Na jaře tohoto roku informovaly sdělovací prostředky (Hospodářské noviny a server Aktualne.cz) poměrně rozsáhle o tom, že Československo poskytlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let Sovětskému svazu půjčku ve výši 1,3, resp. 1,33 miliardy dolarů. Z článku stejně jako z dokumentů, které novináři získali v Národním archivu v Praze a v textu je ocitovali, vyplývá, že poskytnutí půjčky schválila ještě poslední komunistická vláda Ladislava Adamce. Převod finanční částky však zajišťovalo ministerstvo financí až po Sametové revoluci, tedy pod vedením Václava Klause, a to navzdory pochybnostem Státní banky československé a Československé obchodní banky – v souvislosti s finančním krytím úvěru a jeho problematické splatnosti. Nešlo přitom vůbec o malou částku […].
Po zániku Československa se dluh v červnu 1994 stal součástí takzvaného ruského dluhu vůči České republice. Ruská federace převzala existující závazky po rozpadu SSSR v prosinci 1991 ve smyslu pravidel tzv. Pařížského klubu, neformálního seskupení zemí sdružujícího od roku 1956 největší světové věřitele. Kolem celé záležitosti panoval klid až do roku 2001, kdy se v červnu premiér Miloš Zeman dohodl v Petrohradě s ruským ministerským předsedou Michailem Kasjanovem na urovnání ruského dluhu jeho částečným splacením. Toto částečné plnění bylo prakticky shodné jako úvěr z roku 1989, tedy 1,3 miliardy dolarů, přičemž plnění se neuskutečnilo na oficiální mezistátní bázi, ale proběhlo prostřednictvím firmy Falkon Capital a ruským státním energetickým holdingem RAO JES, který vedl Anatolij Čubajs.
Vzhledem k několika již dříve médii zveřejněným podezřením, že „odblokování“ dluhu bylo spojeno s masivní korupcí, je už v podstatě „zanedbatelným detailem“ skutečnost, že způsob urovnání, na němž se dohodl Zeman s Kasjanovem, byl v přímém rozporu s pravidly Pařížského klubu, k jejichž dodržování se Česko i Ruská federace zavázaly.
Cílem tohoto článku však není pátrat po případných korupčních propojeních či po tom, co měl či neměl tehdejší ministr financí Klaus udělat nebo tušit. Z historického hlediska je totiž podobné uvažování poměrně absurdní a spíše poplatné soudobému diskurzu na téma česko-ruských vztahů, než aby se blížilo historické realitě. Proto bych zde rád příběh československo-sovětské půjčky zasadil do souvislostí.
ROPA A PLYN VE SLUŽBÁCH SOCIALISMU
Pro pochopení hloubky celého problému je však potřeba vrátit se nikoliv do osmdesátých let, ale do Sovětského svazu na počátku padesátých let 20. století. Právě tehdy bylo totiž ve volžsko-uralské oblasti objeveno několik vydatných ložisek ropy. Ta postupně zcela nahradila dramaticky se zmenšující zásoby na Kavkaze i dovoz ropy do SSSR z Rumunska, kde Sověti po skončení druhé světové války kontrolovali produkci. […]
Moskva si význam ropy coby vývozního artiklu uvědomovala, ale další export byl limitován přetíženou železniční sítí, kudy se přepravovalo přibližně šedesát procent veškeré produkce. Oproti tomu ve Spojených státech amerických, jež tehdy byly největším producentem ropy, se po železnici přepravovalo jen marginálních pět procent – „černé zlato“ zde totiž už v drtivé většině bylo distribuováno prostřednictvím ropovodů. Během roku 1958 se proto v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) uskutečnilo několik expertních jednání, jejichž cílem bylo navrhnout, jak rostoucí spotřebu ropy v sovětském bloku – v důsledku Chruščovem nepřiměřeně podporované petrochemické výroby – saturovat a zároveň zvýšit její export do západní Evropy. Následně, na desátém zasedání RVHP, jež se konalo v prosinci téhož roku v Praze, padlo rozhodnutí o výstavbě ropovodu Družba, což experti navrhli jako jednoznačně nejlepší řešení. Časem přibývaly další a další plynovody a ropovody. A nejednalo se jen o ta všeobecně známá jména – Bratrstvo, Nothern Lights, Sojuz nebo Progres –, ale také o nespočetné kilometry rour mezi jednotlivými ložisky plynu a ropy v rámci samotného SSSR.
