STŘEDOVĚKÝ LES PROŠEL VÝVOJOVÝMI ZVRATY, které nelze popsat bez spolupráce archeologů, historiků a specialistů v oblasti paleoekologie. Jak byla rozmanitá podoba lesů, tak jsou rozmanité i jejich dějiny. Proměny lesa ovšem vnímáme i jako společensky závažné téma současnosti, kdy odlesnění krajiny na mnoha místech překročilo hranici absurdnosti. Společenská reflexe stavu lesů jako bytostně důležité složky životního prostředí by vedle diskuse ekologické a klimatologické měla obsahovat i diskusi historickou. Ta se v českém prostředí už mnoho let vede. Zahrnuje mnoho důležitých témat z historického vývoje lesů od lesního hospodaření a lesních řemesel po proměny druhové skladby, jejich prosvětlování a fragmentarizaci. Bez poučení ze vztahu našich předků k lesům, z jejich omylů, snah, úspěchů i slepých uliček jen těžko dokážeme čelit výzvám, které stav středoevropských lesů klade před společnost 21. století. Ačkoli studium historie lesa pokračuje a přináší nová překvapení, o dějinách lesů toho pořád víme žalostně málo.
Když se řekne středověký les, každý si nejspíš představí něco jiného: monumentální Bělověžský prales, královské hvozdy Křivoklátska, středověké iluminace s loveckými či pasteveckými scénami nebo také anglický Sherwood plný zbojníků s napnutými luky. Zkoumání středověkého lesa nutně splývá s výzkumem historické krajiny jako takové a důvodů, proč bychom o ní v evropském i v ryze českém měřítku měli vědět co nejvíce, je docela hodně. K těm nejvýznamnějším patří fakt, že to byl právě středověk, který přinesl největší a bezprecedentní změny v dosavadní evropské přírodě. Vznikla kulturní krajina, která v mnoha ohledech přetrvává do současnosti.
Mezi mnoha výzkumnými úkoly dominuje snaha zachytit vývoj středověkých lesů před nástupem hlavní fáze kolonizace ve 13. století a pokusit se postihnout, do jaké míry mohlo v té době ještě jít o „původní“ porosty, jejichž skladba byla člověkem ovlivněna jen zanedbatelně, nebo naopak, v čem již podoba středověkých lesů nesla znaky předchozího působení člověka. […]
Český výzkum středověkého vývoje lesů není v Evropě samozřejmě osamocen. Studium je však oborově i metodicky rozptýlené a jednotlivé směry jako by nebyly nijak propojeny. Tradičně historicko-antropologicky je téma vnímáno historickou medievistikou i medievistickou archeologií. Velmi široký záběr má paleobotanický a archeobotanický výzkum, jehož těžiště spočívá zpravidla v rozboru jedné či více skupin takzvaných proxy dat […].
PALYNOLOGIE I ARCHEOBOTANIKA
Historický vývoj lesů umožňují studovat hlavně fosilní pylová zrna uchovaná stovky i tisíce let v rašeliništích a jezerních sedimentech. Tato metoda, nazývaná palynologie, se používá při rekonstrukci minulosti životního prostředí v rozpětí celé geologické současnosti – holocénu. Tato paleovegetační data odrážejí široký krajinný rámec. O to obtížněji získáváme detailnější informace o konkrétních lesních společenstvech na lokální úrovni.
První rozbory fosilních pylových zrn z holocenních rašelin provedl ve Švédsku Ernst Jakob Lennart von Post (1884–1951) roku 1916. V českých zemích byl ve dvacátých letech 20. století průkopníkem palynologie rašelinišť Němec Karl Rudolph (1881–1937). V meziválečném období se výzkum rozvíjel na německé univerzitě v Praze. Kromě rašelinišť zdejší odborníci a studenti analyzovali například i sedimenty dnes už neexistujícího Komořanského jezera v Podkrušnohoří. Nadějný rozvoj této disciplíny byl však přerušen druhou světovou válkou. […]
Válka se však paradoxně zasloužila i o metodický pokrok. To když americký fyzik Willard Libby (1908–1980) v rámci projektu Manhattan (1942–1946), jehož úkolem bylo vyvinout pro USA jadernou bombu, objevil metodu radiokarbonového datování. Dnes si bez ní nelze představit žádnou disciplínu pracující s daty o historii člověka a přírodního prostředí, především archeologii, palynologii a archeobotaniku.
[…] Pro poznání historie lesa jsou ale podstatné nikoliv makrozbytky z kulturních vrstev na sídlištích (on site data), nýbrž z niv, mokřadů, vodních ploch a vodotečí mimo archeologické sídelní areály (off site data).
DŘEVO NELÉTÁ!
