Probouzí se za svítání, vyskočí z postele, v běhu se nají a před osmou už je připravená k práci. Pracuje až do večera, bez přestávky, bez oběda. Pozastavuje další exhumace, protože musí sestavit ty kosti, které vykopala dřív. Začíná obvykle od pánevní kosti. (…) Prohlíží stovky dalších vykopaných těl, přikládá kost ke kosti. Nic se k sobě nehodí… Antropoložku Ewu Klonowskou sleduje při práci v Bosně a Hercegovině Wojciech Tochman (Jako bys jedla kámen, přeložila Lenka Kuhar Daňhelová, Absynt, Žilina 2017). Jejím cílem je pomoci pozůstalým v uspořádání vzpomínek. Dát smrti alespoň nějaký tvar. „Poválečná obnova“ je tu představena hlavně jako míjející se pohledy, životy v cizích bytech, chudoba a osamělost, dlouhá desetiletí těžkého ticha. Čekání a víra, že jednou snad konečně přijde poslední rozloučení – až doktorka Ewa vynosí kosti z jam a jeskyní, až vrátí jednu ke druhé, až jim zase najde jména. Tochman ukazuje, kolik práce je potřeba vykonat před tím, než se může začít vzpomínat a třeba i přemýšlet o tom, že život pokračuje. Než se vše vynese na povrch a správně pojmenuje, působí zřejmě i snahy o budování trochu prázdně, trapně… Děti povykují, ženy věší prádlo, muži prosívají písek. Míchačky hučí, domy rostou. Všude kolem jsou vidět neomítnuté cihlové zdi. (…) Z nových oken (pokud vedou na západ), bude pohled na Prijedor, anebo (pokud vedou na východ) na jakousi houštinu křoví. Křovím zarůstají zbytky starých domů, ve kterých už nikdo nebydlí. V Rizvanovići bude krásně. Ale letos ještě ne.
- mš -