Navzdory zvyku ohromovat vlastní obyvatelstvo úchvatnými statistikami o plnění pětiletek byla zainteresovaným technickým expertům a plánovačům už koncem padesátých let jasná jedna věc: země sovětského bloku nebudou schopné „ve vlastní režii“ vyprodukovat dostatečné množství velkoobjemových trub. K tomu se ještě přidávaly problémy s výrobou kompresorů či jeřábů a dalších strojů potřebných k jejich pokládce. Jednoznačně největší překážkou však byla produkce trub, bezešvých i se švy, o průměru čtyřiceti a více palců, na jejichž výrobu neměly socialistické státy ani dostatečné kapacity, ani technologie. O tom bezpochyby svědčí i tajná analýza organizace Intermetall z roku 1965. […] Podle zmíněné analýzy byly tyto země do velké míry závislé na dovozu nerezavějící a za studena lisované oceli ze Západu, a navíc metalurgický průmysl se jen velmi liknavě přizpůsoboval zásadním technologickým změnám, jako bylo plynulé lití železa a přechod od otevřených (Siemens-Martinových) pecí na kyslíkové konvertory typu Linz–Donawitz.
Ovšem navzdory několika bilaterálním i multilaterálním iniciativám se nepodařilo až do pádu komunistických režimů zaostávání odstranit a jeho důsledky jsou patrné dodnes. Například Východoslovenské železárny (VSŽ) v Košicích sice používaly kyslíkové konvertory hned od svého založení v polovině šedesátých let, v rámci Československa se však jednalo o výjimku – většina oceláren přešla z otevřeného na kyslíkový proces až v osmdesátých letech. Tehdy však už začal být na Západě kyslíkový proces nahrazován tavením v elektrických obloukových pecích. […]
PROČ SOCIALISMUS PADL?
Výsledkem výše uvedeného procesu bylo, že drtivá většina plynovodů a ropovodů v bývalém východním bloku byla vystavěna s významným podílem (70–80%) západních technologií, ba co víc, celou výstavbu financovaly západoevropské vlády a banky (i s nemalou účastí Japonska) výměnou za export sovětské ropy a plynu do západní Evropy. Jak však stále jasněji ukazují archivní dokumenty, to, co zprvu vypadalo jako velmi výhodný obchod pro SSSR a jeho satelity, nakonec bylo hlavní strukturální příčinou pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Nákladná výstavba plynovodů a ropovodů i dovoz nejnovějších západních technologií na úvěr, které po sesazení Chruščova nařídil Brežněv, dovedly socialistické země jednu po druhé ke krachu.
Bulharsko a Rumunsko fakticky zkrachovaly již v polovině sedmdesátých let, což se ukázalo během jednání o plynovodu Sojuz. Na jeho výstavbu si země východního bloku braly úvěry jako celek prostřednictvím Mezinárodní investiční banky při RVHP. Podle hodnocení bonity, jež bance poskytly západní finanční instituce, byl jedinou ekonomicky důvěryhodnou zemí „socialistického tábora“ Sovětský svaz. […]
Za dalších pět let zkrachovalo Polsko, když v letech 1980–1981 přestalo splácet své zahraniční závazky – situaci se podařilo dostat pod kontrolu až poté, co Wojciech Jaruzelski, ministr národní obrany, vyhlásil stanné právo a Sovětský svaz, na úkor Československa a Východního Německa, poskytl Polsku masivní komoditní a finanční pomoc. Tím se však zhoršila situace v NDR a Erich Honecker s Günterem Mittagem, zodpovědným za hospodářské plánování, byli přinuceni přijmout radikální úsporná opatření o dekádu dříve, než se „šoková terapie“ a austerity measures staly univerzálními hesly v zemích střední a východní Evropy v souvislosti s přechodem k tržnímu hospodářství v devadesátých letech. Počátkem let osmdesátých se pro změnu maďarský ministerský předseda János Kádár rozhodl vstoupit do Mezinárodního měnového fondu, který Maďarsku poskytl úvěry za menší úrok, než by Budapešť mohla získat na volném trhu.
V polovině osmdesátých let už Sovětský svaz nebyl schopen, a po událostech v Polsku ani ochoten tyto odstředivé tendence vyvažovat, a to z důvodu klesajících příjmů z prodeje ropy a plynu. Příčinou tohoto postoje byla jednak nižší spotřeba těchto komodit v západoevropských zemích, jednak propad cen poté, co Saúdská Arábie roku 1985 prudce zvýšila jejich produkci. […]
Koncem osmdesátých let tak reformisté vedení Gorbačovem hledali jakékoliv možné zdroje, jež by pomohly situaci stabilizovat. To, že se obrátili i na Prahu, bylo s ohledem na výše uvedená fakta logické, protože Československo bylo jedinou zemí celého bloku, která ještě nezbankrotovala. Samotná jednání o půjčce probíhala na nejvyšší úrovni tajemníků komunistických stran Československa (M. Jakeš) a SSSR (M. Gorbačov) a předsedů vlád (L. Štrougal/L. Adamec a N. Ryžkov) mezi dubnem 1987 a únorem 1989. Po vypracování potřebné dokumentace, což bylo v gesci Federálního ministerstva financí, Adamcův kabinet usnesením vlády formálně půjčku schválil 2. listopadu 1989. Podle tohoto vládního usnesení i mezistátní smlouvy, jež byla podepsána o osm dní dříve, bylo účelem půjčky podpořit v SSSR prodej československých výrobků, jejichž nákup by si Moskva jinak nemohla dovolit, protože čelila radikálnímu poklesu příjmů z prodeje ropy a plynu. Poskytnutou částku měla Moskva splatit v období 1996–2000 prostřednictvím dodávek ropy, plynu či jiných produktů.
