoval Titův režim) vydávali časopisy, ilegálně kolportované do Jugoslávie, a dostali k dispozici rozhlasové vysílání v jugoslávských jazycích.
Takzvaná jugoslávská informbyrovská emigrace nebyla nijak zvlášť početná. Podle poněkud nadsazených údajů Titovy zpravodajské služby UDBA jich ve všech zemích sovětského bloku bylo necelých pět tisíc. Na základě našeho bádání prošlo v Československu sdružením jugoslávských politických emigrantů 174 a obdobnou organizací v Maďarsku 132 osob. Stabilně však čítala československá skupina kolem 160 dospělých členů (a asi 30 dětí) a maďarská 72 antititovců. I když tento počet nebyl nijak závratný, představovali Jugoslávci v zemích sovětské zájmové sféry komunitu, skrze jejíž výzkum můžeme sledovat dobové postoje mocenských orgánů i společnosti vůči cizincům a dobovou konstrukci politického uprchlíka. Podívejme se tedy podrobněji na podmínky antititovských emigrantů v československém a maďarském prostředí.
HOSTITELÉ: POMOC I PORUČNÍKOVÁNÍ A REPRESE
Zformování skupin jugoslávské politické emigrace v zemích sovětského bloku nebylo pouze vyjádřením vůle samotných emigrantů. Od počátku akci dle společného scénáře koordinovala Moskva skrze představitele stranického aparátu VKSb, sovětskou diplomacii i sekretariát Informačního byra. Sověti dávali instrukce jak emigrantům, tak jejich patronům ve vedení jednotlivých komunistických stran. […]
Obě komunistické strany, KSČ i Maďarská strana pracujících (MSP), jako součást mezinárodního komunistického hnutí formálně ctily étos internacionální pomoci pronásledovaným soudruhům kdekoliv ve světě. Českoslovenští komunisté měli z meziválečného období značné zkušenosti s podporou zahraničních komunistů, kteří se uchýlili do ČSR. Československá pobočka mezinárodní stranické humanitární organizace Rudá pomoc, jejíž rozvoj umožnila prvorepubliková demokracie, působila napříč stranou až na lokální úroveň a ovlivňovala tak i postoje řadového členstva KSČ. V Maďarsku byla taková zkušenost podstatně slabší. Komunisté byli po pádu Maďarské republiky rad v roce 1919 zakázáni, pronásledováni a jejich strana většinu aktivit přenesla do exilu. Mezinárodní solidaritu tak poznávali spíše z pozice jejích příjemců, a to jak v pozitivním, tak i tragickém smyslu. […] Zejména vedoucí komunisté se tak v mezinárodním komunistickém prostředí pohybovali zcela přirozeně, osobně se znali a nutnost boje za cíle proletářské revoluce vnímali v širokém, mezinárodním i světovém kontextu. Zároveň byli ovšem zvyklí, že iniciativa k akci vychází z moskevského centra, zatímco na jednotlivcích a národních komunistických stranách je zvolenou linii uvádět do praxe.
V Československu měl péči o politické emigranty na starost vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřich Geminder. Jako dlouholetý vysoce postavený úředník Kominterny budil v Moskvě jistý respekt. Například sovětští představitelé v rámci Informačního byra bývali dříve jeho podřízení. Tohoto svého postavení využíval i k tomu, aby z pokynů přicházejících ze sovětských míst uplatňoval jen to, co sám uznal za vhodné a v československém případě proveditelné. Autoritativně vystupoval i vůči jugoslávským emigrantům, pokud se dožadovali stejných podmínek jako v SSSR a dalších zemích. Když byl v roce 1951 Geminder odstraněn a následujícího roku odsouzen k smrti, v obdobné linii pokračovala jeho nástupnice Anna Baramová.
