PŘED SEDMDESÁTI LETY, v červenci 1951, schválila Organizace spojených národů Úmluvu o právním postavení uprchlíků. Ženevská konvence se stala základem mezinárodního uprchlického režimu platícího až dodnes. Od počátku nad ní visela spousta otazníků: měla se původně týkat jen lidí, kteří již byli na útěku, a státy mohly její platnost omezit na uprchlíky v Evropě. Konvence tak byla odpovědí na minulé, nikoli budoucí útěky.
Navíc se nakonec stala jen odpovědí Západu. Východní blok pod taktovkou Moskvy, s výjimkou Jugoslávie, se k mezinárodní ochraně uprchlíků nepřipojil. Sovětský svaz naopak vyžadoval vydání obyvatel jím držených území, kteří po druhé světové válce byli v táborech pro displaced persons a odmítali se vrátit. Lidé utíkající z Východu argumentovali komunistickým pronásledováním a jejich ochrana, bezpochyby potřebná, se stala součástí sebeobrazu demokratického Západu. Východní Evropa ale nebyla jen místem, odkud se utíká. Nacházeli v ní ochranu například děti z Řecka a Koreje, komunističtí bojovníci z řecké občanské války a aktivisté z Itálie, protititovští komunisté z Jugoslávie či západní levicoví intelektuálové. Vzorem pravého uprchlíka byl revoluční bojovník za lepší, komunistickou budoucnost, a právě azyl pro něj po sovětském vzoru deklarovaly ústavy komunistických zemí.
Články v tomto tematickém bloku přibližují na příkladech a porovnání NDR, Československa a Maďarska alternativní mezinárodní režim ochrany uprchlíků. Poukazují na jeho méně známé dimenze: souvislosti s občanstvím a národnostní politikou, tenze v každodenní humanitární činnosti v komunistických zemích či nečekané významy ve filmových a literárních reprezentacích. I když byl život uprchlíků na „Východě“ svázán ideologickými očekáváními a dalekosáhlou kontrolou, je důležitým podnětem pro přemýšlení o kontinuitách v přístupu k uprchlíkům obecně. Jinak by se mohlo zdát, že azylová politika postkomunistických zemí začala teprve odloženým přijetím ženevské konvence kolem roku 1989. Rozhovor s fotografem Igorem Čoko pak tvoří most do současnosti a přibližuje, jak důležité je naslouchat hlasům uprchlíků samotných a promýšlet souvislosti a rozdíly.
Neočekávané útočiště?
Uprchlíci a občané ve středovýchodní Evropě ve 20. století
Projekt podpořený Evropskou výzkumnou radou (ERC) zkoumá středovýchodní Evropu jako prostor, kde se státy a společnosti vypořádávají s přijetím uprchlíků a péčí o ně. Snaží se tak změnit pohled na region, který je většinou vnímán jako místo, odkud se utíká – z ekonomických důvodů, kvůli politickému pronásledování a totalitarismu či etnickým konfliktům a čistkám. Mezinárodní projektový tým pod vedením Michala Frankla komparativně zkoumá uprchlictví v zemích, které v roce 1918 vznikly na teritoriu habsburské monarchie (Polsko, Československo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie). Výzkum se věnuje také porovnání uprchlických režimů po druhé světové válce na obou stranách železné opony.
www.unlikely-refuge.eu