Ať už byl deklarovaný úmysl barterové výměny sovětské ropy a plynu za československé stroje reálný, či jen fingovaný, faktem zůstává, že půjčka přišla Moskvě vhod. Byla to však jen kapka v moři. Podle dokumentů, ke kterým měl Jegor Gajdar z titulu ruského premiéra a následně vicepremiéra přístup v letech 1991–1994, kumulovaný dluh zemí východního bloku vůči západním zemím dosahoval na konci roku 1988 sumy 206 miliard dolarů. […]
Tlak Západu a vliv lídrů – amerického prezidenta Ronalda Reagana, britské premiérky Margaret Thatcherové nebo papeže Jana Pavla II. rozhodující roli rozhodně nesehrál, ačkoli se to ve veřejném diskurzu vžilo nejen v Čechách a na Slovensku, ale i v řadě dalších postkomunistických zemích. V samotných Spojených státech tvrzení reaganovské victory school, dokumentující triumfalismus konce studené války (z historiků ji reprezentoval především John Lewis Gaddis), rozporovali už od počátku devadesátých let někteří historici i politologové (např. Daniel Deudney a John Ikenberry), kteří takovou interpretaci považovali za příliš zjednodušující.
Výše uvedené i nejnovější historický výzkum, který se už neopírá jen o svědectví, ale i o dokumenty z konce osmdesátých a devadesátých let, dává za pravdu spíše druhému názorovému proudu. Je totiž čím dál více zřejmé, že na konci osmdesátých let západní země upřednostňovaly spíše udržení statusu quo než změnu. Kupříkladu když v červenci 1989 americký viceprezident George H. W. Bush navštívil Varšavu a Budapešť, považoval za důležité ujistit generála Jaruzelského a maďarské komunisty o tom, že Reaganovým cílem není zasahování do vnitřních záležitostí Polska a Maďarska, oslabování pozice M. Gorbačova ani pád komunismu. Stejně tak existují i další svědectví z Reaganovy administrativy, že primárním cílem amerického prezidenta – navzdory expresivním vyjádřením o SSSR jako říši zla – bylo jen další omezení počtu jaderných zbraní, nikoliv pád sovětského bloku.
Obdobné stanovisko měl i Londýn. Premiérka Margaret Thatcherová v září 1989 během rozhovorů s Michailem Gorbačovem zdůraznila, že je proti jakýmkoliv případným snahám Polska a Maďarska vystoupit z Varšavské smlouvy, že jejím prvořadým zájmem je stabilita a má plné pochopení pro to, že Moskva pociťuje politické a bezpečnostní obavy. […]
Její postoj však nebyl výjimečný – i francouzský prezident François Mitterand, německý kancléř Helmuth Kohl či jeho rakouský protějšek Franz Vranitzky varovali před unáhlenými kroky a zdůrazňovali, že jakýkoliv vývoj musí respektovat zájmy a požadavky Moskvy.
Ukazuje se, že – ač se mediální zájem v otázce poskytnutí půjčky primárně soustředil na stále poměrně nejasnou roli Václava Klause a na značně problematickou úlohu Miloše Zemana při jejím částečném vyrovnání prostřednictvím holdingu RAO JES na ruské straně a firmy Falkon Capital na české straně – historické souvislosti této problematiky nabízejí mnohem širší vhled do toho, jak a proč došlo k pádu komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy. […]
A stejně tak – byť tento aspekt v tomto článku nebyl zdůrazněn – odhalení novinářů jednoznačně prokazují, že příběh československo-sovětské půjčky je typickým příkladem transformace politického a sociálního kapitálu na kapitál ekonomický. Komunistické kádry, kteří půjčku připravovali a kteří se následně objevili v pozadí firmy Falkon Capital, totiž spojuje působení ve strukturách RVHP a československého zahraničního obchodu a velmi pravděpodobně měli krytí Státní bezpečnosti.
Ze slovenštiny přeložila Iveta COUFALOVÁ