Panagiotis Gekas, bývalý dětský uprchlík řecké občanské války (1946–1949), přemítal o počátcích své životní dráhy takto: Ptám se sám sebe: Opustily jsme my děti tehdy Řecko, přestěhovaly jsme se, odvlekli, sesbírali a odvedli nás pryč, nebo jsme snad, jaký nesmysl, dobrovolně odešli do emigrace? Právě válka ho přiměla vydat se na dlouhou cestu z Řecka do východního Německa, takže ještě v dospělém věku obtížně hledal slova, která by vystihla podstatu jeho uprchlického příběhu.
Panagiotis byl jedním z tisíců dětí, které byly na konci čtyřicátých let nuceny opustit severní Řecko, aby unikly stupňujícímu se konfliktu mezi antikomunistickou vládou v Athénách a prokomunistickou Řeckou demokratickou armádou (DSE). Jakožto děti partyzánů a místních rolníků, kteří byli spolu s ustupující DSE postupně evakuováni přes hranici do sousedních komunistických států (Albánie, Bulharska a Jugoslávie), nalezly útočiště v zemích východního bloku. Jaké byly humanitární a politické aspekty spojené s jejich přijetím, zaopatřením a percepcí v NDR a Československu jakožto hostitelských státech?
ÚNOS, NEBO ZÁCHRANA?
Řecká občanská válka se především po vyhlášení Trumanovy doktríny v únoru 1947 proměnila v jedno z prvních studenoválečných bojišť. Vojenská, politická a ekonomická intervence USA přispěla v říjnu 1949 k porážce DSE vedené Komunistickou stranou Řecka (KKE). Tu navzdory její stalinistické orientaci Sovětský svaz rozhodujícím způsobem nepodpořil. Konflikt se stal předmětem mezinárodního zájmu a podobně zpolitizovaná byla i poskytnutá humanitární asistence. Občanská válka způsobila obrovské lidské ztráty a značnou materiální škodu. Celkový počet obětí byl často rozporován […].
Současně konflikt vyvolal masivní vnitřní vysídlení obyvatelstva a vynutil si početnou a heterogenní politickou emigraci. Ta sestávala jak z dospělých, tak z dětských uprchlíků, z přesvědčených komunistů i nekomunistů (mezi nimi válečných zajatců DSE), příslušníků řecké a dalších místních národností. Evakuace dětí z oblastí zasažených válkou do sousedních států byla zahájena v lednu 1948, v závěru války je následovali dospělí uprchlíci. Jejich počet se stal opět předmětem dohadů. Zatímco některé zdroje uvádějí až 100 000 osob, běžně citovaný údaj antropologů Loringa Danfortha a Riki van Boeschoten dospěl k součtu 55 881 uprchlíků, z nichž 17 913 byly děti.
K podobné činnosti se uchýlily též Athény. […]
Otázka, zda děti byly řeckou komunistickou stranou „uneseny“, nebo „zachráněny“, se řešila též na úrovni OSN. Poměrně umírněná a vyvážená zpráva Zvláštní komise OSN pro Balkán (UNSCOB) z června 1948 připustila, že určit přesný počet evakuovaných dětí je extrémně složité, stejně jako odhadnout do jaké míry byla jejich emigrace vynucena, či odsouhlasena jejich rodinami. Danforth a van Boeschoten pak identifikovali spektrum donucení, které zachycuje škálu situací buď nevyhnutelně vyplývajících z okolností občanské války, anebo čas od času skutečně vynucených ze strany KKE.
Historiografie se dosud převážně věnovala střetávajícím se interpretacím občanské války oběma stranami konfliktu stejně jako politické emigraci a spornému termínu paidomazoma. Otázka humanitární pomoci poskytnuté uprchlíkům zeměmi východního bloku však zůstává do značné míry nerozporována. Bývá prezentována jako projev proletářského internacionalismu, akt soudružské solidarity, projevující se humanitárním úsilím zaměřeným na fyzické prospívání i vzdělávání a profesionální rozvoj příjemců pomoci. Přitom je pozoruhodné, že dokonce i k dětským uprchlíkům, které ani tehdy nebylo možné považovat za zcela dobrovolné emigranty a kteří ani zpětně samy sebe takto nevnímali, přistupovali jejich současníci i úřady jako k soudruhům. […]
POLITICKÁ SOLIDARITA
Levicové režimy v Československu a NDR přirozeně stranily KKE, a i z toho důvodu souhlasily s přijetím určitého počtu uprchlíků. Dle odhadů převzalo Československo mezi dubnem 1948 a prosincem 1949 celkem 5185 dětí a mezi srpnem 1949 a lednem 1950 ještě 6910 mužů a žen. NDR, která se jako stát ustavila teprve v říjnu 1949, přijala téměř výhradně děti a mládež ve věku 8 až 17 let v doprovodu několika málo učitelů a stranických funkcionářů. Nejprve v srpnu 1949 dorazilo přibližně 340 dětí, po nichž v červenci 1950 následoval větší transport se zhruba 800 Řeky.
