Znovusjednocení rozpolcené společnosti patří k častým proklamacím státníků v krizových dobách, dnešek nevyjímaje. Jako svůj politický program si vytkl uvedenou devízu i Jiří z Poděbrad, od jehož smrti v březnu uplynulo 550 let. Šlo vskutku o bezprecedentní úkol, neboť poprvé v dějinách západního křesťanstva proti sobě stály dvě konfese, z nichž každá si nárokovala univerzální platnost svého výkladu božího zákona.
Mohlo by se zdát, že v náboženstvím protkaném středověku znamenal věroučný rozkol ochromení společnosti, a letmý pohled na události husitské epochy tento pohled potvrzuje. Dlouhotrvající krvavé války doprovázené revolučními proměnami a všudypřítomnou konfesní polemikou ale ukazují jen jednu, byť viditelnější stránku přelomové doby. Na pozadí spektakulárních událostí se odehrával každodenní život, který se často vzpíral zásahům daným konfesním rozštěpením. Nešlo přece rázem odhodit dosavadní zvyklosti, určované příbuzenskými vztahy, regionálními vazbami či stavovskou ctí a solidaritou. Na to vsadil i Jiří z Poděbrad, který věroučné rozdělení společnosti vzal jako fakt, který pokud možno neměl promlouvat do ostatních sfér života.
BEZ HRANIC
Milníky životní dráhy Jiřího z Kunštátu a z Poděbrad jako by symbolicky kopírovaly stěžejní dobové události. Narodil se roku 1420, kdy byl zahájen dlouhotrvající boj husitů „proti všem“. Když Jiří dosáhl čtrnácti let a ukončil tak dle dobových představ věk chlapectví (pueritia), zúčastnil se bitvy u Lipan, rozhodujícího střetnutí husitské revoluce. Jinošský věk (adolescentia), trvající do dvaceti osmi let […].
Získání Prahy ale přineslo i první větší odpor proti Jiříkovým snahám. Roznětkou byl osud Jiříkem vězněného Menharta z Hradce, který byl sice po několika měsících propuštěn, ovšem krátce poté zemřel. Následující konflikt mezi takzvanou strakonickou jednotou a Poděbradovými stoupenci ukázal, že konfesní hranice zde nejsou neprostupné. Mezi katolickou strakonickou jednotou nalezneme i některé husity, stačí zmínit bývalého táborského hejtmana Bedřicha ze Strážnice nebo Jana Koldu ze Žampachu. Ke spolku se přidávali lidé, kteří měli s Poděbradem a jeho stranou nevyřízené účty, což ale platí i naopak. Jiřík mohl uvítat ve svých řadách katolíky, kteří měli spory s příslušníky strakonické jednoty a doufali, že jim poděbradská strana pomůže vlastní nároky prosadit. […]
Půdorys konfliktu mezi strakonickou a poděbradskou jednotou byl narýsován mocensko- -politicky, náboženské motivy sehrávaly podružnou roli. To odpovídalo dobovému politickému myšlení, jak se ustavilo v době uzavření kompaktát (1433–1436). Tato klíčová smlouva chápala utrakvisty jako legitimní a koncilem uznanou součást římské církve a nabízela tak platformu, jak spojit dosud rozdělenou společnost. Šlechta vzala kompaktáta za svá a skutečně se snažila, aby náboženské odlišnosti výrazněji nepronikaly do fungování jejího společenství. Pro Jiříka a jeho vrstevníky, kteří politicky zráli v pokompaktátní době, bylo již takové myšlení samozřejmé.
