Jak jste se k tématu holokaustu v české kulturní paměti dostal?
To je těžká otázka a jsou na ni dvě možné odpovědi. Byla to trochu náhoda. Druhá světová válka a holokaust mě zajímaly dlouho. Diplomovou práci jsem psal na téma poválečných československo-rakouských vztahů. Během studijních pobytů v Praze jsem se přátelil s lidmi, kteří se zabývali dějinami holokaustu a dějinami Židů v Čechách. Postupně jsem si osvojil toto téma i já. Když Collegium Carolinum v Mnichově vyhlásilo konkurz na dizertační stipendium na téma kulturní paměti židovských přeživších v komunistickém Československu, ihned jsem se přihlásil. A ta druhá odpověď, část mé rodiny pochází z Československa. Věděl jsem, že moji prarodiče ze strany matky se narodili v Brně za Rakousko-Uherska a po první světové válce zde zůstali jako čeští Němci. Nevěděl jsem ale, že má praprababička pocházela z židovské rodiny v Táboře. Když jsem byl kvůli dizertaci v archivu Židovského muzea v Praze, pátral jsem po stopách své rodiny a opravdu jsem dokumenty našel.
Čím bylo v Československu vyrovnání s holokaustem specifické oproti jiným zemím?
Mnoho aspektů české kulturní paměti, o kterých píšu také ve své knize, známe i z jiných zemí východní a západní Evropy. Jde o heroizaci odbojářů či patriotismus ve znamení poválečné rekonstrukce státu, ale také o popírání kolaborace a vlastního podílu na holokaustu.
[…]
Dalším, a to se týká i jiných postkomunistických zemí, je disent v sedmdesátých a osmdesátých letech. V něm došlo k posílení nacionalistických pohledů na národní dějiny. Historici a intelektuálové se chtěli distancovat od komunismu jako fenoménu českým národním dějinám cizímu. Vedlo to ale také k tomu, že z dějin Československa se staly české dějiny v etnickém slova smyslu. To je viditelné například v tom, že čeští historici v disentu se zabývali dějinami první republiky, přičemž podceňovali některé její charakteristické znaky jako vícejazyčnost, národnostní a náboženskou pluralitu a mnohotvárné nebo rozmanité loajality. Právě v rámci této nacionalizace českých dějin byly dějiny holokaustu marginalizovány.
Lze hovořit o národní paměti, nebo jde o transnacionální procesy?
Řekl bych, že až do konce šedesátých let pozorujeme paralelní transnacionální procesy. Avšak v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byl v západních zemích stále více zpochybňován nacionalistický a heroický pohled na druhou světovou válku, v Československu vlastní podíl kriticky reflektován nebyl. Počátky kritické reflexe vlastního chování v době války a nacionalistického pohledu byly přerušeny po potlačení pražského jara a (až na výjimky) na ně nebylo navázáno v oficiální sféře ani v disentu. A domnívám se, že holokaust není zcela integrován do českých dějin dodnes. Existuje sice již mnoho studií, ale stále je chápán jako součást německých nebo židovských dějin, nikoliv jako integrální součást dějin českých.
Kdo byli nositelé (ne)vzpomínání na holokaust a jaké byly jejich motivy?
Nositeli vzpomínání na holokaust byli jednoznačně zástupci židovských náboženských obcí v poválečném Československu, pro ně to bylo od konce války jednou z prioritních činností. Židovské obce nebyly vnímány jen jako náboženské instituce, ale také jako zástupci přeživších Židů. To se netýkalo jen otázek sociálního nebo právního postavení Židů po válce, ale také otázek restitucí židovského majetku a vzpomínání na holokaust. Bezprostředně po druhé světové válce je toto vzpomínání na holokaust dost viditelné. Mnoho přeživších publikovalo zprávy nebo memoáry o perzekuci, o životě v koncentračních táborech nebo v terezínském ghettu. Byl zde známý román Jiřího Weila Život s hvězdou a jeden z prvních filmů o holokaustu vůbec, Daleká cesta od Alfréda Radoka.
