Představa přirozené skladby lesů byla v roce 1970 vyjádřena geobotanickou mapou a roku 1997 modernější mapou potenciální přirozené vegetace České republiky. Obě díla zobrazují typy vegetace, která by na určitém území existovala, pokud by jej člověk neovlivňoval. Na Českomoravské vrchovině jsou převládající jednotkou acidofilní a květnaté bučiny a jedliny bez detailnějšího rozlišení. […]
Nelze si však představovat středověký les v pestré a na detaily bohaté středoevropské krajině jako druhově indiferentní masu s převahou jednoho či nejvýše dvou druhů dřevin. Strukturu a skladbu původního lesa určovaly rozmanité lokální podmínky, zejména vlhkost, charakter půdy i geologického podloží, popřípadě expozice svahů. Přímo v nivách rostl smrk s olší, na vlhkých místech dominovala jedle, s ubývající vlhkostí převažoval buk, na sušších a teplejších místech dub a extrémní stanoviště na skalách či lehkých písčitých půdách pokrývala borovice. Les mohly někdy narušovat vývraty a polomy, přičemž na těchto dočasných světlinách se uchytila pionýrská bříza či jiné listnáče a keře. Prameniště a rašeliniště mohla být bezlesá. To vše vytvářelo prostorovou a časovou mozaiku, která se neustále měnila.
Jen na území Českomoravské vrchoviny byly na více než deseti profilech odebrány stovky vzorků k analýzám rostlinných makrozbytků. Archeobotanická data z nich odrážejí vegetaci lesa, který byl nejpozději ve 13. století již částečně ovlivněn činností člověka, avšak stále měl velmi blízko k lesu původnímu. V horizontu mýcení nacházíme s lokálními výkyvy pravidelně směs tří základních (klimaxových) druhů dřevin: jedli bělokorou, smrk ztepilý a buk lesní. Tyto druhy se ekologicky vzájemně doplňují, což umožňuje jejich koexistenci, aniž by některý z nich definitivně převládl. Archeobotanicky lze zachytit i indikátory lesní pastvy (např. jalovec obecný), hrabání steliva a ořezávání letniny. […]
SMRK, NEBO JEDLE?
Zájem o historický vývoj lesů oživila v roce 2016 studie o modelové historické podobě jehličnatých lesů ve střední Evropě („Using historical ecology to reassess the conservation status of coniferous forests in Central Europe“) v časopise Conservation Biology. Autoři v ní představili modelování druhové skladby historických lesů na Českomoravské vrchovině, založené na palynologických rozborech vzorků z tamních rašelinišť. Model ukázal pro mnohé překvapivou, pro jiné možná i vytouženou dominanci smrku v krajině. To vyvolalo nesouhlas rostlinných ekologů i krajinných archeologů klonících se k představě jedlové bučiny. Tento model je chybný hlavně proto, že je založen na jediném zdroji archeobotanických dat (pyly) bez potřebného kritického srovnání s makrozbytky, uhlíky a fosilními dřevy. Tato data navíc pocházejí jen z jediného typu přírodního prostředí, totiž z rašelinišť. A ta se od okolní krajiny liší právě tím, že v nich lokálně převažuje smrk. Nekritické extrapolování výsledného obrazu do okolní krajiny má nutně za následek neúměrné nadhodnocení smrku ve skladbě lesa. To navíc zvýrazňuje i fakt, že smrk je při svém fyziologickém optimu v zamokřeném stanovišti co do množství pylu velmi produktivní.
[…] To se potvrzuje i u subfosilních segmentů středověkých lesních porostů v nivách potoků Českomoravské vrchoviny. Jedle se v minulosti vyskytovala i v pastevním lese: hovězí dobytek totiž jedlové semenáčky v podrostu na rozdíl od listnáčů neokusoval. A tak největší jedle na bavorské straně Šumavy jsou známy z pastvin, které až později pohltil les. Dost možná právě jedle jako součást pastevního lesa by mohla vysvětlovat, proč je tato dřevina podle pylových analýz z niv ve středověku zastoupena kupodivu i v nížinách.