Dokud si Jiřík ve čtyřicátých letech 15. století upevňoval svoji moc, opíral se o utrakvistickou základnu, zejména o čtyři východočeské kraje, kde měli husité tradičně silné pozice a Poděbrad i svoji majetkovou základnu. Ve chvíli, kdy pomýšlel stanout v čele celozemské politiky, již bylo takové zaměření úzké a musel pomýšlet i na oslovení širších řad panstva věrného římské kurii. […]
PODĚBRAD VERSUS ROKYCANA
Programové překračování konfesních hranic spatřujeme u Poděbrada v mnoha oblastech. Tou první byla sňatková politika. Sám Jiří se oženil s příslušnicí katolických Rožmitálů Johanou a staral se i o další provázání kunštátského rodu s panstvem podjednou (takto si zavázal např. pány ze Stráže nebo Berky z Dubé). Pro své děti vyhlédl ženichy a nevěsty z knížecích dynastií sousedních zemí, které byly pochopitelně všechny katolické. Zejména u provdaných dcer nelze ani v nejmenším předpokládat, že by si po přesídlení na dvory svých manželů zachovaly svou utrakvistickou víru. Jiří to musel vědět, přesto náboženské hledisko podřídil sňatkové politice, od níž si sliboval nejen zajištění přátelských vztahů se sousedy, ale i zvýšení prestiže vlastního rodu, který se přeci jen nemohl honosit tak vznešenou minulostí jako jiné evropské domy.
Velmi aktivní byl Jiří i v podpoře interkonfesních sňatků rodů, které působily na jeho dvoře. Pochopitelně ne vždy jsme v takových případech schopni zjistit přesně jeho podíl, ovšem minimálně můžeme počítat s Poděbradovou intenzivní podporou. Nápadné je například dvojí spříznění katolického rodu Michaloviců s moravskými kališníky, pány z Cimburka (kteří nadto po Michalovicích zdědili jejich rozsáhlý majetek). Jiříkovy zájmy lze spatřovat i za mezikonfesním sňatkem Beneše z Weitmile s Bonuší, dcerou významného kondotiéra a Poděbradova švagra Jana Calty z Kamenné Hory; další Poděbradův švagr, Jan z Rožmitálu, se oženil s Machnou z Valdštejna, vdovou po Jiříkovu pobočníkovi Janu Čabelickém ze Soutic. […]
Ne všichni utrakvisté ovšem Poděbradovy snahy o sňatkové sbližování katolické a kališnické šlechty vítali. Zejména utrakvistické duchovenstvo sledovalo tyto aktivity s nevolí, sám kališnický arcibiskup Jan Rokycana vícekrát zdůrazňoval škodlivost manželských svazků uzavřených napříč konfesemi. V rámci Prahy dokonce prosadil jejich zákaz, ten ale samozřejmě zůstal jen na papíře. Pragmatismus světské části společnosti převážil.
IDEÁLNÍ DVOŘAN
Jiříkovi bylo často vyčítáno, že se obklopuje lidmi nižšího původu a v rámci svého dvora protežuje kališníky. Samozřejmě najdeme v jeho výkonném aparátu mnohé osoby odpovídající této charakteristice, ovšem ve skutečnosti vypadal ideální profil politicky aktivního Jiříkova dvořana jinak. Jako hlavní komponenty bychom mohli jmenovat částečně překvapivě přináležitost k vyšší šlechtě, katolickou konfesi a co nejmenší svázanost se zemskými strukturami. Příslušnost k panstvu nejenže zvyšovala vážnost dvořana, ale pomáhala i naplňovat ideál dobrého panovníka obklopujícího se dostatečně urozenými osobami. Rovněž katolictví Jiříkových dvořanů se cenilo. Jen šlechtici podjednou byli respektovanými politickými partnery, ať již působili v katolických regionech Čech a Moravy, či v zahraničí. A co nejmenší svázanost s tradičními zemskými strukturami a institucemi splňovali zejména příslušníci rodů, které se v Čechách usadily teprve nedávno. Takoví šlechtici se nacházeli tradičně v hledáčku českých panovníků, soupeřících se zemskou šlechtou. […]
Zastavme se u tří osobností, které nejlépe splňují uvedené charakteristiky, a přitom doposud zůstávaly při výkladu poděbradské epochy poněkud ve stínu. Jako prvního lze uvést Wolfganga Krajíře z Krajku. Šlo o příslušníka původem korutanského rodu, jehož členové sloužili již na dvorech lucemburských vládců. Poté rod přesunul své aktivity opět do Korutan a do Rakous, byť jeho členové zůstávali s českým prostředím majetkově svázáni. Pro vnímání rodu zemskou aristokracií jsou příznačná slova Oldřicha z Rožmberka, který při soupeření s Lipoltem Krajířem z Krajku o správu Českých Budějovic argumentoval, že v zemi lépe usedl než Krajieř.
