Poté co roku 1912 vydal historik Karel Stloukal životopis Karla z Lichtenštejna, dostalo se mu blahopřání od celé řady kolegů za jeho kritické zhodnocení osobnosti českého místodržícího a vladaře lichtenštejnského knížecího rodu, založené na studiu pramenů v Praze, ve Vídni i Vatikánu. Excelentní analýza kariéry raněnovověkého velmože však Stloukalovi přinesla také celou řadu svárů a potíží. Dostal se do sporu s tehdejším ředitelem Lichtenštejnského domácího archivu Franzem Wilhelmem, který měl podle vlastních Stloukalových slov o něm navíc cosi nakukat knížeti. Jan II. z Lichtenštejna se prý roku 1913 vyjádřil, že kdyby toto napsal o něm, vyzval by ho na souboj. Událost z počátku 20. století tak vyvolává otázku, jakou roli sehrál v bělohorské době Karel z Lichtenštejna, že ještě tři sta let po své smrti budil tak velké vášně v české společnosti a že jeho následovník na stolci lichtenštejnských knížat byl kvůli němu dokonce ochoten tasit zbraň. Při hledání odpovědi se nelze vyhnout zjištění, že Karel z Lichtenštejna byl dobovými autory a pozdějšími historiky vykreslován a hodnocen s různými akcenty, a že je proto zaznamenán jako muž několika tváří.
1 MLADÝ PŘÍSLUŠNÍK STAVOVSKÉ OBCE
Mladého šlechtice Karla z Lichtenštejna uvedl do mediálního světa pozdně renesanční Moravy historik a genealog polského původu Bartoloměj Paprocký. Jeho kniha Zrcadlo slavného Margkrabství moravského byla oslavou moravské šlechtické obce. Paprocký byl katolický šlechtic a během svého moravského pobytu náležel ke dvoru olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského. […] Přesto je na dřevorytu, který ilustruje text, vyobrazen jako sympatický mladý muž, hodný svého titulu a postavení. Když roku 1593 vyšla kniha o moravské šlechtě, bylo Karlu z Lichtenštejna dvacet čtyři let. Měl tedy čtyři roky před sňatkem, díky kterému se domohl velkého majetku. A zároveň šest let před konverzí ke katolické konfesi, jež byla předpokladem významného postupu na společenském žebříčku. […]
Čteme-li Paprockého text o Lichtenštejnech pozorně, můžeme zaznamenat oslavu příslušnosti Lichtenštejnů k moravské stavovské obci, ale i náznaky předpovědi budoucího rozkvětu rodu. Autor klade důraz na dlouhodobou službu českým králům a moravským markrabatům – generace Lichtenštejnů se potom střídavě uplatňovaly ve vojenské a civilní kariéře. Karlova otce Hartmana z Lichtenštejna Paprocký popisuje jako aktivního příslušníka moravské stavovské obce, zasedajícího na zemském soudě, což dokládá připomenutím jeho erbu osazeného v prostorách brněnského zemského domu. […]
Karel z Lichtenštejna nepřekračoval práh dospělosti jako příliš bohatý aristokrat, naopak, Lichtenštejnové se tehdy jen pomalu vzpamatovávali z finančních ztrát zděděných po předcích. O to větší váhu má zmínka o Karlově zasnoubení stavu manželskému s Annou Marií z Boskovic – roku 1597 se Karel oženil s jednou z nejurozenějších a nejbohatších nevěst v markrabství. Karel z Lichtenštejna i jeho potomci a následovníci v době největší rodové slávy rádi připomínali, že jsou nositeli tradice Boskoviců. Lichtenštejnova cesta tak přes zámek v Bučovicích symbolicky vedla do stavovského domu v Brně, kde se již roku 1599 ujal úřadu zemského sudího, což lze považovat za vrchol jeho protestantského a stavovského období. Když téhož roku konvertoval ke katolictví, vyneslo mu to zemské hejtmanství coby nejvyšší úřad na Moravě, ten již měl ale zastávat v zájmu nové víry a vládnoucí dynastie.