Jako součást koordinované akce východního bloku bylo hnutí solidarity vůči takzvanému demokratickému Řecku v souladu s ideou proletářského internacionalismu, zároveň ovšem bylo politickým vyjádřením namířeným proti USA a Západu obecně. I proto se vedle státního aparátu do organizace pomoci zapojily zejména struktury vládnoucích stran.
V NDR byl z iniciativy vedoucí Sjednocené socialistické strany (SED) na konci roku 1948 založen Výbor pro pomoc demokratickému Řecku […]. Nejprve zapojil především antifašistické Sdružení pronásledovaných nacistickým režimem (VVN) a ústřední charitativní organizaci Lidová solidarita. Zatímco v obecném smyslu propagoval zájmy řeckých komunistů, v jeho stanovách zaujaly humanitární pomoc a péče o děti přední pozici. Tyto úkoly byly později převedeny do pravomoci ministerstva pro lidovou osvětu.
V československém případě hrála roli obdobnou východoněmeckému Výboru Československo-řecká společnost, formálně nepolitická a nevládní zájmová organizace, jejíž založení v březnu 1946 nicméně iniciovala kancelář pro Řecko na ministerstvu informací. Společnost se nejprve věnovala zvyšování obecného povědomí a charitě, později byla zodpovědná za přijetí uprchlíků a jejich zaopatření, a to v úzké spolupráci s mezinárodním oddělením ÚV KSČ. V roce 1951 převzal úlohu Společnosti Československý červený kříž (ČSČK), ministerstvo školství a ministerstvo práce a sociální péče. Československo se tedy vydalo podobnou cestou jako NDR, kdy odpovědnost byla postupně převáděna na vládní agentury.
[…] Proto zastánci pomoci Řecku použili jako argument nejen bratrskou internacionalistickou výpomoc, ale též nutnost kompenzovat německé zločiny z dob nacismu, což povzbudilo veřejné sympatie i charitativní činnost vně socialistické strany.
V Československu nebyla problematika uprchlíků z Řecka spojována s nápravou křivd, ovšem ani zde nešlo jen o prostou soudružskou solidaritu. To je patrné z četných dopisů, v nichž starostliví občané i žáci škol vyjadřovali podporu dětským uprchlíkům a které posílali místním organizacím ČSČK po výzvě zveřejněné v Československém rozhlase. Přinejmenším část veřejnosti tedy tíhla k soucitnějšímu a apolitickému nahlížení na uprchlíky prostě jako na děti otřesené válkou, churavějící, bez prostředků a v některých případech osiřelé. Dopisy ilustrují emotivnost, s jakou byli dětští uprchlíci prezentováni veřejnosti v době, kdy vzpomínky na válečné utrpení a následný nedostatek byly stále živé. Kupříkladu členové Dorostu ČSČK odborné školy v Šumperku poslali v květnu 1948 dětem z Řecka následující pozdrav: Jsme šťastni, že můžeme aspoň trochu zmírnit utrpení nevinných obětí války. Kéž najdou řecké děti u nás druhý domov! Mezi dopisy se objevovaly též nabídky k adopci a poručnictví.
Přesto byla pomoc uprchlíkům politickým projektem, kombinujícím humanitarismus se státním plánováním a socialistickou agendou, což se v prvé řadě projevilo na kritériích jejich přijetí. Namísto individuálního azylu byly skupiny uprchlíků hostitelskými zeměmi přijaty kolektivně díky benevolenci ze strany komunistického vedení, jehož rozhodnutí bylo ryze arbitrární. Řekové tak v nové vlasti zůstali odkázáni na dobrou vůli režimů bez možnosti opřít se o institucionalizovanou, na výkonné moci nezávislou právní ochranu.
V obou zemích s uprchlíky navíc zacházeli jako se soudruhy a budovateli nové socialistické společnosti, přičemž děti měly z pohledu vznikajících komunistických režimů výlučné postavení: nová generace byla příslibem posilování socialismu v internacionalistickém smyslu, tedy i směrem do Řecka. Dětští uprchlíci měli režimům pomoct utvářet pozitivní mediální obraz. Účastnili se politických průvodů a kulturních vystoupení pro veřejnost a příležitostně se objevovali v blízkosti politiků.