Chápání Krajířů coby „cizinců“ možná rod diskvalifikovalo v očích zemské šlechty, nikoli však u Jiřího z Poděbrad. Když se Wolfgang, zpočátku působící především v Korutanech, ujal v rámci rodových dohod majetků v Čechách a na Moravě, brzy se ocitl v Jiříkových službách. Dvorský život znal ostatně dokonale, neboť se dlouhá léta pohyboval v okolí římského panovníka Fridricha III. Pro krále měla cenu především Krajířova podpora jeho snah pacifikovat česko-rakouskou hranici. Prvním takovým podnikem byla letní vojenská kampaň roku 1458, kdy Wolfgang z pověření panovníka verboval v jižních Čechách vojsko a poté s ním dobyl řadu sídel v Rakousích. Asi nejznámější akcí v králových službách na česko-rakouském pomezí bylo úspěšné obležení hradu Cornštejna, jejž poté získal Wolfgang do držení. […]
Za dramatičtějších okolností než v předešlém případě získal místo na Jiříkově dvoře Opl Fictum, jenž musel nedobrovolně opustit své saské državy. Opl vstoupil do kontaktu se zemí svého budoucího exilu na počátku čtyřicátých let 15. století, kdy zprostředkovával úmluvy mezi saskými vévody a českou šlechtou. Stěžejní roli sehráli Fictumové v takzvané saské bratrské válce o rozdělení wettinských rodových držav (1446–1451), protože se však nesmířili s uzavřenými mírovými dohodami, byli vypovězeni ze země a jejich statky propadly konfiskaci. Jiří z Poděbrad přivítal Opla na svém dvoře s otevřenou náručí.
[…] Již roku 1452 vidíme Opla v Jiříkově vojsku, které pacifikovalo domácí Poděbradovy nepřátele. Následující rok Opl vystupuje při jednání v Dolní Lužici mezi zástupci Českého království, později se zúčastnil četných vojenských i diplomatických podniků, pochopitelně zejména v česko-bavorském a česko-saském příhraničí. Spolu se službou králi registrujeme i majetkový vzestup Fictumů: roku 1453 získali hrad Šumburk, do držav rodu se roku 1460 dostal Egerberk, roku 1465 Jiřík zapsal Oplovi část komorního platu z města Kadaň, kterou o dva roky později – patřičně motivován – pomáhal Opl královskému vojsku dobýt.
Opl Fictum byl ale pro Jiříka cenný nejen jako diplomat a vojenský velitel. Příslušníci rodu se s vypovězením ze Saska a konfiskací svých majetků nikdy nesmířili a neustále vznášeli vůči Wettinům požadavky na vyrovnání. Jiří patrně v rokováních s vévody tuto kartu vynášel, aby získal lepší pozici pro vyjednávání o znovunabytí saských enkláv na české straně hranice a řešení dluhů českým žoldnéřům z výpravy k Soestu (1447). Svědčí o tom i požadavek vévody Viléma III., který roku 1454 žádal o vyloučení fictumovské otázky z česko-saských jednání. Ta nicméně zůstávala předmětem neustálých dohadů a vyřešena nebyla ani během jinak velmi úspěšných chebských jednání roku 1459.