Snaha zpřesnit poznání změn historické krajiny vedla k hledání dalších zdrojů informací. Jako nadějné se ukázaly být analýzy subfosilního dřeva (xylotomie), a především uhlíků (antrakologie). Dnes patří antrakologická analýza k základním metodám paleoekologické rekonstrukce vývoje dřevinné vegetace. Její hlavní přínos lze vyjádřit anglicky publikovaným a dnes už klasickým oborovým citátem timber does not fly (dřevo nelétá), jehož autorem je Francouz André Leroi- -Gourhan (1911–1986). Na rozdíl od pylů, které se do místa odběru vzorku mohly dostat až kdoví odkud, vypovídají uhlíky o lokálním vývoji, a to s mnohem vyšší spolehlivostí. Oproti palynologii odpadá v antrakologickém výzkumu i nutnost hledání mokřadních lokalit, v nichž se pyly mohou jako v jediných místech dlouhodobě ukládat; otvírá se možnost studia suchých stanovišť, kde ostatní paleoekologické metody selhávají. Při interpretaci dat je však nutno zohlednit skutečnost, že za vznikem uhlíků je oheň, takže se v nich neodráží výhradně přirozený vývoj krajiny, nýbrž i činnost člověka.
První rozbory uhlíků v archeologických souvislostech proběhly na našem území na počátku 20. století při výzkumech pravěkého osídlení jeskyní v Moravském krasu. Analýzy prováděl brněnský Němec Alois Fietz (1890–1968), kterého lze považovat za jednoho ze zakladatelů archeobotaniky a antrakologie ve střední Evropě. Zatím ale šlo jen o určení jednotlivých uhlíků z prehistorických ohnišť bez detailnější paleoekologické interpretace. K té přistoupil až botanik Emil Hadač (1914–2003) ve studii z roku 1949, v níž už šlo o stovky uhlíků z prehistorických ohnišť od paleolitu po konec pravěku z desítek lokalit. Spoluautorem byl tehdy mladý student Milan Hašek (1925–1984), který se později věnoval imunologii (v tomto oboru mu jen o vlásek unikla Nobelova cena). […]
Analýza uhlíků může přinést i další informace o charakteru historických lesních společenstev. Na vzorcích často nacházíme třeba požerky dřevokazného hmyzu či stopy napadení dřevokaznými houbami. Větší fragmenty uhlíků pak slouží i k dendrochronologické dataci. A někdy mohou dendrometrická data z uhlíků prozradit i něco o historickém lesním hospodářství, například o pěstování takzvaných pařezin.
Tím nejvelkolepějším přínosem antrakologie jsou však rozbory pozůstatků středověkých a raně novověkých milířů. Uhlí se v nich pálilo ze dřeva stahovaného z blízkého okolí, takže antrakologie umožňuje detailně poznat druhové složení lesa přímo v lokalitě, a to za metodického předpokladu, že předmětem rozborů budou skutečně velké fragmenty dřevěného uhlí, jež vzniklo výpalem na místě. U drobných uhlíků existuje určité riziko, že na místo mohly být dovezeny z úplně jiných míst se systematicky sbíraným mourem, používaným k ucpávání milířů. Nicméně i tak platí, že antrakologie dokáže zachytit jemné rozdíly skladby na odlišně orientovaných svazích, v závislosti na nadmořské výšce či vzdálenosti od lidských sídel. Z těchto důvodů jde o jednu z nejpřesnějších paleoekologických metod rekonstrukce lesa v minulosti.
[…] Přestože tyto unikátní situace přinášejí celou řadu informací o středověkém lese v době jeho zániku, jde o zbytky lesních společenstev, která jsou determinována samotným mokřadním charakterem míst, kde se nezuhelnatělé dřevo dochovává. Zjištěná druhová spektra tak odrážejí lokální výskyt druhů tolerujících zamokření (např. smrk a jedle). Naproti tomu nám stále chybí dostatek poznatků ze suchých stanovišť, která se skladbou dřevin od vlhkých zón poblíž vodotečí lišila. Omezujícím faktorem je i finanční náročnost nezávislé datace těchto situací.
Chceme-li objevovat archeologické pozůstatky středověkých lesních porostů a stopy jejich mýcení, musíme vycházet z toho, že lesy přirozené skladby v nejintenzivněji osídlených částech naší země přestaly být určujícím prvkem ve struktuře krajiny snad už v mladším pravěku. Takže je třeba vydat se na území, kde v té době les jako dominantní krajinný prvek přetrvával a kde zároveň nalézáme odpovídající stopu masivního nástupu středověkého osídlení, v jehož rámci došlo ke střetu člověka s lesem. To nás nevyhnutelně zavede do vysočin, jejichž nejvýše položené části mohly i v protohistorickém období mít stále ještě povahu oscilující periferie sídelních oblastí, či dokonce divočiny.