Rok 1945 znamenal konec dlouhá staletí trvající historie lichtenštejnského rodu v českých zemích. Zbaveni své majetkové základny, stali se Lichtenštejni pouhými cizinci, a to včetně těch, kteří ještě v té době považovali české země za svůj domov nebo jeho součást. Tento odchod a s ním spojená konfiskace rozsáhlého rodinného majetku jsou nahlíženy převážně optikou právních či diplomatických argumentů. Vymístění Lichtenštejnů z poválečného Československa bylo však součástí širšího kontextu poválečné očisty, která se stala základní legitimizační ideologií nových politických pořádků a zároveň vyjadřovala širokou společenskou poptávku. […]
KONEC NADNÁRODNÍ ŠLECHTY
Triumf netolerantního integrálního nacionalismu ve střední Evropě před polovinou 20. století přinesl jeden efekt, který lze paradoxně vnímat jako projev postupující demokratizace. Nejpozději v této chvíli dohnala nacionální ideologie i tradičně nadnárodně cítící a vystupující šlechtu, která tak přišla o určité privilegium. Česká a moravská šlechta byla již v období nacistické okupace nucena k mnohým dílčím volbám a její manévrovací prostor vůči nacionalismu se zmenšoval vlastně již od rozpadu monarchie, která nadnárodní indiferenci, o niž se sama opírala, poskytovala širokou legitimitu.
Rok 1945 zastihl příslušníky českých a moravských aristokratických rodů nepochybně v nejrůznějších individuálních nastaveních, pokud jde o sebeurčení jednotlivců i celých rodin, to však nebylo podstatné. V osvobozené české společnosti byly nadále navenek myslitelné pouze dvě objektivizované identity, česká a německá. Šlechta byla podle této logiky po válce rozdělena v zásadě do dvou kategorií. Tu první představovaly Československu loajální rodiny, které se podílely na odboji, byly nacisty perzekvovány nebo se jim přinejmenším podařilo vyhnout hrozbám a návnadám okupačního režimu. Nacisté o projevy národní i politické loajality aristokracie systematicky usilovali. […] Také v pořadí kategorií obyvatel, na které mělo vyvlastnění dopadnout, byli němečtí a maďarští šlechtici uvedeni na prvním místě. Diskurzivní spojení šlechtic-cizák následně proniklo i do preambule konfiskačního dekretu.
Preference systému utvářeného dominancí a iniciativou komunistické strany a sympatiemi či pasivitou jejích politických konkurentů a současně partnerů byla přitom jasná – maximalizovat rozsah konfiskace a zlikvidovat co největší část šlechty coby společensky relevantní vrstvy. Nejjednodušší cestou bylo usvědčit její příslušníky jako Němce. Poválečná očista se ve jménu revoluce nezastavila před žádnou příležitostí, aby Lichtenštejny i členy jiných aristokratických rodů identifikovala jako příslušníky německého národa a nepřátele. Nepochybná účelovost jednání, porušování správního řádu a různé nezákonnosti, ke kterým přitom docházelo nejen ze strany bezpečnostního aparátu, představují bez ohledu na právní logiku polistopadových restitucí jedno z nejtíživějších historických dědictví takzvané třetí republiky a stále čekají na důkladnou a systematickou historickou tematizaci.
CIZÁČTÍ VELKOSTATKÁŘI
Kromě vyšetřování a dokazování závadné okupační minulosti se při stigmatizaci šlechtických rodin jako stěžejní uplatňovaly také historické argumenty a mýty. V právní a politické realitě bylo ještě možné do určité míry rozlišovat. Linie konfiskací a státoobčanských postihů tak někdy vedla i napříč jednotlivými rody, jak ukazují příklady Schwarzenbergů, Kinských či Podstatzkých. V symbolické rovině však bylo pro takovou diferenciaci prostoru mnohem méně. Německojazyčná a v zahraničí žijící rodina Lichtenštejnů byla navíc kvůli etablovanému obrazu Karla I. Lichtenštejna ikonickou součástí mýtu o odčiňování Bílé hory, který se uplatňoval již v politické mytologii první republiky. Tento mýtus byl po válce oživen s energií znásobenou historickou příležitostí k provedení „očisty“ vnímané také jako revize a náprava dějinné nespravedlnosti. […] Lichtenštejni byli jako dědicové zrady roku 1621 postaveni symbolicky na roveň zrádcům a kolaborantům z let 1938–1945 a konfiskace tím vlastně získala rozměr symbolické retribuce.