2 VLADAŘ KNÍŽECÍHO RODU A ČESKÝ MÍSTOKRÁL
Když dne 27. února 1627 Karel z Lichtenštejna zemřel, byla na víku jeho rakve umístěna deska s nápisem, který sumarizoval celou jeho bohatou kariéru: D.O.M. CAROLVS D.G. PRINCEPS ET GVBERNATOR / DOMVS DE LIECHTENSTEIN ET NI / CLASBVRG / DVX OPAVIAE ET CAR / NOVIAE AVGVSTISS. IMP. RUDOLPHI / II. MATHIAE I. ET FERDINANDI II. IN / TIMVS CONSILIARIVS AVREI VELLE / RIS EQVES. ET REGNI BOHEMIAE PROREX / HIC IACET / OBIIT PRAGAE ANNO MDCXXVII / DIE XII. FEBR. VIXIT. AN. LVII. / MENS. VI. DIES XII. Tento na první pohled jednoduchý nápis deklaruje, že Karel z Lichtenštejna na přelomu renesanční a barokní doby dosáhl takřka všech prerogativ, výsad, úřadů a hodností, jichž se mohlo aristokratovi jeho původu a postavení dostat. […] Kariéra Karla z Lichtenštejna se odehrávala ve třech vzájemně se doplňujících a někdy i prostupujících liniích. První linii tvořil postup ve stavovských úřadech na Moravě, druhou aktivita směřující k rozmachu vlastního knížecího domu a třetí vzestup v císařských úřadech a v sociální hierarchii císařského dvora. Postup na společenském žebříčku zpravidla následoval po konkrétním politickém kroku. Po konverzi ke katolictví roku 1599 se stal moravským nejvyšším sudím a posléze zemským hejtmanem. Poté co se roku 1608 přiklonil na stranu Matyáše proti císaři Rudolfovi, byl povýšen do knížecího stavu a dostal Opavské knížectví. Za svou věrnost a aktivitu při potlačení stavovského povstání mu byl roku 1621 udělen Řád zlatého rouna a roku 1622 se stal místodržícím v Čechách.
Ačkoliv Lichtenštejn měl třeba ve srovnání s Ditrichštejnem menší sociální předpoklady stát se prvním aristokratem v zemích svatováclavské koruny a vladařem knížecího domu, naplnil je uzavřením geniální rodové smlouvy z roku 1606, jež zajistila jasné vztahy mezi třemi sourozenci jeho generace i stabilitu nástupnictví. […]
Na konci své životní pouti vypadal Karel z Lichtenštejna tak, jak ho známe z anonymního portrétu: hrdý kníže a císařský místodržící, s ostře řezanými rysy i ostrým pohledem, v černém oděvu s okružím podle španělské módy, s rapírem upevněným na opasku prošitém zlatem a s řetězem Řádu zlatého rouna na hrudi. Na vrcholu kariéry Karla z Lichtenštejna se však již začínal rýsovat také její soumrak. Císař Ferdinand II. potřeboval novou knížecí vrstvu, aby mu pomohla pacifikovat rebelující země. Zároveň však nemohl souhlasit s příliš samostatně prováděnou politikou jejích příslušníků. Kardinála Ditrichštejna proto krátce po polovině dvacátých let disciplinoval změnou jeho titulatury a snížením platu. Generalissima Valdštejna napoprvé odvolal z velení armády a napodruhé ho nechal zavraždit. Kníže Lichtenštejn včas zemřel, ještě předtím však císař zahájil proti svému místodržiteli v Čechách soudní proces, který měl postihnout jeho neoprávněné zisky z činnosti mincovního konsorcia a snad i z pobělohorských konfiskací.
3 VINÍK POBĚLOHORSKÉ TRAGÉDIE
Na přelomu 19. a 20. století byla českou historiografií a publicistikou připravena ideová půda pro vznik Československé republiky. Důležitou úlohu v této souvislosti sehrál fenomén odčiňování Bílé hory, a to nepochybně vzhledem k blížícímu se třístému výročí stavovského povstání a bitvy na Bílé hoře. Jen těžko lze nalézt významného českého historika, publicistu či politika, který by se tomuto tématu nevěnoval […]. Ti všichni tematizovali otázky jednoty bratrské, reformace a protireformace, stavovské politiky a politických svobod, stavovského povstání, porážky v bitvě na Bílé hoře, popravy českých pánů na Staroměstském náměstí, Jana Amose Komenského a pobělohorského exilu. Lze konstatovat, že problém konfliktu identit mezi českými zeměmi a rodem Lichtenštejnů existoval již poměrně hluboko před vznikem republiky. Po roce 1918 ještě narostl, protože se spor státních identit rozrostl i na spor společenských idejí a návazně na problém loajality. Při konstruování vztahu mezi minulostí a přítomností se hrdiny historiků a publicistů stali oběti exekuce a bratrští exulanti na čele s Komenským. […]
Nedlouho po vzniku Československa formuloval obžalobu Karla z Lichtenštejna kroměřížský historik Jindřich Slovák, editor Moravského konfiskačního protokolu. Prezentoval jeho vinu za potrestání povstání a za neoprávněné majetkové zisky, zároveň požadoval provedení důsledné pozemkové reformy na lichtenštejnských majetcích. S podobnými názory se lze setkat v dobovém tisku, a to takřka v celé šíři tehdejšího politického spektra. Pozemkovou reformu v případě Lichtenštejnů ostatně nevylučoval ani konzervativní historik Josef Pekař, jenž se jinak vůči konfiskaci šlechtického majetku stavěl spíše negativně. […] Zabýval se soudními spory mezi Lichtenštejny a příslušníky dalších šlechtických rodů, jejichž prostřednictvím se snažil dokázat, že Lichtenštejn manipuloval dobovými právními normami ve svůj prospěch. Nejenže vzhledem k roli Karla z Lichtenštejna požadoval odčinění Bílé hory, ale dokonce navrhl majetek Lichtenštejnů rozdělit mezi reemigranty z Ameriky, potomky po pobělohorských vyhnancích.