[…] Proto se mluví o padesátých letech, nebo dokonce o šedesátých letech jako o období ticha. Komunistické převzetí moci při tom jistě hrálo roli, ale toto období ticha zavládlo i v západních zemích jako Francie nebo Spojené státy. Důvod spočíval spíše ve společenských postojích, jakými jsou patriotismus, nacionalismus a antisemitismus. Většinová společnost si tehdy opravdu holokaust nepřipomínala, v židovské komunitě ale byla situace zcela jiná. V časopisech židovských náboženských obcí byly pravidelně publikovány články o šoa, holokaust byl připomínán v rámci četných ceremoniálů na židovských hřbitovech a na území Československa byly umísťovány pamětní desky a památníky už v padesátých letech.
Později, v sedmdesátých a osmdesátých letech se v disentu objevily ojedinělé názory těch, kteří kritizovali obecný trend „nacionalizace“ českých dějin a kteří vysvětlovali toto ticho nejen jako důsledek represivního komunistického režimu. Byli to například filozof Milan Šimečka a historik Jan Křen. Milan Šimečka vysvětlil marginalizaci holokaustu a židovských dějin v Československu kontinuitami nacionalistické atmosféry po druhé světové válce a také společenskými postoji, například lhostejností Čechů vůči Židům. Podle Šimečky tato indiference vedla k tomu, že bylo o židovských dějinách známo jen velmi málo. Jan Křen to hodnotil podobným způsobem, a sice že takzvané tabu holokaustu není vůbec výsledek politické manipulace, není důsledkem úmyslného potlačení vzpomínání na holokaust komunistickým režimem, ale nacionalismu a antisemitismu v české společnosti.
Jak se proměňovala místa paměti holokaustu? Místa paměti a památníky hrají v mé práci důležitou roli, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je snaha ukázat, že židovská místa paměti existovala už v padesátých letech. Tato místa byla svým způsobem dlouho „zneviditelňována“. Druhým důvodem je snaha demonstrovat, že každé z nich má více než jeden význam. A to ukazuji na příkladu Terezína.
Prakticky po celém Československu byly v padesátých letech budovány památníky a instalovány pamětní desky. Pro tato pamětní místa je charakteristické, že ve většině případů nebyla ve veřejném prostoru, nacházela se uvnitř židovských náboženských budov, v synagogách, modlitebnách nebo na židovských hřbitovech. Jednalo se dokonce i o velké památníky, které existují dodnes. Tato místa paměti ovšem většinová společnost nevzala na vědomí, vnímala je jen jako součást židovské kultury. Ve stejné době vznikl i památník v Pinkasově synagoze. V padesátých a šedesátých letech ani ten nebyl vnímán jako místo paměti českých dějin, ale spíše jako památník náboženského charakteru určený pouze pro židovskou komunitu.
[…]
Domníváte se, že etnocentrický narativ hraje roli dodnes?
Ano, etnocentrický nebo nacionalistický narativ hrál a dosud hraje důležitou roli. České dějiny jsou chápány jako dějiny etnických Čechů. Uvedl bych dva příklady. Když jsem prezentoval výsledky svého výzkumu na konferenci, v diskusi jeden český historik nesouhlasil s tím, že holokaust není pořád zcela integrován do českých dějin. Namítal, že dnes už je mnoho akademických ústavů, které se zabývají „židovskými dějinami“. Nechtěně tak potvrdil mou hypotézu, že holokaust je vnímán jen jako součást židovských dějin. Zajisté, dnes se mnoho lidí zabývá dějinami holokaustu, hovoří se o něm v médiích, ale dodnes není chápán jako integrální součást českých dějin.
A ten druhý příklad je z české Wikipedie. Ta je, pokud je mi známo, jediná, kde existují dva články o konečném řešení. Jeden o konečném řešení židovské otázky a druhý o konečném řešení české otázky. Článek o konečném řešení české otázky najdete v kategorii dějiny Československa během druhé světové války, genocidy nebo válečných zločinů na československém území. Oproti tomu text o konečném řešení židovské otázky je nejen mnohem kratší, ale nachází se v kategorii holokaust, u nacistické terminologie a je součástí portálu Hebraistika. […]
Mohou narativy specificky českých obětí a židovských obětí fungovat společně, nebo se navzájem vylučují?