Na scéně velkých dějin tedy Lichtenštejnové odcházeli z českých zemí v jasně určené roli cizáckých velkostatkářů a jejich odkaz naplňoval široce sdílenou představu o naplnění historické, národní a sociální spravedlnosti. Navzdory silné mobilizaci a značné ideologické jednotě poválečné společnosti nebyl však tento dominantní obraz jistě obrazem jediným.
V konkrétních regionech a místech silně ovlivněných lichtenštejnskou přítomností se stále uplatňovaly také jiné zdroje vnímání tohoto rodu a jeho reprezentantů. O jejich reálné podobě a roli v regionální identitě obyvatel však dosud víme velmi málo a je otázka, zda je vůbec možné tyto vědomosti získat. […] Tyto interakce se odvíjely na různých místech v různé intenzitě a s různou mírou zprostředkování od přímých kontaktů až po přítomnost symbolizovanou institucí či hmotnou reprezentací.
Velmi silným potenciálním zdrojem identity bylo vždy také bohatství lichtenštejnského kulturního dědictví. Zatímco v řadě případů vystupovali Lichtenštejni pouze prostřednictvím ústřední hospodářské správy jako nájemci, jinde lidé přicházeli do styku s přímým lichtenštejnským podnikáním. V některých místech byla hospodářská či kulturní přítomnost rodiny velmi hustá a intenzivní v rámci širšího regionu, jinde se obyvatelé setkávali pouze s jednotlivými objekty, jejichž význam byl zejména lokální. Symbolicky nejsilnější lichtenštejnskou přítomnost lze předpokládat zejména v rezidenčních místech. Ve 20. století to byly kromě Valtic s Lednicí na Moravě ještě Velké Losiny jako sídlo prince Aloise a tím i budoucí vládnoucí linie a také Šternberk, v Čechách to byl pak Nový Zámek v Zahrádkách u České Lípy.
Německojazyčná část nositelů identity ovlivněné lichtenštejnskou stopou byla po roce 1945 vyhnána a svou paměť si odnesla s sebou. Lichtenštejnské majetky byly z hlediska národnostních hranic rozmístěny velmi pestře, v německém pohraničí i v českém vnitrozemí, je však příznačné, že jak na jižní Moravě (v případě Valticka vlastně původně v Dolním Rakousku), tak na severní Moravě, ležely významné lichtenštejnské majetky včetně sídel v národnostně hraničních či smíšených územích. Lichtenštejni tak reprezentovali někdejší vrchnost česky i německy mluvících obyvatel, v pozdějších dobách české i německé obyvatele zaměstnávali a stávali se podporovateli českých i německých spolků a iniciativ. […]
ODCHÁZENÍ V DELŠÍM TRVÁNÍ
Ačkoliv rok 1945 představuje nezpochybnitelný hiát ve společných dějinách rodu Lichtenštejnů a českých zemí, proces odcházení knížecího rodu ze země lze v určitých aspektech zaznamenat již dříve, ač místní statky stále tvořily jádro majetkové základny rodu. V jistém smyslu lze za přelomový považovat rok 1938, kdy zemřel vládnoucí kníže František I. Nejen proto, že odešel v předvečer mnichovské krize, ale i proto, že jím skončila jedna vládnoucí linie a priorát přešel na linii novou. Závažnější je možná fakt, že nastupující kníže František Josef II., který dospíval na Velkých Losinách, již své statky nespravoval z Valtic nebo Vídně, ale jako první kníže přesunul svou rezidenci do vzdáleného Vaduzu a fakticky, nikoliv pouze právně se o svou titulární vlast opřel. Je zde však ještě jeden symbolický aspekt. Nejpozději s Františkem I. totiž mizí také obraz knížecího patriarchy s plnovousem, mecenáše a lidumila, který během své vlády reprezentoval především jeho starší bratr Jan II. František Josef II. byl o dvě generace mladší než oba bratři, a věkem jej dokonce od mladšího z nich, Františka I., dělilo více než padesát let. Patřil již plně do světa 20. století.
Napasovat starému knížeti-lidumilovi Janu II. roli příslušníka vykořisťovatelského cizáckého rodu by bylo alespoň v hranicích prostoru jeho filantropického působení přinejmenším nesnadné. Úcta ke knížeti ještě v první polovině 20. století tvořila srovnatelnou paralelu k úctě k císaři a později i k prezidentu Masarykovi. […]
Většina lichtenštejnských majetků, zhruba dvě třetiny, se po rozbití Československa nacházela na území odstoupeném na podzim 1938 Německu. Také tato skutečnost může zahrnovat důležité symbolické konsekvence. Pro českou veřejnost bylo nepochybně jen těžko představitelné vnímat kohokoliv, kdo si uchoval významné majetkové postavení v Sudetech, jinak než jako Němce.
