O reformách se hovoří skoro tak často jako o krizích. Reformou bývá útěšná či nápomocná novinka připravená v těžkých chvílích. Nemusí pomoci všem, někdy ještě více ublíží. Hledat méně vágní význam reformy znamená vydat se směrem osvěžujícího a obnovujícího návratu. (…) Cílem cesty zpět mohou být kořeny komunity či původní podoba nějakého textu. V antické a středověké kultuře se tento proces týká především člověka samotného, který má svůj obraz „reformovat“ tak, aby byl bližší původnímu archetypu… Pokrok znamená pokus o návrat. Nová krize nastává hned poté, neboť je třeba si ujasnit, co přesně si představovat pod „původním archetypem“.
V době extrémních such, těžko léčitelných chorob, laciné práce, střetu světových náboženství a krize světonázorové i duchovní se Martin Luther pokusil o další v řadě reformací. Některé aspekty jejího myšlenkové pozadí v literárních dílech 14. až 16. století představují autoři knihy Nebe, peklo, poezie. Reformace z různých stran (ed. Matouš Jaluška, ÚČL AV ČR, Praha 2019). Ukazují, že rétorické a náboženské rámce metafor jako „reforma“ nebo „krize“ nemusí sloužit k popření nebezpečí či k utlumení úsilí o nápravu. Naopak se k situaci vztahují úplněji, protože fungují v obou smyslech toho slova jako obraty, které nabízejí možnost proměny jedince. (…) Hledisko morální má ve sledovaném období tendenci splývat s tím „narativním“, totiž se všeobjímajícím příběhem o spáse. Něco znamenat a přinášet pomoc mohou slova jenom v textech, které povahu svých pokusů o návrat neskrývají.
- mš -