V sobotu 10. dubna přenášely světové televizní stanice ceremoniál jedenačtyřiceti dělových ran, odpalovaných simultánně na řadě míst v Británii, ale i v Austrálii, v Gibraltaru či na fregatě HMS Montrose u pobřeží Ománu. Salvy uctily památku prince Philipa, manžela britské královny, který zemřel předchozího dne.
Starý muž, jenž stál více než 73 let po boku královny Alžběty, patřil do nejvyššího patra evropské aristokracie – dům Glücksburg vládne dodnes v Dánsku a Norsku, v minulém století i v Řecku a na Islandu, blízcí příbuzní z jiné větve byli ruskými cary.
Jako malé dítě musel Philip opustit rodné Řecko a vyrůstal v cizině. V roce 1939 nastoupil u britského válečného námořnictva a sloužil v nejtvrdších bojích ve Středomoří, Indickém oceánu a Pacifiku. Jeho svatba s mladičkou princeznou Alžbětou v roce 1947 se stala senzací. Ačkoliv původem cizinec, postupně si získal sympatie veřejnosti. Celá desetiletí ale stál ve stínu své manželky. Musel se vzdát kariéry u námořnictva a obětoval i svou osobní identitu – kvůli veřejnému mínění se vzdal všech svých cizích titulů a přijal britské občanství a matčino rodové jméno Battenberg, ovšem v poangličtělé formě Mountbatten – stejně jako jeho slavný dědeček o třicet let dříve (1917) či jeho strýc, úspěšný velitel a posléze poslední místokrál Indie. Dokonce se musel smířit s tím, že jeho děti neponesou jeho jméno a zůstanou Windsory. Nejsem nic, jako nějaká mizerná améba, postěžoval si tehdy. Byl znám svým nekorektním, tvrdým humorem. Mnohokrát však prokázal, že je také mužem hlubokého srdce, plným porozumění a účasti […].
Velkou pozornost princ Philip věnoval záležitostem válečných veteránů. Měl k nim blízko a oni ho uznávali, neboť byl jedním z nich a dobře jim rozuměl. Philipův vnuk princ William se v nedávném rozhovoru vyjádřil, že dědeček patřil k mimořádné generaci. Trefný příměr. O dva měsíce dříve zemřel kapitán Tom Moore, do té doby neznámý válečný veterán, kterého celý svět sledoval, jak se zarputile snaží tlačit své chodítko přes pětadvacetimetrovou zahrádku. Ve svých sto letech chtěl vlastním příkladem podpořit boj s pandemií tak, jak mu síly stačily, a získat na podporu zdravotnictví tisíc liber. […] Okolní svět i britská společnost se po válce rychle měnily, tuto generaci i jejích bezprostřední následovníky však spojoval společný prožitek hrůz války, odříkání, útrap a smutku nad oběťmi. Válka jako formativní zkušenost propojovala Jeho královskou Výsost s obyčejným kapitánem i s rockovým bouřlivákem Rogerem Watersem, jenž v proslulém albu The Wall postavil symbolický pomník svému otci, který padl v roce 1944 u italského Anzia.
Jedenačtyřicet salv tak v sobotní poledne vyprovázelo celou jednu generaci. Televize BBC uvedla, že v důsledku přenosu ceremoniálu zaznamenala neobvykle velké množství stížností na narušení obvyklého programu, zástupy jiných Britů a občanů různých zemí Commonwealthu však ukázaly, že mnohé hodnoty dosud přetrvávají.
Ve svých stech letech života nyní odcházejí poslední přímí aktéři doby, kdy se Británie loučila se svým postavením světového hegemona. Z výsluní odešla hrdě: byla to skutečně jejich nejskvělejší hodina, jak se vyjádřil Winston Churchill. Přispěla k ní i Jeho královská Výsost vévoda z Edinburghu, imigrant, který v Británii našel svoji vlast.
I kapitán Tom Moore svého cíle dosáhl – malou zahrádku překonal stokrát. Hned ale pokračoval. Nakonec vybral přes třicet milionů liber a – podobně jako princ Philip – ještě naposledy vyslal odkaz svojí generace: vzor sebezapření, sebekontroly, hrdosti, samozřejmosti služby vlasti a pokorného plnění mužského údělu, modelovaného tehdejšími mravy.