První maďarský film o uprchlících z Řecka, Před bohem a lidmi (Isten és ember előtt; 1968), režíroval populární režisér Károly Makk. Byl to však počin natolik neúspěšný, že jej autor Makkovy biografie později označil za jediné jeho dílo, na které se všichni snažili rychle zapomenout. Režisérův pokus vytvořit film o řecké diaspoře v Maďarsku byl součástí sílícího zájmu tamní veřejnosti o komunitu uprchlíků poté, co se v Řecku v roce 1967 chopila moci vojenská diktatura. Tato událost jim jakožto stoupencům levice vzala naději na brzký návrat do vlasti. Ačkoli přitahovali pozornost ve všech socialistických státech, v Maďarsku zažehli fantazii umělců více než jinde. Zatímco zprvu jejich díla líčila Řeky především jako exotické cizince a hrdinné partyzány, následně častěji volila dokumentaristický přístup, na němž maďarští umělci spolupracovali se svými řeckými kolegy.
Během socialismu byly řecké postavy pro maďarskou kulturu užitečné, protože umožňovaly vyzdvihnout vstřícný postoj země vůči řeckým partyzánům. Tato okolnost byla pro obraz komunistického Maďarska o to důležitější, že režimu chyběly vlastní dějiny protifašistického partyzánského boje. V nedávné době se řecké postavy znovu objevily v beletrii jako užiteční outsideři nastavující zrcadlo maďarské společnosti. […]
EXOTIČTÍ CIZINCI
V Maďarsku, tak jako v jiných socialistických státech, tvořili řeckou komunitu především lidé, kteří z Řecka uprchli v důsledku občanské války (1946–1949). Po následujících dvacet let maďarská i řecká komunistická strana považovaly jejich emigraci pouze za dočasnou. Zklamání z nástupu junty v roce 1967, který jejich návrat opět oddálil, podnítilo Károlyho Makka k tomu, aby oslovil spisovatele a scenáristu Lajose Galambose s návrhem společně natočit film o uprchlících z Řecka. Krátce poté Galambos vydal novelu s názvem Řecký příběh (Görög történet) a napsal scénář pro film Před bohem a lidmi. Novela dramaticky popisuje zánik řecké kolonie v komplexu budapešťské tabákové továrny a generační konflikt jedné z rodin vyplývající z tlaku na asimilaci. Rodina žije v této továrně stejně jako polovina řeckých uprchlíků během prvních let jejich pobytu v Maďarsku. […]
Jelikož byl otec rodiny partyzánem v občanské válce, není jejím členům dovolen návrat do vlasti. To je přitom životním cílem obou rodičů, kterého se matka snaží dosáhnout tím, že provdá dceru Aniku za známého v Řecku. […] Anika umírá, když se jako moderní Antigona prochází po zchátralých budovách tabákové továrny, určených k demolici. Ve verzi pro filmový scénář byla tato dějová linie rozvolněna a její postavy byly značně zjednodušeny. Především Anika se ve filmu stala pasivní obětí krutosti své vlastní matky. Tu hrála divadelní a filmová hvězda Irén Psota, která byla pro roli trpící řecké ženy vybrána i proto, že dříve proslula svým ztvárněním Sofoklovy Elektry v televizním filmu z roku 1962.
Z úvah Galambose a Makka vyplývá, že se chtěli zabývat univerzálními tématy, jakými jsou stesk po domově a konflikt mezi tradicí a modernitou. Přesto se chytili do pasti exotizace postav, a to především kvůli metodám, které si zvolili pro vyjádření všeobecné platnosti tématu. Zaprvé přidali vrstvu odkazující na antická dramata, čímž příběh vzdálili soudobému obecenstvu. Tento krok lze vysvětlit dlouhou tradicí pozitivního přijímání řecké antické kultury maďarskou veřejností oproti novořeckým vlivům, které se v zemi začaly výrazněji projevovat až po roce 1967. Ještě problematičtější je Galambosovo rozhodnutí řecké postavy ozvláštnit zapojením stereotypů o „jižanech“ jako „přílišně vášnivých“ a „násilnických“. Tím umocnil dichotomii mezi „námi“ (Maďary) a „těmi druhými“ (cizinci).
[…]
Jedná se o příběh dospívání mladého muže v době komunistického převratu v Maďarsku (1947–1948). Jeho setkání s řeckým partyzánem Iliasem Khristosem sehraje v jeho životě formativní úlohu. Ilias se staví proti manipulativním a násilným metodám, k nimž se maďarští komunisté uchylovali, aby přinutili rolníky vstoupit do kolchozu. Kvůli nedorozumění ho ale nakonec skupina rozlícených rolníků zabije. Řada kritiků, ale i režisér filmu považovali za nutné, aby byl tento spravedlivý partyzán, stavěný do kontrastu vůči místním komunistům, cizinec. Režisér měl za to, že nově příchozí musí být Řek, protože jedině člověku, který právě riskoval svůj život ve válce, divák uvěří, že raději nasadí život, než aby nečinně sledoval, jak jsou jeho komunistické ideály zrazovány nečestnými praktikami.