Zásadní ranou pro rozšíření jedlí byla středověká změna obhospodařování lesa, a zejména zvýšená intenzita jeho mýcení. Semenáčky jedle potřebují stín a zákryt jiných dřevin. Teprve když se v lese vytvoří menší světlina, například po vývratu, jedle prospívá a roste. Masivní odlesnění ve středověku však znamenalo rozsáhlé holoseče, na nichž se jedle zmlazovat nedokázala. Vítězem byl smrk, který tyto světlé mýtiny rychle obsadil a později byl kvůli vlastnostem dřeva i lesnicky podporován. […]
Definitivní konec historických jedlových lesů na území českých zemí přinesla v poválečném období moderní myslivost, pro kterou je příznačné udržování vysokých stavů spárkaté zvěře. Té totiž, na rozdíl od skotu, jedlové semenáčky velmi chutnají, a to bohužel prakticky brání přirozenému rozmnožování těchto jehličnanů. Pomineme-li umělou výsadbu jedle, lze říct, že v našich lesích dožívají staré jedlové stromy pamatující ještě závěrečnou etapu kdysi běžné lesní pastvy, aniž by ve stínu jejich korun dorůstala nová generace.
LES SI BERE SVÉ ÚZEMÍ ZPĚT
Zajímavou a možná i poněkud překvapivou výpověď v otázkách stavu lesů v blízkosti měst, dolů a hutí ve 13. a 14. století přináší analýza dřevěných uhlíků z pracovního prostoru okolo archeologických reliktů pecí a výhní. U metalurgického pracoviště v areálu historického důlního střediska Buchberg na Havlíčkobrodsku byly v dřevěném uhlí zjištěny javor, olše, bříza, líska, buk, smrk, topol a vrba. Jde tedy z velké části o uhlíky světlomilných dřevin rostoucích na pasekách, světlinách, porostlinách a okrajích lesů. […] Dřeviny hlavního stromového patra lesů jako buk, smrk a javor tvoří pouhé 3% uhlíků!
Zjištění, že okolo pecí či v jejich výplních se nacházejí paliva tvořená směsí uhlí i z méně výhřevných dřevin, do jisté míry koresponduje s výsledky analýz na další archeologicky zkoumané důlní lokalitě ze 13. až 14. století, známé jako Cvilínek (Pelhřimovsko). Ve vzorcích uhlíků z pecí a z jejich okolí je vyrovnaný podíl jehličnanů (jedle, smrk, jedle/smrk) a listnatých dřevin (buk, bříza, olše, topol/vrba) s malou příměsí javoru a jilmu. Jako by na přelomu 13. a 14. století hutníci a kováři používali uhlí vypálené snad ze všeho, co ještě v okolí měst, dolů a hutí rostlo. Může to ale také znamenat, že některé úkony (pražení, vyhřívání pecí před novou tavbou) nebyly na kvalitu paliva tak náročné a uhlím z listnáčů (buk, dub) se šetřilo.
Pro konkrétní příklad regenerace pozdně středověkého lesa se přesuneme na území zaniklé středověké vsi Sloupek na Rokycansku. Ves je ukázkou toho, že středověkou kolonizaci provázely i neúspěchy či ne zcela dobré konce zakladatelských projektů. […] V letech 1544 a 1562 je ves jmenována jako pustá s lesy. V urbáři z roku 1652 je uváděna jako dávno pustá s usedlostmi zarostlými, k níž kdysi náleželo deset lánů a nyní jsou zde jen louky. Archeologicky byly v reliéfu identifikovány relikty dvou řad usedlostí lemujících náves. V intravilánu (v původní zastavěné části vsi) bylo identifikováno množství pozůstatků vodních nádrží, cisteren, studní, ale i mělkých nádrží s hrázemi. A právě v těchto místech se díky specifickým podmínkách uchovaly pylové i uhlíkové záznamy, takže archeobotanika tu dostává příležitost jedinečným způsobem doplnit a rozšířit studium středověké krajiny a středověkého venkova o archeologicky či historicky těžko zachytitelné poznatky, týkající se transformace krajiny po zániku lidských sídel.
O tom, jak vypadalo okolní přírodní prostředí v době života vesnice, vypovídají pylové analýzy ze vzorků odebraných v intravilánu. Mezi dřevinami převažuje borovice a bříza, méně dub, líska, smrk a jedle. V bezprostředním zázemí vesnice se nacházel porost ovlivněný intenzivním hospodářstvím se zastoupením pionýrských dřevin […].
