pokud bychom hledali témata, jež jednoznačně polarizují debatu i společnost (nejen českou), na čelném místě by se jistě objevili uprchlíci. Obzvláště po migrační vlně z let 2015/2016 se argumentační pole diskuse o této problematice značně zúžilo a rétorika vyostřila. Svou roli zde jednoznačně sehrály rychle se šířící informace pomocí internetu a také sociální sítě se zkratkovitou komunikací. A pak rovněž neochota položit si základní otázku: Jak se z člověka stane uprchlík?
Být uprchlíkem/běžencem/utečencem není primárně svévolné rozhodnutí. Hybatelem může být válka, politická či konfesní represe, environmentální krize. Řečeno v hyperbole, uprchlická problematika je v dějinách lidstva od samého počátku – jak jinak vnímat vyhnání z Ráje? A touhu vrátit se?
Autoři a autorky květnového tematického bloku se na uprchlickou problematiku podívali z nečekané perspektivy. Pod nejednoznačně znějícím názvem „Nekonvenční“ uprchlíci připomínají jednak sedmdesát let, která letos uplynou od podpisu konvence o právním postavení uprchlíků, jednak svou pozornost zaměřují na běžence, kteří se uchýlili do zemí, z nichž se naopak tehdy kvůli nedemokratickému politickému režimu prchalo. Věnují se tak období, které se jinak v českém prostoru vymezuje dvěma limitami, jež jsou pro chápání uprchlických „vln“ 20. století v české soudobé společenské paměti svým způsobem symptomatické: koncem třicátých let (a následně druhou světovou válkou) a koncem let osmdesátých (se změnou politického režimu ve východním bloku).
Pěkný čas bez politických turbulencí!
Za redakci
Iveta Coufalová