V Maďarsku řídil záležitosti politických emigrantů přímo generální tajemník strany Mátyás Rákosi. Také on se v Moskvě těšil jako dlouholetý vězeň horthyovského režimu, funkcionář Kominterny a exilový vůdce nemalé autoritě. […]
Na druhé straně však Geminder hájil politickou emigraci jako oblast své výhradní kompetence a chránil tak emigranty před mocí podezřívavé Státní bezpečnosti. Naopak v Maďarsku měla státní bezpečnost ÁVH při nakládání s emigranty zcela volnou ruku. Úzká součinnost vedení maďarské strany s bezpečností vedla mimo jiné i k využití emigrantů v inscenaci procesu s bývalým ministrem zahraničí Lászlem Rajkem, který byl v září 1949 odsouzen k smrti jako titovský agent. Vedoucí emigrantští funkcionáři v čele s Lazarem Brankovem sehráli roli hlavních svědků i spoluobžalovaných. Brankov byl odsouzen na doživotí. Naopak v Československu StB do prostředí emigrantů pronikla ve větší míře teprve po Geminderově pádu (v listopadu 1952 byl odsouzen k smrti v procesu s protistátním spikleneckým centrem). Ani potom se jí však nepodařilo kvůli odměřenosti pracovníků stranického aparátu prosadit mezi emigranty svoji linii. Žádný velký proces s účastí jugoslávských emigrantů se tak v Československu nekonal.
BOJOVAT, NEBO SE UČIT OD HOSTITELŮ?
Rozdíly v přístupu k emigrantům ovšem jen částečně odrážely odlišnosti v povahách zmíněných funkcionářů. Další důvody můžeme najít v lokálním kontextu a v odlišné míře sebevědomí maďarských a československých komunistů. V obou zemích získala na počátku výsadní postavení elitní skupina emigrantů, složená z diplomatů, vesměs bývalých partyzánů. V Československu se vedení chopili pracovníci diplomatických zastoupení Jugoslávie v USA, kteří do léta 1948 působili na ambasádě ve Washingtonu a v misi při OSN v New Yorku. V Maďarsku získala hlavní slovo skupina okolo dosavadního tajemníka jugoslávského velvyslanectví v Budapešti Lazara Brankova. Obě s podporou sovětských míst chápaly emigraci jako aktivitu profesionálních revolucionářů. Vůči obyčejným Jugoslávcům, kteří se k emigraci chtěli připojit, přistupovali s nedůvěrou jako k potenciálním Titovým agentům. Tím vytvářeli mezi vedením a řadovými členy silnou bariéru.
V Československu se zájemci rekrutovali zejména ze zdejší relativně početné jugoslávské komunity. Mnozí však sítem prověřování, které měli vedoucí emigrace v kompetenci, neprošli. […]
Pracovníci sekretariátu ÚV KSČ pod Geminderovým vlivem nicméně záhy začali vedle propagandy prosazovat odlišnou koncepci, zaměřenou na přípravu kádrů pro úkoly v Jugoslávii po očekávané porážce Tita. Namísto profesionálních revolucionářů, partyzánů, začali českoslovenští komunisté prosazovat emigranty z řad jugoslávských studentů vysokých škol a tzv. mladé dělníky, pocházející z třítisícové skupiny učňů, kteří se v letech 1946–1948 učili dělnickým specializovaným profesím v československých průmyslových podnicích. Ambicí KSČ bylo vychovat z mladších, tvárnějších emigrantů kádry obrozené KSJ, která bude řídit ve své vlasti budování socialismu podle zásad, jež měly vycházet z československé praxe. Tuto koncepci se přitom podařilo Geminderovým favoritům, jimiž nahradil původní vedení, nakonec prosadit i ve skupinách emigrantů v dalších zemích, včetně Maďarska. Po vleklé krizi způsobené zatčením a odsouzením první generace emigrantských vůdců v souvislosti s Rajkovým procesem ji přišel v roce 1951 do Budapešti naplňovat dosavadní člen pražského vedení Boris Verstovšek.
Politická emigrace měla být pochopitelně pouze dočasná. Po odstranění Tita se emigranti měli vrátit domů. Názory na podmínky jejich pobytu v hostitelské zemi se však podstatně různily. KSČ vycházela z principu, že emigranti by se neměli v Československu příliš zabydlovat, jelikož by tím ztráceli revoluční zápal, a nakonec možná i vůli se vrátit. Měli být do určité míry izolováni od okolního prostředí. Rodiny s dětmi obývaly jednu pražskou vilu, ve které vytvořily společnou domácnost. Svobodní byli ubytováni v internátním zařízení, Domě jugoslávské mládeže v Žitné ulici. Studenti bydleli v Komenského, bývalé Titově, koleji ve Střešovicích. Podporováno bylo kolektivní trávení volného času. Naopak integraci a podporu sounáležitosti se zemí exilu KSČ zdůvodňovala jako cestu, jak emigranty zbavit škodlivých titovských návyků.