Akt nuceného vysídlení se příslušníků lichtenštejnské knížecí rodiny přímo nedotkl. Vládnoucí kníže již od roku 1938 přesídlil do Vaduzu a z těch rodinných příslušníků, kteří na některých sídlech na Moravě a v Čechách stále pobývali, jich většina zemi opustila již před koncem druhé světové války. V roce 1944 přesídlil do Vaduzu také otec knížete, princ Alois, z Velkých Losin a několik týdnů před koncem války jej následovala také šternberská rodina prince Jana Františka, který se do té doby podílel v Olomouci na centrální správě rodinného majetku. Po osvobození se z příslušníků knížecího domu na území republiky pohybovali podle dosavadních znalostí již jen bratr Jana Františka, princ Emanuel, majitel zámku v Zahrádkách u České Lípy, a bratr knížete Karel Alfréd, který do země přicestoval hájit rodinné zájmy. Společně se zdržovali v pražském bytě a oba měli být dle úvah politiků vyhoštěni. Oba disponovali diplomatickými pasy a švýcarskou mezinárodní ochranou a oba odjeli ze země zřejmě na jaře roku 1946. Do rodinné paměti knížecí rodiny se vysídlení zapsalo nepřímo prostřednictvím současné kněžny Marie Aglaé, rozené Kinské, která jako pětileté dítě zažila vysídlení své rodiny z Horažďovic.
Paralelně s posilováním obrazu „cizáků“ v českém prostředí se v důsledku odsunu vytvářel nový obraz Lichtenštejnů v prostředí vyhnaneckých spolků českých Němců. V roce 1955 navštívil zámek ve Vaduzu na pozvání knížete Františka Josefa II. zájezd tří autobusů krajanů vyhnaných ze všech možných částí Sudet. Místo nepřítomného knížete převzal hostitelskou roli bývalý šternberský zámecký pán princ Hans (Jan František) se svou chotí Lilly. […]
Naši pozornost však poutá především obraz obsažený v některých citátech z reportáže uveřejněné v domovinském tisku šternberských Němců. Kníže v odpovědi na pozdrav, která předcházela pozvání, mimo jiné řekl: Působí mi zvláštní radost, že spolu s tolika Severomoravany a Slezany stále vzpomínáte na vazby, které můj Dům po dlouhý čas spojovaly s těmito zeměmi. Těší mě to tím více, že můj Dům a všichni jeho členové od nepaměti vnímali a milovali severní Moravu a Slezsko jako část své domoviny. Velmi bych se proto těšil, kdybych mohl tolik milých Severomoravanů a Slezanů pozdravit ve Vaduzu…
Autor reportáže sám pak o zážitku poznamenal: Byl to obšťastňující pocit pro nás všechny, vidět, že také naši vysoce postavení hostitelé lnou jako my všichni nekonečnou láskou k naší krásné, prozatím ztracené domovině a stejně jako my po ní touží. A tato láska a stesk po domovině zrušila tam nahoře na nádvoří vaduzského zámku všechny stavovské rozdíly a sblížila navzájem všechna srdce.
Knížecí rodina či její příslušníci se zde jako někdejší zámecká vrchnost stávají jednak živoucími symboly ztracené vlasti, ale zároveň i krajany solidárními v utrpení a v postavení obětí vyhnání. […]
Je zřejmé, že transformovaný obraz dobrotivého zámeckého pána, mecenáše a filantropa, tak jak se uplatňuje ve vyhnaneckém prostředí, odpovídá malým strukturám vyhnaneckých mikrospolečenství. V tomto narativu se tak často objevují idylické vzpomínky bývalých zámeckých či lesních zaměstnanců. Relikty podobných obrazů v individuální paměti českého starousedlického prostředí jsou v desetiletích organizovaného zapomínání těžko zachytitelné a sporadicky se objevují až v období po sametové revoluci. Lokální patriotismus a jistý venkovský konzervativismus, které rámují takový způsob vzpomínání, jsou pochopitelně v příkrém rozporu s modernizačním a sociálně-revolučním étosem rámujícím obraz vyháněného cizáckého vykořisťovatele v celonárodní ideologii třetí republiky.