… mají v těle různé duté polštáře i kosti. Jsou vzdušní a lehcí a rychlí. (…) Před pár dny jsem viděla vránu, jak ve vzduchu pouští klacík, druhá vrána ho chytila, vylétla vzhůru, také ho pustila, první se prudce snesla dolů a na poslední chvíli ho zase chytila. Vypadalo to jako hra. Neznám jediný výzkum o ptačích hrách... Gwendolen Howardová byla hudebnicí a pozorovatelkou ptáků. Narodila se roku 1894 do rodiny básníka Henry Newmana Howarda, dospívala v prvním desetiletí nového století a osamostatňovat se začala v letech první světové války a krátce po ní. Odešla z venkova do velkoměsta, hrála v londýnském orchestru, ovšem hluk i tlak okolí na to, aby se vdala a měla děti, ji přiměly k rozhodnutí vrátit se na venkov a věnovat se obyvatelům ptačí říše. I díky hudebnímu sluchu se jí podařilo popsat a pochopit chování ptáků do nebývalých detailů. Hraní je jako létání: výška, rychlost, lehkost, důvěra v myšlenku, že kouzlo je trvanlivé, je spolehlivé, dokud to trvá. Hraní, už jenom to slovo. Hrajeme. Tím ukazujeme něco těm na zemi, těm s dalekohledy, s respektem, těm, kteří svět nikdy nevidí seshora, leda když je někdo jiný vynese... O svých zjištěních sepsala několik ceněných knih. Osobnímu příběhu Gwen Howardové (a stejnou měrou i jejím létajícím společníkům) se věnuje nizozemská filozofa a spisovatelka Eva Meijerová v knize Ptačí domek (přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Host, Praha 2021). První sluneční paprsky roku dopadají poodhrnutými závěsy dovnitř. Leden začal před sedmi dny, doposud byl šedivý a temný – nový rok bez možnosti pořádně ho vidět. Slunce s sebou přináší barvu a naději. Jdu do kuchyně, nandám na talíř jídlo do krmítka. Ptáci jsou vzhůru už celé hodiny; šustí, poletují, brebentí spolu.
- ivc -