4 DOBRÝ HOSPODÁŘ, SBĚRATEL A MILOVNÍK UMĚNÍ
Paralelně s českou kritikou osoby Karla z Lichtenštejna se rozvíjela jeho lichtenštejnská obrana a oslava. Lichtenštejnské rodové dějepisectví mělo svého vlastního Palackého. Byl jím německý kulturní historik a umělecký historik Jacob Falke, autor spisů o kultuře a uměleckém vkusu. V sedmdesátých letech 19. století podal obšírný chronologicky řazený výklad dějin rodu (Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein), v němž se objevují jisté prvky návaznosti na „barokní“ apoteotickou historiografii a také prvky apologie Karla I. z Lichtenštejna.
Apologická linie v lichtenštejnské rodové historiografii se koncentrovala kolem roku 1918. Kníže Jan II. z Lichtenštejna podrobně sledoval českou politickou publicistiku a nechal si dělat rešerše a překlady nejdůležitějších článků i aktového materiálu, týkajících se vztahu mezi zásahy do majetku po roce 1620 a po roce 1918. Povšiml si například, že spor je ovlivňován stranickými a osobními zájmy politiků, například agrárnického ministra zemědělství Karla Práška. […]
I Franz Wilhelm zosobňoval v meziválečném období apoteotickou linii v lichtenštejnském rodovém dějepisectví. Podobně jako Jacob Falke, také Wilhelm se stále více věnoval uměleckým aktivitám a sbírkám Lichtenštejnů. On a posléze jeho syn Gustav opřeli výklad rodových dějin o kontinuální zájem lichtenštejnských knížat o architekturu a umění. U počátků tohoto zaměření stál kníže Karel z Lichtenštejna, který se svými stavebními aktivitami a zájmem o umělecké sbírky vyrovnal císaři Rudolfu II. Tento zájem ještě rozvinul Karlův syn, kníže-architekt Karel Eusebius, autor spisu Instrukce o stavbách. Oslava uměleckých aktivit rodu vyvrcholila u Wilhelmova zaměstnavatele, knížete Jana II. „Dobrého“ […]. Karel z Lichtenštejna je zde prezentován ve zcela jiném světle než jako bělohorský arivista.
Kníže Karel z Lichtenštejna je člověkem mnoha tváří. Je pozoruhodnou i rozporuplnou osobností lichtenštejnských a českých dějin 16. a 17. století, ale také 20. století.
Jedna z nejznámějších dobových charakteristik Karla z Lichtenštejna pochází z pera hejtmana na židlochovickém panství Matyáše Matúšky z Topolčan: Toho léta oznámeného [1599] nějaký pan Karel z Lichtenštejna, který Valtice držel a dceru pana Jana Šembery za manželku měl, budouce prve, i s předky svými náboženství evangelického pro slávu světskou kotrlec převrhl a k náboženství římskému přistoupil, ženu svou i bratra k témuž náboženství přivedl, potom tyranství nemalý o náboženství s lidmi a zvláště s poddanými svými vedl, ani vlastní máteře své neušetřujíce.
Podle této charakteristiky byla motivací počínání Karla z Lichtenštejna „touha po světské slávě“, které obětoval svou původní konfesi a dobré vztahy v rodině. V souladu s názory dobových svědků i pozdějších historiků lze uvedené motivace přisoudit i jeho aktivitám v průběhu pobělohorských konfiskací.
Možná i s vědomím této pověsti knížete Karla se sešla na první výročí vzniku Československé republiky, dne 28. října 1919, před zámkem jeho následovníka Jana II. z Lichtenštejna v Kounicích velká skupina místních lidí. Jejich deputace po lichtenštejnském správci požadovala, aby byly z fasády zámku okamžitě odstraněny veškeré erby jako symboly starého režimu. Když se správce pokusil vyjednávat, začali lidé fasádu ničit. Jako první zničili paradoxně chronogramy hraběte Morzina z roku 1734, poté shodili také knížecí erb, jenž se nacházel na bráně poplužního dvoru, a nechali jej ležet na zemi. Správa po místních úřadech požadovala zákonnou ochranu knížecího majetku.
Téhož roku, dne 30. listopadu 1919 (krátce po výročí bitvy na Bílé hoře) byl knížeti Janu II. z Lichtenštejna zaslán následující list: Výsosti, ještě před tím, než opustím zámek v Kolodějích, chci Vám vyjádřit vřelý dík za Vaše přátelství a pohostinnost. Předávám Vám zámek v nejlepším pořádku a musím se vyjádřit jak o zámku samém, tak především o jeho personálu jen s nejvyšším respektem. S přáními všeho dobrého Vaší Výsosti Masaryk m[anu] p[ropriae].