Zánik osídlení se v pylovém záznamu neprojevuje ostře, ale spíš postupně. S útlumem lidské aktivity klesá druhová diverzita a narůstá podíl dřevin, které v předchozím období téměř nezaznamenáme. Začínají dominovat jehličnany, borovice, jedle a smrk. Zastoupení dubu a částečně i habru je výsledkem předchozího hospodaření obyvatel vesnice v okolních lesích, avšak podíl jejich pylů klesá a jejich místo s postupem let zaujímá jedle, smrk a buk. Zdá se tedy, že les byl po zániku vsi ponechán přirozenému vývoji. V pylovém záznamu jsou i po zániku vsi zastoupeny ruderální (rumištní) druhy, dokládající lidské aktivity. Zajímavá je křivka obilí, sice výrazně nižší než v předchozím období, ale stále dost vysoká na to, aby se dala předpokládat existence alespoň několika polí okolo bývalé vesnice. Poslední období pylového záznamu se vyznačuje prudkými výkyvy lesní vegetace, doprovázenými nejprve poklesem a poté opětovným nárůstem pylu dřevin. Téměř vymizela jedle, naopak se značně šíří bříza. […]
Výpověď pylů doplňuje antrakologický rozbor uhlíků z archeologických vrstev. Ve starší části spektra lze pozorovat minimální zastoupení buku, což naznačuje, že v době existence vsi tu místo bučin rostly jedliny a kyselé či jedlové doubravy. Hlavním listnáčem byl dub. To je světlomilná dřevina, která se ve středních polohách šíří na úkor buku, a to hlavně na vypásaných a prosvětlovaných plochách. Jen málo je tu na rozdíl od blízké Plzeňské kotliny zastoupena borovice a v menší míře i smrk. V souboru uhlíků dominují i další světlomilné dřeviny, například osika, bříza, líska, jeřáb, jíva. Ty nebyly nijak zvlášť využívány a jejich spotřeba přicházela většinou až s nedostatkem kvalitnějšího dřeva. Antrakologické spektrum tak ve shodě s pylovými daty ukazuje degradované lesní porosty v zázemí vesnice. Hlavně ale upozorňuje na schopnost jedlových lesů vrátit se po čase na místa, která jim lidé nakrátko vyrvali, aby tam orali, seli, sklízeli, sušili seno či pásli dobytek.
Spontánní regenerace lesa je proces, který má šanci proběhnout úspěšně i bez nákladného lidského úsilí o jeho urychlení a modifikaci, motivovaného bohužel častěji komerčně než skutečně hospodářsky. Ukazuje to řada historických příkladů opuštěných středověkých vesnic i dolů a hornických osad. Narušení krajiny středověkou těžbou nerostných surovin vedlo sice k její lokální ekologické devastaci, avšak tato denaturalizace netrvala dlouho a příroda si s následky zjevně poradila. Ještě před provedením archeologických výzkumů a analýz těžkých prvků v půdách na zaniklých středověkých hornických areálech nic nenasvědčovalo tomu, že napohled harmonická vegetace porůstá vlastně hlušinu a toxický odpad z dolů a úpraven. […] Představené středověké příklady tak dávají optimismus k úvahám o regeneraci prostředí po zásazích člověka, třebaže měly podobu lokální ekologické katastrofy.
V návaznosti na text o vítězném tažení smrku v našich lesích od konce středověku nelze než dodat, že nic netrvá věčně. Ikonizovaný obraz české krajiny se smrkovými lesy se přímo před našimi zraky mění v holiny či stojící souše na straně jedné a proudy kamionů i vlaků naložených smrkovým dřevem na straně druhé. Současné změny klimatu, zejména nárůst teplot a sucho, které je výsledkem nižších úhrnů srážek a vyššího odparu, s největší pravděpodobností způsobí, že smrkové lesy budou moci jako dominanta existovat jen v nadmořských výškách nad osm set metrů, kde bude dostatek srážek a vlhkosti pro jejich růst. V nižších polohách bude jejich existence omezena na vlhčí stanoviště, jako tomu bylo před středověkou kolonizací.
Měli bychom se pokoušet o hledání rovnováhy mezi hospodářskými požadavky na les a chápáním lesa jako biotopu s vlastní ekologií a dynamikou. K tomu by nám snad mohlo pomoci i jasnější chápání historie lesa. Mohli bychom se tak ještě více přiblížit k přijatelné představě smíšeného a pestrého lesa, který do naší krajiny patří, je životaschopný a vůči přírodním pohromám i výkyvům klimatu je přirozeně odolný. Přesně tím zjevně nejsou dosavadní smrkové monokultury, ve své podstatě komerční dřevinné plantáže, které se po invazi lýkožrouta během několika let úplně rozpadly.
Obnova našich lesů potrvá ještě mnoho let a přístup k ní se za tu dobu nepochybně mnohokrát změní. Přesto můžeme už dnes vidět posun odrážející se například v metodikách a manuálech pro vlastníky a uživatele lesů při jejich obnově. Vzpomenout lze Přírodě blízké lesní hospodaření (2011) nebo Metodiku péče o druhově pestré (světlé) lesy (2016). Když se z aktuálně vydané Zprávy o životním prostředí České republiky za rok 2019 dočteme, že při obnově našich lesů bylo poprvé v moderní historii vysázeno víc listnáčů než jehličnanů, zdá se, že je nakročeno správným směrem.