To je skoro politická otázka. Řekl bych, že se navzájem vylučují, přemýšlíme-li v nacionalistických kategoriích, tedy pokud chápeme osoby buď jako Čechy, nebo jako Židy. A toto chápání bylo po druhé světové válce dominantní. Jsem přesvědčen, že tyto nacionalistické kategorie vůbec neodpovídají historické ani současné realitě, jsou spíše zjednodušením, představami nacionalistů. Pokud uznáme pluralitu národních, etnických, jazykových a náboženských identit, uznáme také historickou rozmanitost; potom už se tyto narativy českých nebo židovských obětí nevylučují. Nejsem samozřejmě ani první, ani jediný, kdo toto přemýšlení v nacionalistických kategoriích kritizuje. Existuje mnoho zajímavých projektů, které je zpochybňují a přicházejí s jejich kritickou reflexí. Jsou také vzdělávací projekty určené pro školy, například projekt Naši, nebo cizí? o dějinách Židů v Čechách ve 20. století.
A jaká je podle vás role historika ve veřejné debatě o holokaustu a v utváření paměti?
Historik je vždycky aktérem v předmětu, který zkoumá. A možná je to ještě viditelnější, když jde o soudobé dějiny. Fenomény jako antisemitismus, rasismus a nacionalismus z našeho světa nezmizely, právě naopak. Nový nacionalismus je dnes spojen s populismem a islamofobií a prosperuje v celé Evropě. Bylo to očividné v souvislosti s takzvanou migrační krizí. Vím, že to může znít naivně, ale jsem přesvědčen, že vzpomínání na holokaust ukazuje, kam až antisemitismus, rasismus a xenofobie mohou vést. Podle mě by historik měl upozorňovat na to, jak se to mohlo stát. Historiografie dnes zdůrazňuje, že holokaust – od diskriminace k deportaci a vraždění – nebyl uskutečňován pouze fanatickými antisemity a nacisty, ale částečně také obyčejnými lidmi v celé Evropě a před očima civilního obyvatelstva. A nová historiografie jasně ukazuje, jak rozšířená byla lhostejnost vůči diskriminaci a perzekuci židovských spoluobčanů. My všichni bychom měli nést svou odpovědnost vůči menšinám, vůči slabším a marginalizovaným. Proto se často říká, že sílu demokracie lze soudit podle toho, jak zachází s menšinami.
Jsou ve vaší knize závěry, které byste dnes přehodnotil?
Řekl bych, že jsem byl snad příliš optimistický, když jsem psal o postnacionalistické a posthrdinské éře v Evropě. Tuto diagnózu bych dnes trochu relativizoval, zejména s ohledem na fenomény jako rostoucí populismus a nacionalismus, které jsou často spojeny s ideovou představou charizmatických, heroických postav. V jiných bodech jsem byl snad až příliš pesimistický. Psal jsem například, že se v Česku připomíná pořád velmi málo osud téměř čtyř tisíc Židů z takzvaného Terezínského rodinného tábora v Osvětimi zavražděných v noci z 8. na 9. března 1944. […]
Na čem pracujete v současné době?
Po skončení dizertace jsem se chtěl obrátit k jinému tématu, ale stále souvisejícímu s komunismem ve střední a východní Evropě. Nyní se věnuji dějinám otcovství za socialismu v Československu a východním Německu. Nejde mi o politické dějiny a o fungování represivního komunistického režimu, ale zajímají mě spíše sociální dějiny, otázky každodennosti, osobního a intimního života. V tom projektu jde o gender, maskulinitu, o otce. Chápu koncept genderu jako sociální konstrukt, který je formován kulturou a společností, ale také dějinami. Proto ve svém projektu zkusím analyzovat, co znamenalo být muž nebo být otec, a to ze dvou pohledů, v rámci komunistických utopií a ideálů, ale také v každodenním životě.
Zabývám se různými příklady, pedagogickými diskusemi o „socialistickém otcovství“, významem a vnímáním role matky a otce, proměnou péče o dítě. Například právě připravuju článek o přítomnosti otců u porodu, to je otázka, o které se v Československu poprvé diskutovalo v osmdesátých letech. Zabývám se i situací otců-samoživitelů. Rovněž tento fenomén byl v Československu aktuální již v sedmdesátých a osmdesátých letech, dokonce o něm v roce 1981 vznikl i krátký dokumentární film Olgy Sommerové.