Jaká tedy byla realita středověkého západního lesa? Gaston Roupnel vyjadřuje (…) přesvědčení, že les byl pro člověka od neolitu do konce středověku potřebným územím, které „rozšiřovalo a doplňovalo jeho pole“, ale také místem, kde prožíval „pověstný strach: Na tomto posvátném všeochraňujícím prahu musel ten, kdo klučil lesy, jednou provždy ustat ve svém konání.“
Charles Higounet (…) mezi evropskými lesy vyzdvihuje ten Ardenský, „les všech lesů“ od dob Keltů. Podotýká, že kromě italského a španělského selva, které vychází z latinského silva, a kromě germánského Wald, se objevují slova forestis nebo foresta, z nichž se vyvine forêt ve francouzštině, Forst v němčině a forest v angličtině. Nejstarší známý kontext, v němž se toto slovo vyskytuje, v sobě mimochodem snoubí význam lesa a samoty. (…) Původem tohoto slova je bezpochyby výraz silva forestis, les, spadající pod správu královského tribunálu nazývaného forum. Zpočátku označoval „lovný revír“ a měl význam právní. Proto se příslušníci druhé kategorie trojího lidu indoevropské společnosti, válečníci, bellatores, lidé fyzické síly, pokoušeli ve středověku přivlastnit si les a učinit z něj vlastní lovecké území. Avšak museli se o něj dělit s příslušníky první kategorie triády, s oratores, tedy s těmi, jež se modlí, s lidmi duchovního svěcení, kteří les přetvořili v pustinu pro své poustevníky, a dále s příslušníky třetí kategorie, s laboratores, lidmi, kteří pracují, kteří sběrem lesních plodů, medu a žaludů pro prasata, klučením stromů či výrobou uhlí vytvořili z lesa doplňkové území hospodářské činnosti.
Jacques Le Goff, Středověká imaginace, překlad Irena Murasová, Praha 1998, s. 65–66