SOCIALISTICKÁ HUMANITÁRNÍ POMOC
Unavené z dlouhé cesty, hladové a otrhané, absolvovaly děti po příjezdu lékařskou prohlídku a dostaly jídlo a oblečení. Po povinné karanténě byly rozvezeny na nová místa pobytu. V souladu s ideálem kolektivismu a v protikladu k západní praxi byly ubytovány ve státem zřízených dětských domovech. Dělo se tak bez ohledu na rodinné vazby nebo, pokud šlo o sirotky, bez možnosti adopce či výchovy v pěstounských rodinách. Prohlubující se institucionalizace socialistických režimů vedla nejen k profesionalizaci a monopolizaci humanitárních snah: úřady kupříkladu věnovaly více pozornosti politické příslušnosti administrativního, pečujícího a vychovatelského personálu domovů a učitelského sboru, což – speciálně v případě NDR – vedlo k najímání zaměstnanců z nejmladší generace nezatížené nacistickou minulostí.
Zatímco počáteční humanitární pomoc měla více praktický, méně ideologický charakter, vzdělávání dětských uprchlíků již bylo formováno s ohledem nejen na jejich individuální potřeby, ale především na zmíněné kolektivistické principy. Jejich profesionální dráhy byly nastavovány centrálně, aby vyhovovaly požadavkům státem řízených ekonomik spíše než osobním preferencím, což mezi nimi čas od času vyvolávalo nespokojenost. Od dětství byly vychovávány jako budoucí kádři. Jejich uprchlický status byl původně považován za dočasný, proto i vzdělávání směřovalo k jejich plánovanému zapojení při socialistické přeměně Řecka. V souladu s tím hlavní řecká základní škola v NDR, pojmenovaná Svobodné Řecko, ustavila pro děti jako hlavní vzdělávací cíl být vychovány v uvědomělé, odhodlané a disciplinované vlastence a bojovníky za osvobození jejich vlasti od monarcho-fašistického jha a ke schopnosti vybudovat z Řecka (…) pokrokový demokratický stát.
Děti byly vedeny k bezmeznému obdivu k sovětskému vůdci J. V. Stalinovi a stalinistickému předsedovi KKE Nikosi Zachariadisovi. Bývalý dětský uprchlík Karadzos například vzpomíná na zármutek a zklamání obyvatel dětského domova ve Skokovech u Trutnova v okamžiku, kdy se dověděli o Stalinově smrti: Považoval jsem ho za největšího pomocníka při návratu domů (…) Se Stalinem bylo spojeno něco magického, co v nás vychovávali naši učitelé.
S prodloužením pobytu se dětští uprchlíci stali pevnou součástí společností obou států. Vzděláním a profesní odborností, vstupem na pracoviště či členstvím v masových organizacích a stranických strukturách se postupně integrovali. Jejich životní trajektorie přitom byly různé: někteří se usadili a získali občanství (kupříkladu prostřednictvím smíšených manželství), jiní zvolili repatriaci či reemigraci do třetích zemí, socialistických i kapitalistických. Bez ohledu na politické pozadí jejich uprchlictví si často cenili vlastního společenského růstu, který jim obě hostitelské země umožnily. Oproti agrárnímu charakteru válkou zasaženého Řecka jim průmyslově rozvinuté Československo a NDR poskytly lepší profesní vyhlídky. Toto ostatně ve vztahu ke své pracovní kariéře v NDR uznal i Panagiotis, který navzdory spíše kritickému a rozporuplnému zhodnocení svého osudu uprchlíka a prožité zkušenosti politické indoktrinace sám sebe považoval za cizince s příležitostmi ke vzdělání. Nemálo z bývalých dětských uprchlíků z těchto důvodů vzpomíná na svou výuku a stabilní zaměstnání s vděkem.
Jejich zkušenosti ukazují, nakolik je zobecňování problematické. I po sedmi desetiletích je obtížné smířit mezi sebou odlišné interpretace spojené s přijetím uprchlíků řecké občanské války. V řadě ohledů tento případ propojil humanitární pomoc s politickou solidaritou, přičemž se dotýkal dvou významných rysů dětských uprchlíků: jejich obzvláštní zranitelnosti a tvárnosti. Jak přitom ukazují příklady Československa a NDR, oba tyto aspekty byly vzájemně provázané. Vynechat kterýkoli z nich by tak znamenalo rezignovat na příběh v celém jeho rozsahu.