[…]
Prvními jugoslávskými emigranty, kteří československé občanství obdrželi, byli manželé Josip a Atena Milunićovi. V roce 1956 si jej po dlouhém vyjednávání vyžádali, aby mohli na základě mezinárodního práva od Jugoslávie požadovat vydání svých čtyř dětí. Po rozpuštění emigrantské organizace v roce 1954 si o občanství zažádala většina emigrantů. Předpokladem pro jeho udělení bylo, že již nebudou považováni za emigranty a nebudou se veřejně, avšak ani soukromě zajímat o dění ve své staré vlasti.
MOHOU BÝT ČLENY STRANY I CIZINCI?
Přístup ke členství v komunistické straně byl vymezen podobným způsobem. Do KSČ mohli od roku 1948 vstoupit i cizinci. Řada jugoslávských starousedlíků tak učinila hned po druhé světové válce. V září 1948 vznikla zvláštní stranická organizace jugoslávských emigrantů při ÚV KSČ. Členství v ní však měli zaručeno jen dosavadní členové KSJ. Navíc se v ní uplatňoval jugoslávský model elitní organizace profesionálních revolucionářů, nikoliv československý typ masové strany, takže stranicky organizována byla asi jen třetina emigrantů. V roce 1950 KSČ provedla přes protesty části emigrantských předáků rozsáhlý nábor mezi mladými dělníky a studenty, takže se téměř všichni členové emigrantského sdružení stali zároveň členy stranické buňky. Roku 1952 nicméně KSČ ke členství cizinců zásadně změnila postoj. Členy KSČ mohli od té doby být pouze českoslovenští občané. Zvláštní stranická organizace emigrantů byla zrušena, což pro přesvědčené jugoslávské komunisty znamenalo potupu. Jednotlivě pak začali do KSČ vstupovat až jako občané ČSR od druhé poloviny padesátých let. Oproti tomu v Maďarsku se postupovalo obdobně jako v případě státního občanství a prověření emigranti mohli vstoupit do MSP. Procedura však zjevně odpovídala jugoslávskému stranickému modelu, jelikož členy se stala jen necelá polovina organizovaných emigrantů.
Po Stalinově smrti a ukončení sovětsko-jugoslávské roztržky byla v roce 1954 činnost emigrantských organizací ze dne na den zastavena. Někteří emigranti se zklamaní vrátili domů, kde se však jako nespolehlivé živly stali občany druhé kategorie. Většina se proto rozhodla zůstat v exilu, aniž by si uvědomovali následky. V lepším postavení byli mladší lidé. Osvojili si jazyk, dovedli se přizpůsobit místnímu prostředí, našli si životního partnera a založili rodinu. Někteří se stali dokonce vysokoškolskými pedagogy a vědci, k čemuž jim ovšem nezřídka pomohla i jejich oddanost komunistické straně. V Československu se tak například etabloval historik Veselin Starčević, v Maďarsku působil jako profesor srbochorvatštiny na budapešťské univerzitě Ivan Morkuter. V Maďarsku se emigranti častěji uplatnili v organizaci srbské a chorvatské menšiny a obecně v aktivitách souvisejících s bývalou vlastí. Naopak Československo bývalým emigrantům v podobném veřejném působení bránilo. Dělo se tak ovšem zejména na nátlak Jugoslávie, která reagovala na každé mediální vystoupení některého z informbyrovců ostrými protesty.
Jugoslávští emigranti se tak v Československu a Maďarsku na konci čtyřicátých a padesátých let setkali s podmínkami v mnohém odlišnými: stupněm jazykové a kulturní bariéry, mírou akceptace či specifickými politickými a právními zvyklostmi. Zatímco v Československu jim byla příznivější společenská rovina, v té politické jim vycházeli vstříc spíše maďarští patroni. Na druhé straně československá koncepce sžívání emigrantů se zemí exilu, přenesená posléze i do Maďarska, usnadňovala jejich začlenění do každodenního života společnosti. V obou zemích většina emigrantů přijala nabídku osobního profesního rozvoje, který jim přinesl společenský vzestup a prestiž. Prostřednictvím svých českých, respektive maďarských životních partnerů se také začlenili do většinové společnosti. Na svou starou vlast však nikdy nezapomněli. Rok 1948 pro ně představoval trauma, které si nesli až do konce svého života.