Rovněž Beneš z Weitmile strávil své mládí mimo české země. Vychováván byl pravděpodobně na dvoře Fridricha III., ve službách pražského dvora je poprvé doložen roku 1456, nicméně již s významným úkolem hájit v Uhrách zájmy českého státu. Po bouřlivých událostech, kdy přišel o život bratr budoucího krále Ladislav Hunyadi, musel Beneš zemi rychle opustit, nicméně i tak zůstal důležitou spojkou na uherskou politickou scénu. Významné poslání Beneš zastával i v rakouských zemích, kde na počátku roku 1458 zajišťoval diplomatické zázemí pro Jiříkovu kandidaturu. Věrné Benešovy služby král ocenil roku 1460, kdy ho jmenoval do úřadu karlštejnského purkrabího. […]
V šedesátých letech, kdy se již začaly cesty části katolického panstva s Jiříkovou politikou rozcházet, zaměřili opozičníci svoji zášť právě na souvěrce, kteří nadále Poděbradovi sloužili. Beneš byl jedním z nich, jak svědčí historka z olomouckých rokování mezi vyslanci Matyáše Korvína a Jiřího v dubnu 1469. Zatímco uherského krále zastupoval Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, Jiřík vyslal utrakvistu Petra Kdulince z Ostroměře, a právě Beneše z Weitmile. Zpočátku diskutoval jen Zdeněk s Kdulincem, a když se pokusil do hovoru vmísit i Beneš, měl ho Šternberk okřiknout slovy: Styď se v hrdlo své, Beneši, že pomáháš sám proti své víře; vždyť si horší nežli žid nebo kacíř. Beneš již skutečně více nepromluvil. Partnerem byl tudíž Zdeňkovi husita, ale ne katolík, který se držel krále.
VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ
Převaha katolického panstva na Jiříkově dvoře vyplývala i z charakteru vládní agendy, zejména v zahraničněpolitické oblasti. Například ve smlouvě s bavorskými Wittelsbachy, uzavřené v říjnu 1460, náleží všech sedm podpisů z české strany dvořanům hlásícím se k římské církvi. Katoličtí hodnostáři byli často určováni pro úkoly, v nichž měli větší šanci na diplomatický úspěch – často tak právě oni „nasazovali krky“ za utrakvistické záležitosti. To je i případ poselstva do Říma roku 1462, kde měli podle dřívějšího závazku poslové složit slib poslušnosti a zároveň vyjednat podmínky dohody s církví. Poselstvo se skládalo ze dvou částí, přičemž katolíci měli složit slib poslušnosti, zatímco vlastního vyjednávání se měli ujmout utrakvisté.
Stigma Poděbradova kališnictví tak mnohdy odnášeli právě katolíci. Důkazem může být postavení vratislavského biskupa Jošta z Rožmberka a jeho bratra, slezského hejtmana Jana. Pro Jiříka šlo o příhodnou situaci – mocní Rožmberkové byli „odklizeni“ do Slezska a zároveň získali solidní úřady se solidními příjmy. Protože však byli vnímáni jako exponenti pražského centra, a tudíž i kacířského krále, museli snášet hněv místních vůči Jiříkovi. To platí zejména pro Jošta, který se ocitl ve schizofrenní situaci. […]
Přitažlivost Poděbradovy politiky se zakládala již od čtyřicátých let na schopnosti postavit se za své stoupence a zajistit jim odměnu. V této kompetenci spočívalo kouzlo, které tolik chybělo jeho největšímu tehdejšímu rivalovi Oldřichovi z Rožmberka. Silně zadlužený krumlovský pán nedokázal dlouhodobě působit jako záštita věrohodného politického programu, nadto preferoval krátkodobé zisky nad trvalejší linií. Jiříkova schopnost zajistit materiálně i různými výsadami své věrné nacházela odezvu mezi českou nobilitou bez rozdílu konfese.