„Geneze lichtenštejnského znaku, který doznal během několika staletí řady změn, souvisí s rostoucím společensko-politickým významem rodu. Jeho kořeny sahají do 11. století, kdy předkové pánů z Lichtenštejna působili ve službách bavorských Vohburgů a později rakouských Babenberků. Za nejstaršího člena rodu bývá považován Hugo z Lichtenštejna, písemně doložený v letech 1133–1156, který vystavěl nedaleko Mödlingu u Vídně hrad Lichtenštejn (Liechtenstein). Do českých dějin vstoupil rod ve 13. století osobou Ulricha I. (1200–1250), který po jistou dobu stál na straně Přemysla Otakara II. a stal se zakladatelem štýrské linie sídlící na hradě Murau. Prvním statkem, jenž se Lichtenštejnům na moravsko-rakouském pomezí podařilo získat, byl Mikulov (Nikolsburg) s Drnholcem, jímž Ulrichova bratra Jindřicha I. za věrné služby odměnil v roce 1249 Přemysl Otakar II. … posloupnost vycházející od Hartmana II. z Lichtenštejnu a Mikulova (1544–1585) a jeho manželky Anny z Ortenburku, jejichž synové Karel, Gundakar a Maxmilián se stali předními exponenty prohabsbursky orientované šlechty v zemi. Prvorozený Karel (…), jemuž z rodinných statků připadlo valtické a lednické panství včetně dolnorakouského Herrnbaumgartenu, se roku 1595 oženil s Annou, dcerou Jana Šembery Černohorského z Boskovic a na Bučovicích, s níž vyženil obrovský majetek, díky němuž se stal nejbohatším šlechticem na Moravě…“
Markéta Tymonová, „Kachle s lichtenštejnskými znaky ve sbírce Slezského zemského muzea“, Archeologia historica 32 (2007), s. 501–510, zde s. 502.