DOKUMENTARISTICKÝ PŘÍSTUP
V roce 1969 si maďarská veřejnost, která měla ještě čerstvě v paměti oba výše uvedené filmy, mohla v knize Z Olympu do Angyalföld (Az Olimposztól Angyalföldig, 1969) přečíst životní příběh skutečné uprchlice z Řecka – Vangelió Caruhové (Evangelia Tsaroucha), mladé učitelky novořečtiny v Budapešti, která do Maďarska dorazila jako dítě. Ačkoli bylo toto dílo prezentováno jako román pro mládež a dočkalo se i literární ceny, jednalo se spíše o životopis. Caruhové příběh vypráví Klára Szőllősyová, její maďarská přítelkyně, spisovatelka a překladatelka. Touto společnou knihou se Caruhová a Szőllősyová staly průkopnicemi dokumentaristického přístupu zkoumající řeckou komunitu v Maďarsku.
Caruhová byla uznávaná coby zprostředkovatelka řecké kultury. Z toho důvodu ji Imre Gyöngyössy a Barna Kabay přizvali ke spolupráci na natáčení dokumentárního filmu o obyvatelích řecké vesnice v Maďarsku – Beloiannisz, v níž mimo jiné Caruhová sama vyrostla. Vesnice byla založena v roce 1950 pro uprchlíky řecké občanské války a v roce 1952 pojmenována po řeckém komunistickém mučedníkovi Nikosovi Belojannisovi. Spolupráce Caruhové, Gyöngyössyho a Kabaye vyústila ve čtyřdílný dokumentární seriál Memento, který maďarská televize odvysílala v roce 1975. Ten pod dojmem pádu vojenské diktatury v Řecku (1974) znovuotevřel diskusi na téma možného návratu do vlasti. Vesničané v něm probírají těžká rozhodnutí, která by v takovém případě museli učinit. Ústředním motivem ale zůstává jejich partyzánský boj, a v tomto ohledu je toto dílo především mementem války. V maďarském tisku se seriál dočkal značného ohlasu. […]
Touha po návratu do vlasti byla důležitým motivem jak v exotizujícím, tak i v dokumentaristickém pojetí řeckých postav už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Návrat uprchlíků do Řecka se ale ve větší míře uskutečnil až v letech osmdesátých, kdy to změněná politická situace v zemi umožnila. Podstatná část řecké diaspory této možnosti využila, ale menší řecká komunita zůstala – a znovu vstoupila do literatury.
LITERÁRNÍ FIKCE
Krisztina Tóthová pojednala o fenoménu kulturního šoku na obou stranách v povídce Středeční poledne (Szerda dél, 2009), v příběhu maďarských žen, které řeckým mužům nabídnou těstoviny s mákem. Tento neznámý pokrm v nově příchozích vzbudí dojem, že dostávají těstoviny s popelem na znak ponížení. Proto mák z těstovin smyjí. Ženy se také cítí ponížené – tím, že muži jejich jídlo odmítli.
Další autor, György Spiró, použil skutečnou osobu řeckého sochaře Memose Makrise jako epizodní postavu v románu Jarní výstava (Tavaszi tárlat, 2010). Makris se tu objevuje v roli podobné Iliasovi, oslavovanému hrdinovi z Vymrštěného kamene. Maďarští kolegové ho vnímají jako statečného a upřímného. […]
Na konci desátých let 21. století se uprchlíci objevili v maďarské detektivní literatuře prostřednictvím Tajemství mořské panny (A Sellő titka, 2019) spisovatelky Évy Cserhátiové. Tento obsáhlý detektivní příběh sleduje několik dějových linií v různých časových vrstvách. Jeden z protagonistů, Makedonec Mitre, je v roce 2015 postarší muž, jehož sestra Lena je zavražděna. Oba dorazili jako dětští uprchlíci v době řecké občanské války na nádraží Keléti v Budapešti. Příjezd velké skupiny syrských migrantů, kteří v roce 2015 uvázli na stejném nádraží, záměrně není součástí děje. Přesto emotivní záběry dětí, které sem přicestovaly z Řecka ve čtyřicátých letech, nemohou nepřipomenout dramatické scény z roku 2015.
Prostřednictvím životů Mitrea a Leny dává román nahlédnout do dějin uprchlíků od samého počátku až do roku 2015, zatímco osud jejich matky, Mitry, zatčené partyzánky, evokuje hrůzy, které prožily mnohé matky dětí, jež zůstaly v Řecku: pocity viny, sexuální násilí, nechtěné těhotenství a mučení. Vyprávění je silně ovlivněno autorčiným odhodláním psát o těch, na které dějiny zapomněly, hlavně o ženách a dětech. Čtenáři se seznamují s dějinami společně s maďarskými detektivy, kteří potřebují porozumět původu řecké diaspory, aby rozuzlili případy sériových vražd. Do románu se nejspíš začtou kvůli tajemství Mořské panny, sochy vytvořené řeckými umělci v Budapešti, ale až ho dočtou, odnesou si povědomí o tom, jak traumatický dopad má válka na ženy a děti, z nichž dělá uprchlíky.
Z angličtiny přeložila Anna Pilátová