Jakov ukázal na skalisko uprostřed porostu, které připomínalo ženskou postavu. Poklekli jsme před ním, Jakov pronesl modlitbu a pak jsme se uklonili a vtlačili čela do mechu. Mnohokrát jsme to opakovali. Pak jsme sešli dolů, kde čekaly dívky a ostatní Chantyjci, zařízli jsme kohouta a obětovali jsme ho stejně jako další jídlo a vodku nad ohněm. Zbytek vodky jsme vypili a zbylé jídlo snědli. Pocítili jsme v těle horkost a uvolnění. Někteří z nás se do sebe možná zamilovali. Smích se nesl mezi borovicemi, jako bychom byli pod ozvučnou klenbou kdesi daleko nad povrchem země… V Uralském okně. Eseji o menšinách Ruska (překlad Petra Hebedová, redakce Michal Kovář, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018), jež sepsal finský novinář Ville Ropponen, se mísí osobní vyprávění o cestách z Helsinek na východ s rozmáchlými úvahami o malých národech ve velkém světě. Fascinace uralskými etniky se spojuje s bojem proti depresi, etnofuturismem a primitivistickým sněním. Výklady o lingvistice a literární fikci ze sovětských dob jsou v eseji provázány s čerstvými syrovými zážitky z vyšetřoven FSB a s nadšením z přírody, jejíž devastace dnes povzbuzuje protest proti moskevské vládě zřejmě ještě silněji než obrana minoritních identit: Daleko od Paříže, Londýna a Berlína zní tundrou místní jazyky, které tu mnozí ještě umí. Vlastně by měla být cesta do Jamalského Něnecka povinná pro každého Evropana. Jak jinak se může dostat do kontaktu s oblastí, z níž proudí energie do jeho obývákua která vytápí jeho dům a garáž?
- mš -